Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Věra Tydlitátová , Th.D. (* 1959)

• narozena 17.května 1959 v Rokycanech

• rodiče perzekvováni komunistickým režimem

• po ZŠ pracovala dva roky jako dělnice v papírně

• studium SPŠ grafické v Hellichově ulici

• signatářka Charty 77, Několika vět a manifestu Hnutí za občanskou svobodu

• studium tzv. bytové univerzity

• byla aktivní v disentu

• po SŠ pracovala v městské knihovně

• vzala si evangelického faráře Jana Tydlitáta

• jedna z hlavních iniciátorek založení OF v Plzni

• po revoluci studium filozofie, religionistiky a teologie na VŠ

• zakladatelka Ligy proti antisemitismu

• vysokoškolská pedagožka

Narodila se 17. května roku 1959 v Rokycanech jako Věra Šmídová. Od svého raného dětství však vyrůstala v Plzni. Oba její rodiče byli učiteli na gymnáziu a podle slov Věry Tydlitátové patřili mezi plzeňskou středostavovskou elitu. To však pouze do roku 1968, kdy Věřin politicky angažovaný otec, který spoluzakládal KAN (Klub angažovaných nestraníků), dostal výpověď a začal pracovat jako dělník v papírnách. Matka byla za školy vyhozena až v roce 1974 a její následujícím zaměstnáním se stalo prodávání jízdenek na dráze. Tyto události Věře Tydlitátové ovlivnily celý život.

Dospívání mezi starým papírem

Z dětství si Věra Tydlitátová vzpomíná na příjezd ruských vojsk. V noci ji probudili rodiče s plačícím dědečkem, který jí oznámil, že „přišli Rusové“. Viděla kolonu tanků a stíhačky, ale se samotnými vojáky se nesetkala. Kvůli politické angažovanosti rodičů jí bylo znemožněno nastoupit na střední školu, a tak se z Věry stala dělnice v papírně. Pracovala na výstupní kontrole spolu s dalšími padesáti ženami. „Byla jsem tam s takovými jednoduchými ženskými a v poměrně tvrdých poměrech jsme ručně přehazovaly bloky papíru. Za velmi špatný plat a v prašném prostředí jsme přeházely zhruba tři tuny papíru za směnu,“ popisuje práci, ve které strávila dva roky, Věra Tydlitátová. Posléze se jí však díky známým podařilo v roce 1976 dostat na střední školu do Prahy. Jednalo se o prestižní grafickou školu v Hellichově ulici. Studentského života si však kvůli bydlení na internátu v Haštalské ulici, kde vyžadovali včasné návraty, moc neužila.

Charta 77

S Chartou se Věra prvně setkala na evangelickém srazu. „Rozdávaly se tam kopie zhotovené skrz průklepový papír. Tehdy jsem si jí přečetla a zjistila jsem, o co jde.“ V té době byla na střední škole a nebylo jí ani osmnáct let. Chartu tenkrát ještě nepodepsala, dala na doporučení svých známých, např. Dr. Susy, aby nejdřív odmaturovala a teprve potom se angažovala. Později ji šířila po Plzni společně s Františkem Pitorem, který byl za její distribuci později zavřený. Sama Chartu podepsala v roce 1989.

Podzemní univerzita

„Na vysokou jsem se dostat nemohla, protože mě pochopitelně dohnala rodinná historie,“ vzpomíná Věra Tydlitátová. Po dokončení studií na střední škole a složení maturitní zkoušky začala pracovat ve Státní knihovně v Praze. Setkala se tam se skvělým kolektivem sympatických mladých lidí. Tou dobou se také začala intenzivněji stýkat s disidenty a navštěvovat tzv. bytovou univerzitu. Zmiňuje přednášky Josefa Balabána, Jana Kozlíka, Václava Trojana, Ladislava Hejdánka, Radima Palouše nebo návštěvy v bytě u Němcových. Jednalo se o pravidelná setkání završená seminární prací. Na bytové univerzitě se také seznámila se svým manželem Janem Tydlitátem. „Během dalších studií jsem těžila ze znalostí získaných na bytové univerzitě. Měla jsem přehled o literatuře a něco už jsem věděla,“ vypráví Věra Tydlitátová.

Kromě bytové univerzity se v prostředí disentu Věra podílela také na přepisech různých textů a dokumentů. Přepisovalo se na psacím stroji pomocí průklepových papírů. Tyto dokumenty se pak přechovávaly v bytech. „Vždy, když někde nastalo podezření, že by mohla přijít prohlídka, tak jsme to dali do kufru a dovezli k nějakému méně nápadnému kamarádovi,“ popisuje bezpečnostní opatření.

Zkušenosti s StB                     

„Zrovna na mé osmnácté narozeniny jsem dostala obsílku o podání vysvětlení, tak jsem musela do Dejvic na fízlárnu. Tam byl takový celkem slušný chlapík, který se snažil zjistit, koho znám a s kým se stýkám, ale ptal se dost naivně. Nedělalo mi problém říct, že nevím a neznám.“ Takto si Věra vybavuje první setkání se Státní bezpečností. Další výslech, který se odehrál v Rokycanech, měl již vážnější charakter. Policisté se chovali hrubě a vyhrožovali jí, že se nedostane na vysokou školu, pokud nebude spolupracovat. Vypráví, že se jí snažili přimět k informování. „Já jsem byla už tak rozlobená, že jsem se jich provokativně zaptala: ‚Kolik mi za to zaplatíte?‘ A oni se naštvali a vyhodili mě. Byla jsem tam krátce a nemusela jsem nic podepisovat.“ Poté už se Věra s StB do dalšího přímého kontaktu nedostala, pouze ji několikrát legitimovali. Má za to, že ji považovali za nespolehlivou.

