Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Vaněk (* 1946)

• narozen 1. srpna 1946 v Moravském Berouně

• dětství na hospodářství prarodičů v Bystřici pod Hostýnem – Rychlově

• prarodiče odmítali vstup do jednotného zemědělského družstva

• rodině zestátněn obchod se smíšeným zbožím v Bystřici pod Hostýnem

• v roce 1960 nedobrovolný nástup na hornické učiliště

• jedenáct let práce v Dole Dukla

• vzpomínky na ředitele Dolu Dukla Ing. Alfonse Petráše

• zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy v Dole Dukla

• účastník demonstrace v Havířově 21. srpna 1969

• účastník demonstrací v Praze v listopadu 1989

• dnes žije v Červené Vodě

Během vlády komunistického režimu platy horníků vysoce převyšovaly průměrnou mzdu. Vznikla o nich proto mylná představa, že většina z nich věrně sloužila tehdejšímu režimu. Často ale pocházeli z perzekvovaných rodin a do dolů nastoupili z donucení. Stejně tak Miroslav Vaněk, který v Dole Dukla v Havířově pracoval jedenáct let. Zaplatil za to podlomeným zdravím a dodnes se mu často před očima objevují obrazy smrtelných nehod přátel ze šachty.

Dědeček vykořisťovatel

Miroslav Vaněk se narodil 1. srpna 1946 v Moravském Berouně, kam se jeho rodiče přestěhovali krátce po válce. Ještě ten samý rok se však rodina vrátila do Bystřice pod Hostýnem. Pamětník tam trávil hodně času na hospodářství prarodičů. Stálo v místní části Rychlov a patřily k němu tři hektary zemědělské půdy a obchod se smíšeným zbožím. Dědeček Jaroslav Vaněk starší ale během kolektivizace odmítal vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD), a tak se ho místní komunisté snažili zničit. Vyměnili mu pole za horší a vzdálenější, zabavili zemědělské stroje, a dokonce mu rozorávali již osetá pole. Nakonec dědovi vyvlastnili i obchod. „Když jim zabavovali obchod, tak na dřevěných roletách v oknech měli nápisy: ,Smrt buržoustům, smrt imperialistům, smrt vlastizrádcům.‘ Normálně hovna zabalený v novinách, nacpaný na zvonku, na klice a pak je polévali sračkama. Vždycky někdo večer zazvonil a oni se už báli otevřít dveře. Tak zhasli, otevřeli okno a vždycky na ně někdo šplích z žumpy vytažený sračky. To dělali místní soudruzi, milicionáři a spol. Byli v tom i vložky a já jsem se potom jako šestileté dítě ptal, co to je, jestli to jsou obvazy. A děda mně říkal, že jo.“ Dědu a celou jeho rodinu pak označili za vykořisťovatele a podle toho s nimi také zacházeli.

Snad jediný se perzekuci vyhnul otec pamětníka Jaroslav Vaněk mladší, který včas vstoupil do komunistické strany, kde se také aktivně angažoval. Jako invalida s nemocným srdcem rozvážel pozvánky a zajišťoval pohoštění pro místní schůze KSČ. Pamětník nemá na otce dobré vzpomínky. „Jenom nás mlátil. Byl to poděs. Přestože máma byla těhotná, tak když se nás zastala, tak ji seřezal. Vytáhl, co měl po ruce – řemen, důtku. To tak bolelo! Na důtce měl sedm pramínků a na každým tři uzle. Tím nás řezal, až jsme se kolikrát počurali.“

Musel do dolů

V roce 1958 otec zemřel na selhání srdce. Matka pak zůstala sama se sedmi dětmi a o několik měsíců později odešla za svou matkou do Hrabišína na Šumpersku. Miroslav Vaněk tam nastoupil na poslední dva ročníky základní školy. Vypráví, že tam žili velmi chudě, a pravidelně proto chodili pomáhat místním soukromým hospodářům, aby tak přispěli alespoň pár korunami do rodinného rozpočtu. Ani v Hrabišíně totiž ještě nebyla dokončena kolektivizace. „Jak jste vyšel ze třídy ve škole, tak jste narazil do nástěnky a tam bylo napsaný: ,Tihle nepřátelé dělnické třídy nesplnili dodávky vepřového masa, hovězího masa, brambor, sena.‘ Šestkrát do roka nám to dávali do školy, aby nás zastrašovali.“

Po dokončení základní školy Miroslava Vaňka předvolali na pracovní úřad v Šumperku, kde mu přidělili jeho budoucí povolání. Bez jakékoli možnosti změny ho zařadili do skupiny mladíků určených na hornická učiliště. Jednalo se především o děti tzv. kulaků, bývalých soukromníků a také děti z německých nebo českoněmeckých rodin. „Když nás přijímali, tak říkali: ,To je mládež. Rodiče si doma bužírovali. Samý uzený, šunčičky, klobásy a podívejte se, jak ty děcka vypadaj.‘ Víte, jak mi bylo? Normálně jsem brečel. Nás bylo sedm, pomalu jsme neměli co do huby, a oni řeknou takovouhle kravinu.“

Rok předtím přitom musel na hornické učiliště nastoupit starší bratr Jiří a v roce 1965 tam měl odejít i bratr Jaromír. Matka však i přes vyhrožování odmítla poslat třetího syna na hornické povolání.

