Mgr. Věra Tydlitátová , Th.D.

„Mám takovou skoro efelvěkovskou vzpomínku na vyřazování čítanek ve škole. Byla tam nějaká naprosto neškodná pohádka od Ludvíka Aškenazyho a kvůli ní musely být tyto krásné čítanky vyřazeny. Navíc to nechali dělat nás děti. Dávali jsme je do krabic a knihy pak šly do lisovny. Já jsem si tedy jednu ukradla. Zajímavé je, že nám to nařídili učitelé, kteří nás rok předtím otevřeně seznamovali s literaturou a dějinami, ale pak najednou úplně otočili. To pro mě jako pro dítě bylo velmi nepříjemné a ponižující. Později, když už jsem byla v papírně, tak jsem vnímala, že někteří z mých bývalých spolužáků se ke mně začali chovat odtažitě. Možná se báli nebo kontakt se mnou považovali za společensky nevhodný. Také doma jsem cítila napětí, protože se stále mluvilo o politice. Mám na to ošklivé vzpomínky.“

„Přijela čtyři auta a my najednou viděli světla a slyšeli zabouchnutí dveří. Tak jsem utíkala zamknout. Jeden policista už tam stál. Druhý z nich se snažil vlézt oknem a já na něj křičela: ‚Ukažte zatykač!‘ a on: ‚Nemám.‘,Ukažte povolení k domovní prohlídce.‘ ‚Nemám.‘ A já tedy: ‚Tak ven!‘ On z toho okna kupodivu vycouval. Pak policisté obklíčili budovu a čekali do rána, kdy to zabalili a odjeli. Ovšem pak jsme zjistili, že v noci drželi osm mladých lidí u zdi a vyhrožovali jim. Sebrali jim spisy Komenského, které tam někdo četl, a odvezli si je na policii do Kolína. Spisy později vrátili.“