Miroslav Vaněk

„To bylo v padesátých letech a oni jim chodili po nocích zabavovat zboží. Aby se nemohlo prodávat, aby zkrachovali. Prostě přijeli v noci se sedanem, vyskákali tři chlapíci, zabušili: ‚Otevřte, otevřte! Kde máte zboží?‘ Odnášeli mouku, cukr, margarín, ... no prostě co bylo. Já jsem koukal jednou a vzadu, jak byl ten sedan, tak tam měl náhradní kolo. To oddělali, otevřeli kufr a tam to všecko nosili. Že to odevzdávaj na národním výboře. A oni si to samozřejmě nechávali všecko pro sebe. Nikde nikdo nic neodevzdal. Takhle to dělali.“

„Po čtrnácti nebo po deseti dnech, jak se z tama přestalo kouřit, tak tam sfárali záchranáři. Vyfasovali flašku rumu, protože to byli jejich kamarádi. A našli je tam za těma zazděnýma dveřma, všecky na kupě uhořelý.“ (Pauza) „To ještě ten Zdeněk Vrána, oni za nim přišli, [tam] jak se dělalo na dřevišti o prázdninách, kde jsme vypomáhali na praxi. A tam přišel mistr, přišli civilisti a [řekli]: ‚Vy budete tady vymývat ty rakve.‘ Protože oni museli každýho vzít zvlášť, aby poznali, ke kterýmu patří který tělo. Oni jak leželi, tak byli zvrchu ohořelí a zespod, jak leželi na zami, tak to maso bylo jen napůl zpálené a to smrdělo jak hrom. Pak ti kluci vystříkávali ty rakve a ti estébáci jim říkali: ‚Chraň bůh, jestli někde něco řeknete, co jste tady viděli!‘“

„No a v sedmdesátým, jednadvacátýho srpna na nás přijeli. A to byli vojáci, protože jim velel nějaký důstojník. Jak se sjížděli autobusy na ranní směnu - tam dělalo na ranní směně dva a půl tisíce lidí – tak oni udělali kordony u každýho autobusu a kdo vystoupil – ať to byl ředitel, sekretářka, horník, kuchařka, zámečník nebo uklízečka – každý dostal mazanec pendrekem. Abysme si zapamatovali, že tady bratři nás chráněj. To dostala ranní směna, odpolední směna, noční směna. A odpolední dosala ještě druhou latu. U paneláku na ně číhali a jak vystoupili z autobusu a vždycky čtyři pět jich šlo do jednoho vchodu, tak jim řekli: ‚Rozejděte se! To je srocování davu! Maximálně po dvou!‘ A předák jim říkal: ‚ Chlapi, co blbnete, vždyť my tady všici bydlíme!‘ Jen to dořek nášup pendrekama. Každý šlice na zádech. Ráno šli k doktorovi a šli marodit.“

„Když jim zabavovali obchod, tak na dřevěných roletách v oknech měli nápisy: ,Smrt buržoustům, smrt imperialistům, smrt vlastizrádcům.‘ Normálně hovna zabalený v novinách, nacpaný na zvonku, na klice a pak je polévali sračkama. Vždycky někdo večer zazvonil a děda, jak měl pod okny hroznové víno, tak oni se už báli otevřít dveře. Tak zhasli, otevřeli okno a vždycky na ně někdo šplích sračky. Z žumpy vytažený sračky. To dělali místní soudruzi, milicionáři a spol. V tom byly vložky, jak to chrstli. A já jsem se potom jako šestileté dítě ptal, co to je, jestli to jsou obvazy. A děda mně říkal, že jo.“

„V úterý nás napadli. Šachtu měli obšancovanou tankama. Čtyři ruský tanky a měly za úkol rozstřílet těžební věž. Ředitel inženýr Rubeš (Ing. Alfons Petráš, pozn. autora), to byl dobrej ředitel. On s náma třeba na noční sfáral, přišel na kontrolu. Havíři, který měl tři děti, řekl, ať si odpočine, že za něj bude sbíjet. Hodinu za něj sbíjel. Nebo šel k druhému, popili spolu čaj, ťukli si a taky pomáhal sbíjet. Říkal: ,Jsem chlap, jsem mladej, tak vám pomůžu.‘ Právě tohoto ředitele nám pak na tři a půl roku zavřeli. On řekl: ,Jdeme do stávky.‘ A šlo se do stávky. Tři dny jsme stávkovali, když tam přišli Rusové. S náměstkem šel s Rusama vyjednávat. Ze zasedačky strhli bílej ubrus, od koštěte vzali násadu, šli s bílou vlajkou, aby ti volové nestříleli, protože oni toho byli schopní. Ředitel říkal: ,Ani tunu okupantům, dokud chlapi nevyfáraj. V dole je na noční tisíc lidí. Už by se z tama nedostali, kdybyste do toho začali střílet. Jedině přes mou mrtvolu.‘ Pak ještě svolal všechny chlapy z okolí a autobusy poslal lidi do Havířova na pomoc, aby odstoupili celou šachtu, aby do nás nemohli střílet. Ještě přijeli chlapi z Havířova z paneláků a tři dny se stávkovalo a nedělalo.“

„Za rok nato jsme šli znovu do stávky za odchod Rusů. Mastili nás v Havířově na hlavní třídě u pošty. Tam nás pokropilo VB. Tenkrát už měli kropičky. Aby jim nikdo nemohl podpálit gumu, tak to měli celý oplechovaný, nahoře měli takovou kopuli z armovacího drátu, takže tam člověk nic neprohodil. To bylo u chodníku u pošty a paní z druhého patra po nich hodila talíř s bramborama. Než stačila zavřít okna, tak měla vybílený barák i se sklem. Tak nás tam masírovali. My jsme se vždycky rozprchli a posunuli jsme se o dvě stě metrů dál. Zas nás přijeli polít, tak jsme zase utekli.“