Důl Dukla – hromadný hrob horníků

V září roku 1960 Miroslav Vaněk nastoupil na Hornické učiliště Dolu Dukla v Havířově. Už v prvním ročníku se stal svědkem smrtelného úrazu patnáctiletého Otty Kozmirčíka v učňovské dílně. „Měli tam na opravu postavenou důlní klec. Byl nejlepší učeň a vždycky přesně v devět už pracoval. To se mu stalo osudným. Klec byla připevněná na jeřábu a kolem něj šla ženská a nechtěně klec uvolnila a ta žuchla přímo na něj a on se rozstříkl,“ vzpomíná pamětník, jak viděl na vlastní oči první smrtelný úraz.

Již od druhého ročníku horničtí učni nastoupili na práce v Dole Dukla. V patnácti letech prý absolvovali osmihodinové směny. „Do osmnácti let jsme nesměli fárat, a fárali jsme stejně.“ Do druhého ročníku přitom nastoupili v září 1961, jen necelé dva měsíce po důlní katastrofě, při které v Dole Dukla zahynulo 108 horníků.

Po vyučení Miroslav Vaněk podepsal smlouvu na deset let. V Dole Dukla pak pracoval jako zaměstnanec. V paměti mu zůstaly hlavně smrtelné úrazy jeho velmi dobrých přátel, jako například Petra Bendy z Nového Malína, Jindry Miče, Petra Sýkory nebo Jiřího Barvínka, který zahynul v den svých dvacátých narozenin. „Jeho kamarád Vašek Vytlačil sbíjel hodinu velký kámen. Byl ženatý a měl dítě, a tak mu Jirka řekl, že to odsbíjí. Kombajn už sjel dolů a přilítl předák a říká: ,Sakra, chlapi, co tady děláte? Vy tady dvě hodiny sbíjíte kousek kamene?‘ Jirka se naštval, že to nejde, chytl sbíječku a práskl do toho. Sbíječka sjela, on spadl a zrovna to žuchlo na něj. Koukaly mu akorát nohy. Z hlavy a celýho těla měl placku. Pak ho nesli na nosítkách pod šachtu. Přijel doktor a ohledal mrtvolu. To byl hajzl doktor Ivan Nimra. Nikdo na něj nevzpomíná v dobrém. Ten měl tolikrát rozbitou čekárnu ordinace, co s chlapama dělal. To nebyl doktor, to byl zvěrolékař. ,Ty marodíš? Ty máš chřipku? Vem si sbíječku, táhni rubat, tam se vypotíš a máš po chřipce.‘ Ten sfáral, a jak s ním šli chlapi na nosítkách, tak on říká: ,Kde máte tu pitomou mrtvolu, kvůli které jsem musel v sobotu ve čtvrt na devět sfárat?‘ Chlapi šli, brečeli, protože to byl jejich kamarád. On šel a shodil jim ho na zem. Kdyby s nima nešel revírník a vedoucí pole, tak by ho tam tak zmlátili. Revírník a vedoucí pole nevěděli, kterýho chlapa mají dřív odstrčit, aby doktora taky nenesli na nosítkách.“

S mrtvými horníky se prý často zacházelo velmi nevybíravým způsobem a Miroslav Vaněk vypráví, že ani ředitel Dolu Dukla Ladislav Klimša neprojevoval k mrtvým přílišnou úctu. „Klimšu zvolili z řad dělníků. Když nebyl smrťák, tak ředitel dostal roční odměnu sto tisíc. Když byl smrťák, nedostal nic. Chlapi z dolu vytáhli mrtvého horníka a samozřejmě hned volali ředitele. On s mrtvolou třásl a povídá: ,Seš mrtvej, seš skutečně mrtvej? Probuď se.‘ Chlapi mu říkali: ‚Co blázníte, vždyť vidíte, že je mrtvej.‘ ,Zase sto tisíc v prdeli.‘“

Práce v dolech byla pro Miroslava Vaňka velmi stresující, a to zvláště poté, co se v roce 1966 oženil s Annou Kaškovou z Červené Vody a když se mu pak o dva roky později narodilo první dítě. To už neměl odpovědnost jen sám za sebe.

