Eduard Vacek

„Když jsem se seznámil se Svědky Jehovovými, samozřejmě mě to zajímalo. Říkal jsem si, že se na mě všichni vybodli, a tihle lidé mi nezištně pomáhali, nic za to nechtěli. Tak jsem o tom s nimi začal hovořit a oni mě vtáhli do své organizace. Najednou, během pěti měsíců, jsem byl starší sboru. Jenže literatura, kterou jsem dostával, byla čím dál divnější. Viděl jsem tam věci, které byly téměř až patafyzické. V roce 1969 jsem se naštěstí seznámil se seriálem Alberta Marenčina Anály patafyziky a tam mně to utkvělo na pozadí. Ze začátku jsem tomu nerozuměl, ale strašně mě to přitahovalo. Tak jsem se k tomu vracel poprvé, podruhé, a najednou jsem byl osvícen a pochopil jsem, co to je patafyzika. Bez školitele! Najednou jsem byl vědomý patafyzik, předtím nevědomý a nyní vědomý. Být Svědek Jehovův a zároveň vědomý patafyzik, to je hrozně zvláštní situace. Alfred Jarry, když vysvětluje patafyziku, říká: ‚Patafyzika přesahuje metafyziku, tak jako metafyzika přesahuje fyziku.‘ A já jsem v tom byl. Studoval jsem metafyziku a angažoval jsem se v ní a přecházel jsem do oblasti patafyziky. To byl další stupeň poznání. Dostávaly se mi do rukou zvláštní plky od Svědků Jehovových a já jsem to tam měl jako vedoucí skupiny rozebírat. Přečetl jsem si to, chvíli s tím mlátil o zem, protože jsem byl vzteklý, jaká je to demagogie. ‚Tohle tu nemůžu učit!‘ Ale potom jsem si řekl, že na to musím jít z opačné strany. Šel jsem na to z pozice patafyzika, takže když se sešel kolektiv – a naštěstí to byli především studenti z gymnázia a z hudební školy –, tak jsem začal vypichovat absurdity a zvýrazňoval jsem je. Viděl jsem, jak jim začaly svítit oči. Začali na to reagovat, protože taky pochopili, že to je ptákovina. To byl koncert. Když tam přišel někdo z venku na kontrolu, tak to nezachytil. Vypadali jsme velmi horlivě. Dostali jsme se do stavu, že jsme zrušili skupinu Svědků Jehovových a založili jsme Patafyzické kolegium Teplice. To byl takový zvláštní, ale naprosto normální a přirozený přechod.“

„Jednak jsem se potřeboval vyrovnat s historií svých předků, kteří byli všichni komunisté. Bohužel se s nimi nemůžu sejít, protože všichni zemřeli, abych jim řekl, že se mýlili. A tak jsem se aspoň pokusil napravit to, co nevědomky způsobili tím, že to nastartovali. Ne že by se nějak aktivně na zlu podíleli, ale oni z nevědomí, z víry a z iluzí tento proces nastartovali. Nakonec se dostali k moci ti nejhorší lidé, kteří tam vůbec nikdy neměli být. Ti původní idealisti by nikdy nesouhlasili s tím, aby se tam dostali. Já jsem prožíval na vlastní kůži celý svůj život diskreditaci myšlenky socialismu a komunismu. To se v podstatě stane každé idealistické myšlence, která přichází. To se stalo i křesťanství. Tenhle proces se pořád opakuje. Je to frustrační kompozice: prvek očekávání, zklamání a nasratost. Tato pila jde pořád dopředu, nic není naplněno, nic není uskutečněno, protože je to nahrazeno něčím dalším, novým. Potřeboval jsem se vypořádat s touhle jednou vlnou. Tím, že můj pradědeček jako senátor sociální demokracie přijal ideu komunismu, znehodnotil myšlenku sociální demokracie. Moji další příbuzní už byli nositelé, byli piedestalem. Přišlo to ke mně a já jsem s tím skončil. Měl jsem těžké debaty, zpočátku se svým otcem, později i s dalšími příbuznými, a zjistil jsem, že ti lidé se nedají přesvědčit. Musel jsem do toho problému jít akčně. Umenšovat sílu a prostor tomuto zlu, které na sebe bralo ideologickou roli. To byl můj vnitřní motor.“