Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Za svůj celoživotní úkol považuji umenšování prostoru univerzálnímu zlu, které mění svoji podobu
narozen 20. dubna 1947 v Hradci Králové
vystudoval SOU v Hradci Králové, obor elektromechanik
invazi sovětských vojsk prožil během své vojenské služby v Chebu
následně se odstěhoval do Prahy, byl zaměstnán jako elektromechanik a pracovník technického rozvoje v řadě podniků
na přelomu 60. a 70. let založil rodinu a přestěhoval se do Teplic
působení u Svědků Jehovových roku 1982 zakončil přetavením skupiny v Patafyzické kolegium Teplice
v následujících letech vedl kolegium, vydával časopis PAKO a spoluzaložil výtvarnou skupinu Terč
v letech 1986 a 1987 strávil 12 měsíců ve vězení
v letech 1990–1992 byl poslancem Parlamentu ČR
následně působil ve Výboru pro právní ochranu a bezpečnost a stal se místopředsedou a předsedou Komise pro vězeňství ČNR
od roku 1993 byl zaměstnán jako vedoucí oddělení pro styk s veřejností Generálního ředitelství VS ČR, později v Kabinetu dokumentace a historie VS ČR jako redaktor časopisu Historická penologie
v letech 1994–1998 studoval obor sociální pedagogika na Vyšší odborné škole pedagogické v Mostě
od roku 1994 je redaktorem časopisu Clinamen
„Nesu si v sobě vzpomínku – to mi bylo tak pět let – na spor otce s dědečkem z matčiny strany, který byl legionářem v Rusku a na vlastní oči viděl tamní poměry. Dědeček se snažil otce zbavit idealismu a babička ho od těchto debat odváděla za ramena. Dědeček byl obecním policistou v Kuklenách, měl pistoli, často ji přede mnou čistil, byl pro mě autoritou. Otec byl jen teoretik.“
Eduard se narodil 20. dubna 1947 v Hradci Králové Taťáně a Eduardu Vackovým. Eduardova matka pocházela ze sociálně demokratické rodiny, avšak ona sama byla apolitická. Eduardův pradědeček z otcovy strany zakládal v Hradci Králové Komunistickou stranu Československa (KSČ) a jeho potomci se pevně drželi komunistické tradice. Eduardova výchova podle laického marxismu byla prodchnuta hrdiny Meresjevova typu a on sám ji považuje za neúspěšnou indoktrinaci. Vzpíral se jí a otce si nevážil.
Po dokončení oboru elektrikář na středním odborném učilišti v Hradci Králové nastoupil k výkonu vojenské služby, kde prožil těžké národní bilanční okamžiky srpna 1968. Chebské jednotky byly antisocialisticky naladěné, někteří poddůstojníci se rozhodli, že budou s Rusy bojovat. Eduard jezdil na vojenské motorce s transparentem „odmítáme fašistický komunismus“.
Eduardův otec neprošel stranickými prověrkami a s kolegy, které postihl stejný osud jako jeho, společně pili, lamentovali a zvedali pěsti. „Byl jsem z nich zhnusený, nemohl jsem mezi nimi žít.“ Eduard občansky i lidsky dozrával, vršila se v něm zklamání. Národ se mezi tím stahoval do ulit. „Čekal jsem pasivní rezistenci, ne že se národ poddá. Nelíbilo se mi, že národ přistoupil Husákovi na kšeft, že si doma budou moct říkat, co chtějí, a navenek se budou tvářit jako podpůrci reálného socialismu. Hrozně se mě dotkl způsob, jakým lidé odešli od dřívějších idejí. Znamenalo to, že Palachova oběť byla marná, že si ji národ nezasloužil.“
Eduard se rozloučil se společností a formoval se do opozice, ačkoli by tam záměrně býval nesměřoval, necítil se být politickým člověkem. Palachův sebedestruktivní čin považoval za neevropský, nesrozumitelný. Sdružoval se s lidmi z opačného spektra, s lidmi činů obrany proti bolševismu typu demolice Aeroflotu. Byl vnitřně rozervaný. Duševní kotvou se mu stala filozofie výtvarné skupiny Šmidrové, která vykazovala patafyzické rysy.