Dostal pěknou nakládačku

V roce 1968 nastoupil na post ředitele Dolu Dukla Ing. Alfons Petráš. Podle pamětníka se jednalo o čestného člověka, který z vlastní iniciativy často sjížděl do dolů pomáhat horníkům. V roce 1968 probíhalo v celém Československu politické uvolnění a Důl Dukla prý dokonce společně navštívili první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček a předseda Národního shromáždění ČSSR Josef Smrkovský, aby horníky ujistili o pokračování obrodného procesu. Obrovský šok pak nastal v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy vojska pěti států Varšavské smlouvy obsadila území Československé republiky. Čtyři sovětské tanky prý tehdy obklíčily těžební věž Dolu Dukla. „Ředitel řekl, že jdeme do stávky, a tak jsme šli do stávky. Tři dny jsme stávkovali, když tam přišli Rusové. Ředitel s náměstkem šel s Rusama vyjednávat. Ze zasedačky strhli bílej ubrus, od koštěte vzali násadu, šli s bílou vlajkou, aby ti volové nestříleli, protože oni toho byli schopní. Ředitel říkal: ,Ani tunu okupantům, dokud chlapi nevyfáraj. V dole je na noční tisíc lidí. Už by se odtamtud nedostali, kdybyste do toho začali střílet. Jedině přes mou mrtvolu.‘ Pak ještě svolal všechny chlapy z okolí a autobusy poslal lidi do Havířova na pomoc, aby obstoupili celou šachtu.“

Přesně o rok později, 21. srpna 1969, se na tehdejším náměstí Vítězného února (dnes náměstí Republiky) shromáždilo několik tisíc lidí. Mezi nimi i velké množství horníků z Dolu Dukla. „Zastavilo se fárání a ředitel řekl, že půjdeme manifestovat za odchod okupantů z Československa. (...) Mastili nás v Havířově na hlavní třídě u pošty. Tam nás pokropilo VB. Tenkrát už měli kropičky. Aby jim nikdo nemohl podpálit gumu, tak to měli celý oplechovaný, nahoře měli takovou kopuli z armovacího drátu, takže tam člověk nic neprohodil. To bylo u chodníku u pošty a paní z druhého patra po nich hodila talíř s bramborama. Než stačila zavřít okna, tak měla vybílený barák. Tak nás tam masírovali. My jsme se vždycky rozprchli a posunuli jsme se o dvě stě metrů dál. Zas nás přijeli polít, tak jsme zase utekli,“ vzpomíná pamětník na tehdejší zásah proti demonstrantům, kterého se zúčastnili i milicionáři z řad hornictva. „Když přišli okupanti, tak milicionáři šli s námi. Za rok se to otočilo a milicionáři šli proti nám. Byli za to placení. Dostali padesát korun za to, že nás zmlátili.“

Některé z horníků účastnících se demonstrace pak předvolala k výslechu Veřejná bezpečnost, ale ředitel dolů prý vzal všechno na sebe. Krátce nato dostal výpověď z práce a později ho prý odsoudili k trestu tři a půl roku ve vězení.

Pamětník tvrdí, že horníci z Dolu Dukla se chystali demonstrovat i v roce 1970, kdy byl již rok v platnosti tzv. pendrekový zákon umožňující tvrdě postihovat účastníky demonstrací a narušitele socialistického řádu. Tehdejší orgány díky udavačům předem věděly o chystané demonstraci, a jednotky Veřejné bezpečnosti tak zasáhly ještě před jejím uskutečněním. Shromáždily se prý v ranních hodinách u autobusové zastávky v centru Havířova, zrovna když se horníci vraceli z noční směny. „Taky jsem dostal pendrekem. Měl jsem šlic na zádech. Kdo vystoupil z autobusu, dostal pecku. Ať to byla sekretářka, uklízečka, kuchařka, horník, nebo zámečník.“

Sám se vydal podpořit demonstrace

V dubnu 1971 Miroslav Vaněk kvůli nemocným ledvinám z dolu odešel, a mohl se tak natrvalo vrátit ke své rodině do Červené Vody. Na půl roku ale ještě musel na vojnu k Technickým praporům. Po návratu domů pracoval v Dopravních službách Olomouc a potom ve výkupu v Červené Vodě. Kvůli zdravotním problémům způsobeným hornickým povoláním za několik let odešel do invalidního důchodu.

Miroslav Vaněk se nikdy netajil svým odporem ke komunistickému režimu a například v roce 1986 ho až výhrůžkami donutili jít jako posledního v obci k volbám. Když pak uslyšel o brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě 17. listopadu 1989, hned se sám vydal do Prahy. „Manželce jsem řekl, že nevím, jestli se vrátím živej a zdravej,“ dodává pamětník, který do Prahy dorazil 19. listopadu, aby se zúčastnil všech následujících demonstrací. „Šestadvacátýho listopadu jsem podepsal Chartu 77, Několik vět a petici za dodržování základních práv a svobod,“ vypráví pamětník, který je dnes dost zklamán z polistopadového vývoje. Nejvíce mu vadí, že bývalí komunisté stále zastávají vysoké funkce.