Robert Valík

„Studoval jsem dva roky na stavební průmyslovce, ale to studium mi moc nešlo a potom bylo deprimující, ona to byla nejtvrdší škola ve Zlíně z těch středních. Třeba na strojařské nikoho neštvaly dlouhé vlasy nebo džíny a třeba na chemické, tam byla součást i kožařská průmyslová, ta byla umělecky zaměřená na tvorbu toho designu bot a podobně, čili tam byla volnost, mohly se nosit dlouhé vlasy, džíny, nikomu to nevadilo, ale na stavební to bylo tak, že kdysi jsme takhle seděli v nějakém vyučování a teď tam vtrhl ředitel a zástupce ředitele a do třídy a přerušilo se vyučování a řekli: ,Hoši, vztyk! Čelem vzad.´ Tak jsme se otočili a teď prostě chodili: ,Ty, ty, ty, ty, ostříhat! Na druhý den přijdete ostříhaní, vlasy nesmí přesahovat na uši a vzadu na límec.´"

„To byla třetí třída, učitelka začala vyprávět o osvobození americkou armádou, jak zlí Američané nejeli z Plzně pomoct Praze, že to bylo jejich svinstvo, a přitom tvrdila, ono to bylo sto: ,To je nějakých padesát kilometrů, oni nepřijeli, mohli pomoct.' A protože jsem z domu jsem věděl, že to byla smlouva, že oni nemohli, tak jsem potom přišel a úplně zdrcený jsem doma vykládal, jak se nám ve škole lže. To byla třetí třída, měl jsem osm - devět roků, nebo takhle. A jak jsem byl z toho nešťastný už tehdy."