Marta Uhlíková

* 1949

  • „Chtěli jsme naši prádelnu udržet, protože jsme byli výborný kolektiv. Vždycky jsme měli takové majitele, kteří… Vydělali jsme, ale oni si to brali a neměli nám na platy. Chtěli jsme prádelnu zachránit, tak jsme třeba prali i v Praze. Prali jsme tam dva dni a vydělali jsme tam, jako kdybychom dělali čtrnáct dní. Protože jsme jeli jako fretky. Pak to převzal jeden, že to už bude dobré. Ale pak jsme zjistili, že na výplaty nemá, ale že hraje ruletu. Prádelna se zavřela. Udělali jsme takový pohřeb. To ani nevíte! Mám natočený pohřeb, pohřeb prádelny, kde jsme všichni v černém, věnce… Dělali jsme to, jestli znáte ve Žďáru v hospodě u Václava, a tam jsme se s prádelnou rozloučili. Brečeli jsme, protože třicet dva let, to jen tak nezapomenete.“

  • „To si pamatuji jako dneska! Byl srpen [1968], krásné ráno, chodili jsme do práce od šesti hodin. A najednou slyším maminku: ,Zabrali nás Rusáci, je válka!‘ To se vám zdá… Než se proberu, říkám si, ježíšmarjá, co se stalo? Moje maminka vyběhla v kombiné, vidím ji jako dneska, a běžela barák od baráku, bouchala na dveře a říkala: ,Zabrali nás Rusáci, je válka. Zabrali nás Rusáci!‘ Pak jsme viděli jejich auta a měli jsme strach. To ne že ne, to měl každý. Řada lidí byla naštvaná, opravdu naštvaná. A tenkrát vím, že můj tchán a tchyně si je vzali k sobě a dali jim najíst. A někteří lidé, i v krámě, jim nechtěli nic prodat, je nepřijali, že dali Rusákům najíst.“

  • „Přímo jsem [odsun Němců] nezažila, ale vím to z vyprávění tety, která to zažila, protože je rodačka. Říkala že, když tam přišly po padesátém nebo kolem padesátého roku, říkalo se jim Rudé gardy, vybíraly si samozřejmě ty lepší domy. Jsou tam krásné vily, na začátku Suché ta první byla nádherná vila. Kdo tam bydlel z Němců, tak co měla ta paní na sobě, nemohla si vzít ani těch padesát kilo, na které měla nárok, a vyhodily ji. To byly Rudé gardy. A na mě to jako na děcko strašně působilo, protože jsem neznala, že by můj tatínek někomu ubližoval nebo někomu nadával, to jsem nikdy nezažila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 19.03.2023

    (audio)
    délka: 56:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když prádelna zkrachovala, udělali jsme podnikový pohřeb

Dobová fotografie Marty Uhlíkové z roku 1974
Dobová fotografie Marty Uhlíkové z roku 1974
zdroj: archiv pamětnice

Marta Uhlíková, za svobodna Šikýřová, se narodila 5. prosince 1949 ve Mšeci. V padesátých letech se s rodiči na otcovu umístěnku přestěhovali do Jáchymova-Suché, kde se během dětství a dospívání stala svědkyní poválečného dění. To zahrnovalo jak nucený odsun německého obyvatelstva, tak i soužití s těmi Němci, kteří zůstávali a odcházeli postupně, zejména v roce 1968. Otec Otto Šikýř působil v Suché jako hajný. Během dospívání se s rodinou přestěhovali do Fibichovy ulice v Jáchymově. Krátce pracovala v abertamské rukavičkárně, ale poté našla zaměstnání v jáchymovské prádelně, kde zůstala dvaatřicet let. Zažila příchod okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné soužití se sovětskými vojáky. V Jáchymově se stala svědkem revolučního dění v roce 1989 a žila tam i v době natáčení (2023).