„Mám takovou skoro efelvěkovskou vzpomínku na vyřazování čítanek ve škole. Byla tam nějaká naprosto neškodná pohádka od Ludvíka Aškenazyho a kvůli ní musely být tyto krásné čítanky vyřazeny. Navíc to nechali dělat nás děti. Dávali jsme je do krabic a knihy pak šly do lisovny. Já jsem si tedy jednu ukradla. Zajímavé je, že nám to nařídili učitelé, kteří nás rok předtím otevřeně seznamovali s literaturou a dějinami, ale pak najednou úplně otočili. To pro mě jako pro dítě bylo velmi nepříjemné a ponižující. Později, když už jsem byla v papírně, tak jsem vnímala, že někteří z mých bývalých spolužáků se ke mně začali chovat odtažitě. Možná se báli nebo kontakt se mnou považovali za společensky nevhodný. Také doma jsem cítila napětí, protože se stále mluvilo o politice. Mám na to ošklivé vzpomínky.“
„Přijela čtyři auta a my najednou viděli světla a slyšeli zabouchnutí dveří. Tak jsem utíkala zamknout. Jeden policista už tam stál. Druhý z nich se snažil vlézt oknem a já na něj křičela: ‚Ukažte zatykač!‘ a on: ‚Nemám.‘,Ukažte povolení k domovní prohlídce.‘ ‚Nemám.‘ A já tedy: ‚Tak ven!‘ On z toho okna kupodivu vycouval. Pak policisté obklíčili budovu a čekali do rána, kdy to zabalili a odjeli. Ovšem pak jsme zjistili, že v noci drželi osm mladých lidí u zdi a vyhrožovali jim. Sebrali jim spisy Komenského, které tam někdo četl, a odvezli si je na policii do Kolína. Spisy později vrátili.“
„Sedmnáctého listopadu jsem zrovna byla ve městě a ve Smetanových sadech jsem potkala zástup lidí. Nepůsobilo to jako demonstrace, ale spíše jako takové shromáždění. V průběhu někdo přišel a hlásil, že v Praze se něco děje. Nepřikládali jsme tomu význam, jelikož tou dobou se v Praze něco dělo neustále, například Palachův týden. Brali jsme to tedy s nadhledem a jeli domů. A teprve o dva, tři dny později jsme se dozvěděli, co se v Praze dělo. Demonstrací byla celá řada a nikoho nenapadlo, že zrovna pátek sedmnáctého listopadu bude rozhodující.“
Věra Tydlitátová (roz. Šmídová) se narodila 17. května 1959 v Rokycanech. Oba její rodiče byli perzekvováni komunistickým režimem, což Věře v mnohém ovlivnilo život. Po základní škole ji kvůli minulosti rodičů nevzali na střední školu a pracovala dva roky v papírně. Poté se díky kontaktům dostala do Prahy na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Na vysokou školu se však kvůli svému kádrovému profilu nedostala, začala proto pracovat v knihovně a stýkat se s disidenty. Podílela se na šíření Charty 77, přepisovala různé dokumenty a navštěvovala bytovou univerzitu. Vdala se za evangelického faráře Jana Tydlitáta a odstěhovala se za ním na faru do Libenic, kde společně organizovali různá setkání a přednášky. Několikrát se dostala do konfliktu s StB. Podepsala prohlášení Charty 77, Několik vět i manifest Hnutí za občanskou svobodu. Iniciovala vznik Občanského fóra v Plzni a založila Ligu proti antisemitismu. V současné době působí jako pedagožka na Západočeské univerzitě v Centru blízkovýchodních studií na Katedře antropologických a historických věd. Publikuje články na svém blogu i v dalších médiích a je aktivní v boji s pravicovým extremismem a xenofobií.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