Také bylo třeba zajistit existenční rozměr Eduardovy bytosti. Z nouze nastoupil do Vojenských staveb v Praze, kde pracoval jako elektrikář, a bydlel ve vysočanské čtvrti Bída, v jednom z bývalých domků pro prostitutky. Pracovní i bytové podmínky byly nuzné a dehonestující. Situaci bylo třeba řešit už proto, že se Eduard oženil. Přijal tedy práci elektrikáře u Státních statků, byl mu přislíben byt v Ďáblicích, který byl ve výstavbě. Dočasně se s Ludmilou ubytovali na zámku ve Zdibech, který byl v dezolátním stavu a obydlen sociální spodinou. Nakonec se ukázalo, že přislíbený byt bude Eduardovi odepřen.
„Strávili jsme rok a půl v příšerném prostředí, které bysme si nikdy nevybrali. Zbytečně. Žena přišla k frustrační kompozici z prvku očekávání, ke zklamání a nasratosti. Tahle pila nás provázela většinu života. Naděje, které někdy vznikaly, se nakonec ukázaly jako liché.“
Eduard se vypravil do pohraničí, kde se zdála být bytová situace lepší. Putováním od čerta k ďáblu a spletencem absurdních peripetií se hrdinně proklestil do bytové prostory ve sklepení mnoho let neužívané vily v Teplicích. Byt byl sice plesnivý a neobyvatelný, ale díky pomoci Svědků Jehovových se ho povedlo jakžtakž adaptovat.
Eduard samozřejmě nepřešel bez povšimnutí, že po sérii marnosti a zmaru se objevil někdo, kdo mu nezištně pomohl. Začal se učením Svědků Jehovových zabývat hlouběji. Ti ho obratem vtáhli do své organizace, pokřtili ho a vyškolili a po dalším teokratickém studiu se stal starším sboru. Díky tomu, že se již předtím seznámil prostřednictvím četby seriálu Alberta Marenčina s patafyzikou a setrvával na úrovni nevědomého patafyzika, snadno nalezl úhel pohledu, ze kterého jehovistické texty mohl nazřít jako demagogii – ve svých výkladech vypichoval absurdity v textech, až nakonec zrušili skupinu Svědků Jehovových a založili Patafyzické kolegium. Eduard prozřel a stal se z něj vědomý patafyzik.
„Kromě undergroundu jsem do té doby neznal žádné jiné útočiště, kde by se lidé zabývali něčím jiným než ideologizací veřejného života. V Teplicích bylo příšerné ovzduší a Svědkové Jehovovi byli jediným prostředím, které z toho bylo vyňaté. Rodiny se spolu přátelily. Sice byla tmelem víra, ale kulturní rozměr to mělo nepochybný. Když jsem od nich odešel, všichni nás přestali zdravit. Říká se tomu ‚cihla‘ – ocitnete se v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, spadne vám cihla na hlavu, na znamení odňatého požehnání.“
Základna Patafyzického kolegia Teplice se rychle rozrostla o nové členy jako Svatavu Antošovou, Miroslava Kurandu, Václava Lukáška a Miroslava Wanka a i jejich působení nabralo obrátek. Pořádali setkání typu Vuřty s poesií nebo Oslavy konce třicetileté války, různé performance a výstavy – byla založena výtvarná skupina Terč a vydávali patafyzický občasník PAKO. O dění ve skupině, která čítala od 10 do 15 členů, a její aktivity se pomalu začala zajímat policie, stali se podezřelými. Rozhodli se uspořádat veřejnou redakční radu. „Nastoupili jsme si do autobusu, který vozil lidi do barevky v Dubí, obsadili jsme čtyřku vzadu, kde jsou sedadla proti sobě, udělali jsme si tam provizorní stoleček. Nad námi se houpali na madlech dělníci a já jsem přečetl báseň od Svatavy, podíval jsem se na dělníka nade mnou a zeptal se ho: ‚Co myslíte, zařadil byste to do našeho časopisu?‘ On řekl: ‚Jděte do prdele, takovýhle kraviny!‘ Tak jsem poprosil o zapsání názoru veřejnosti do zápisu. A tak probíhala redakční rada.“
Kromě ústřední role v Patafyzickém kolegiu Teplice Eduard přispíval také do samizdatových časopisů Vokno a Jazzstop a byl v čilém kontaktu s undergroundem. Státní bezpečnost (StB) na Eduarda založila první spis roku 1981, kde vystupoval pod krycím jménem Fyzik. O pár let později, když čerstvý emigrant Václav Lukášek na Svobodné Evropě prozradil podrobnosti o fungování kolegia, se začala utahovat smyčka. Po domovní prohlídce byl Eduard zadržen a následně odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmíněně. Kolegium bylo rozpuštěno, ostatní členové vyvázli s pokáráním.
