Kamil Tyrychtr

„V devadesátém roce jsme měli volby do parlamentu. Odboural se prakticky režim z celé společnosti, ale furt existovaly městské národní výbory a podobné struktury. A my jsme zahradu měli pronajatou od roku 1972 na dvacet let, takže do roku 1992, a i v téhle době dědovi začaly chodit dopisy z místního výboru, ať zahradu vystěhuje, že nikdy nebude povolené prodloužení smlouvy. No a s jedním z takovýchhle dopisů jsme ho pak našli, respektive moje teta ho našla mrtvého sedět v křesle, takže nevydržel to a dostal infarkt. V devadesátém prvním, zaplať pánbůh, byly volby i do městských zastupitelstev, vyměnila se rada místního národního výboru no a kupodivu za tři měsíce na to jsme mohli zahradu odkoupit.“

„Děda měl malinkou továrničku, tu mu samozřejmě po čtyřicátém osmém sebrali, a když začal budovat zahradu na pronajatých pozemcích na Pařezské Lhotě, tak se velmi rychle začalo stávat, že se tam začali objevovat jeho bývalí zaměstnanci. A bylo celkem zajímavé je poslouchat, jak vzpomínali na to, jak vesele přežili válku, že zaměstnanci měli, mohli si koupit za tovární ceny nějaké samozřejmě ne neomezené, ale omezené množství mouky, cukru domů a jaké to bylo jiné potom, když nastal únor, respektive dědovi továrnu zabírali ve čtyřicátém devátém až. Přišla národní správa no a najednou všichni zaměstnanci spíš šli, jak to říct slušně, prostě ta situace se dramaticky otočila, všechny zaměstnanecké výhody, co byly za toho zlého kapitalisty, najednou zmizely a najednou díky úspěšné národní správě všichni na tom byli hůř. No a jelikož já jsem nikdy nepatřil mezi takové nejhodnější žáčky a tichounké žáčky, tak sem tam občas jsem něco takového pronesl ve škole a to se našemu soudruhu řediteli ale vůbec nelíbilo.“