Okolo skupiny disidentů se ale samozřejmě lidé napojení na StB pohybovali. „U některých se to dalo tušit a u některých bych to vůbec nečekala. Dost šokující pro mě bylo, že mnozí sympatičtí lidé, které jsem měla ráda, agenty byli. Například můj oblíbený profesor, pan Heller.“

Přepadení na faře v Libenicích

Poté, co si Věra vzala Jana Tydlitáta, odstěhovala se za ním do obce Libenice, kde Jan působil jako evangelický farář. Spolu zde organizovali různá setkání, přednášky a další akce. Při jedné z nich došlo k zásahu ze strany policistů. Akce byla navenek maskovaná jako brigáda, avšak jejím předmětem byly přednášky. Zúčastnilo se jí kolem třiceti lidí včetně politika Jiřího Payna či Miloše Rejchrta, díky kterému byla událost nakonec medializována a dostala se na Západ. Celému zásahu pravděpodobně něvědomě napomohl Jiří Payne, kterého Veřejná bezpečnost sledovala již při cestě na faru a byl i s autem vytlačen do příkopu. Zásah řídil policista Krčík. „Přijela čtyři auta a my najednou viděli světla a slyšeli zabouchnutí dveří. Tak jsem utíkala zamknout. Jeden policista už tam stál. Druhý z nich se snažil vlézt oknem a já na něj křičela: ‚Ukažte zatykač!‘ a on: ‚Nemám.‘,Ukažte povolení k domovní prohlídce.‘ ‚Nemám.‘ A já tedy: ‚Tak ven!‘ On z toho okna kupodivu vycouval. Pak policisté obklíčili budovu a čekali do rána, kdy to zabalili a odjeli. Ovšem pak jsme zjistili, že v noci drželi osm mladých lidí u zdi a vyhrožovali jim. Sebrali jim spisy Komenského, které tam někdo četl, a odvezli si je na policii do Kolína. Spisy později vrátili,“ vzpomíná pamětnice.

Studia na vysoké škole

Dostat se na vysokou školu Věra zkoušela celkem třikrát, a to na UMPRUM. „Říkal, že to je pěkný, že kdybych neměla ten profil, tak by mě i vzali,“ popisuje jeden z pokusů o přijetí pamětnice. Po třetím odmítnutí se jí narodilo první dítě a k aktivnímu studiu se vrátila až po revoluci. Bakalářská studia absolvovala na Fakultě humanitních studií, dříve nazývané Institut základu vzdělanosti. Na Filozofické fakultě získala titul Mgr. v oboru filozofie a religionistiky. A doktorátem z teologie svá studia dovršila na Evangelické fakultě Univerzity Karlovy. Současnou situaci na vysokých školách označuje za „novou normalizaci“. „Je to doba, kdy je vysokoškolské prostředí sociálně méně mobilní a je těžší se někam dostat. Studia jsou méně dostupná, vztahy mezi Prahou a venkovskými univerzitami jsou špatné a společnost nějak tuhne,“ zdůvodňuje Věra své tvrzení.

Revoluce v Plzni a současnost

Před revolucí panovala nejistota, jestli stávku podpoří dostatečné množství lidí, například dělníci ze Škodovky. Revoluce nakonec přišla nenápadně a nečekaně. „Sedmnáctého listopadu jsem zrovna byla ve městě a ve Smetanových sadech jsem potkala zástup lidí. Nepůsobilo to jako demonstrace, ale spíše jako takové shromáždění. V průběhu někdo přišel a hlásil, že v Praze se něco děje. Nepřikládali jsme tomu význam, jelikož se v Praze tou dobou něco dělo neustále, například Palachův týden. Brali jsme to tedy s nadhledem a jeli domů. A teprve o dva, tři dny později jsme se dozvěděli, že v Praze došlo k tomu a tomu. Demonstrací byla celá řada a nikoho nenapadlo, že zrovna v pátek sedmnáctého listopadu bude ta rozhodující.“

Po revoluci si Věra vybavuje neuvěřitelné nadšení, plné náměstí a lidi s trikolorami. Konec tabu ohledně osvobození Američany. Pamatuje si padání komunistických model - například na budovu KSČ lidé pověsili transparent s nápisem „U krmelců“.

„Ukazuje se nepřenosnost historické zkušenosti. Každá generace si to musí odtrpět sama. Lidé si málo váží svobody, je pro ně důležitější mít práci a další jistoty. A přitom se dnes máme jak prasata v žitě,“ komentuje Věra Tydlitátová dnešní situaci. „Já jsem si odnesla, že svoboda má větší cenu než všechny tyhle jistoty,“ uzavírá svoji zkušenost.