„Celé to bylo z mého rozmaru, mohl jsem se tomu vyhnout, protože když člověk není úplně blbý, tak ví, kam směřuje. Hodí výhybku, vybodne se na to a přestanou se o něj zajímat. Ale já jsem pokračoval, přestože jsem věděl, že to Vokno budou hledat u mě. Indicie, že se kruh stahuje, jsem měl, ale měl jsem taky tvrdou palici. V podstatě jsem vědomě směřoval do kriminálu.“
„Bylo mi líto toho, že mám doma dvě malé holky, Ditu a Kláru, a že je na ně žena sama.“ Eduard si svůj trest odpykával v pardubické ženské věznici, kde bylo drženo 1200 žen a 70 mužů v rolích údržbářů. Předcházela ho jeho pověst ze Svobodné Evropy a vedení věznice, jeho vychovatel i šéfové samosprávy mu to dali poznat. Byl šikanován. Zadržovali mu poštu, a tak začal místo osobních dopisů domů ženě posílat pohádku pro dcery – později vyšla pod názvem Cesta.
Své zážitky z věznice – především zajímavý průnik do sociálního života vězeňkyň a způsobů suplování intimních vztahů – Eduard ztvárnil v próze Občanský průkaz, prosím, jež později vyšla ve vydavatelství Moaré v počtu 500 kusů, které skoupila Vězeňská služba České republiky do knihoven pro vězně.
„Moje žena čekala rok na chlapa, který se nechal zavřít z ‚nerozumu‘, a to by se nemělo zapomínat. Vydržela to se mnou, starala se o dvě děti. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že moje role už není potřeba, že rodina se beze mě už obejde, jako by tam člověk nikdy nebyl. Musel jsem si vydobýt pozici a naučit se znovu stát se nějak užitečným.“
Již týden před sametovými událostmi probíhaly v Teplicích studentské demonstrace ekologického ražení, o nichž Eduard informoval Svobodnou Evropu, a následné dny strávil v cele předběžného zadržení. Po rychlém sametovém startu přišel v Teplicích závratný úpadek v podobě Občanského fóra (OF) založeného členy Socialistického svazu mládeže (SSM) a infikovaného StB. Proti teplickému zkorumpovanému OF Eduard veřejně vystupoval.
Následně byl zvolen do České národní rady (ČNR), do Výboru pro právní ochranu a bezpečnost a stal se místopředsedou a předsedou Komise pro vězeňství. „To bylo období, kdy začaly vzpoury ve věznicích. Tenkrát jsme se dali dohromady s Čuňasem, měl od Bisky k dispozici služební auto a jezdili jsme po kriminálech, kde hořely ohně, které jsme hasili.“ Za své poslání Eduard považoval přerod vězeňského systému ze sovětského modelu na západní, k restaurativní justici. „Bylo to vyčerpávající, po skončení volebního období jsem už kandidovat nechtěl. Vypracoval jsem seznam úkolů, kterým je potřeba se věnovat, a šel jsem na zasloužený odpočinek. Ovšem generální ředitel Vězeňské služby ČR mě povolal zpět a ten můj seznam mi dal za úkol.“
Eduard založil časopis České vězeňství, pro který vybral tu nejkvalifikovanější redakční radu – členy bývalé Komise pro vězeňství ČNR. Obsahem časopisu byly články týkající se nejnovějších poznatků a aktuálního dění na poli restrukturalizovaného vězeňství, články studentů vězeňské tematiky a práva, ve spolupráci především s JUDr. Helenou Válkovou, a reflexe stávající situace v republice. Pro zásadnější dopad na vězeňská pracoviště, vzdorující novým trendům, podnikala redakční rada výjezdní zasedání – například ve věznici na Borech v Plzni. Současně si pamětník doplnil formální vzdělání.
Následně svou působnost Eduard přesunul do Kabinetu dokumentace a historie VSČR, kde založil časopis Historická penologie, který se věnoval i citlivým historickým tématům vězeňství. Mimo jiné postavil kontroverzní výstavu o 32 panelech týkající se divokých odsunů Němců, která ho stála mnoho sil a nakonec také pracovní pozici.
Eduardova vůle působit ve veřejné sféře byla nesena potřebou vyrovnat se s historií svých předků, s celospolečenskou diskreditací původních myšlenek socialismu a komunismu a v odborné sféře s nahrazením kolektivní vězeňské výchovy odbornou sociální prací. V rámci své „frustrační kompozice souslednosti prvků očekávání, zklamání a nasratosti“, kdy nic není naplněno ani uskutečněno, protože je vše vždy nahrazeno něčím novým, se snažil vyrovnat s jednou z těchto vln umenšováním zla páchaného režimem – osvětou všemožných forem i obsahů.
„Naplněním lidského života by mělo být neustálé rozhodování se mezi dobrem a zlem. Jakmile je tento mechanismus upozaděn, například svěřen technologii, v člověku princip pravdy umírá a on přijímá hedonistickou podstatu života. Štěství lidstva je tedy založeno na tom, jestli je člověk schopen řídit své činy srdcem.“ A s přesvědčením, že není možné vymyslet dokonalý sociální systém, který by pomohl vyřešit problémy lidstva jednou provždy, podnikl oddálení se od běžné reality prizmatem patafyzika. „Patafyzika je způsob hledání pravdy tím, že nabízíte křivé hubě pohled do křivého zrcadla. Je to dvojitá projekce něčeho, co sice zdánlivě vypadá jako bláznovství, ale realita je také bláznovství. Je-li do reality mimochodem zanesen zárodek nezdaru, jde o nevědomý patafyzický čin. Vědomá patafyzika je hrou, která ozvláštňuje náš život, opak víry v záměrnost, cílenost a účelnost.“
Během svého pobytu ve věznici Eduard vymyslel model patafyzického výkladu světa. Ve zkratce – časoprostor má tvar koule, uprostřed níž se vine spirála života jedince, který se rodí uprostřed svobodný. Patafyzik se během svého života posouvá výhradně po spirále a nenechá se vybočit ani kladnou, ani zápornou zaujatostí do stísněného prostoru koule, a zůstává proto svobodným člověkem. V případě tlaku je schopen zahrát roli, která se od něj očekává, ale neprožívá ji.
Do českého prostředí patafyzika vnikla prostřednictvím Alberta Marenčina a hluboce zde zakořenila. Prokop Voskovec jako první přeložil Krále Ubu a patafyzické rysy lze sledovat i v tvorbě Jaroslava Haška a dalších. Za soudobé vědomé patafyziky jsou kromě Eduarda Vacka považováni také Ivo Medek Kopaninský, Dan Štverák a Miroslav Wanek. „Věřím tomu, že i v oblasti exekutivy a vlády jsou lidé, kteří mají patafyzické povědomí, protože někdy z nich vyleze taková blbost, že to může být jedině jejich zřejmý duševní nebo emotivní kolaps, anebo vědomý patafyzický čin.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Renáta Malá)