ak. malíř Helena Trösterová

* 1945

  • „Odmítněte státní pohřeb národního umělce – to dost dobře nemůžete. No, tak jsme přetrpěli tedy státní pohřeb, naštěstí se nám podařilo tam propašovat text Jaroslava Seiferta, který napsal. Protože František Hrubín, jeho největší přítel, nebyl schopen z bolesti, Werich taky ne, takže pan Seifert se ulevil a napsal takovej ten epitaf. Přečetl ho Václav Voska, protože pan Hrušínský, který se s ním výborně znal, řekl, že to není schopen přečíst. Takže jsme přežili státní pohřeb, hrála se tam hudba z Bajaji a bylo to nakonec velmi důstojné.“

  • „Já jako dítě si pamatuji ten pocit jistoty, takový ten, co to dítě potřebuje. Ležíte, nemůžete usnout a teď jako trošičku se bojíte a najednou vidíte americká kamna, jak hází ty světýlka. Pod tatínkovými dveřmi se svítí. Maminka ve svém pokoji píše na stroji – protože maminka hodně psala, ona byla kromě toho spisovatelka taky – tak to byl takový pocit jistoty a klidu, že teda je všechno v pořádku, protože tatínek svítí, maminka píše a kamna hřejou. Tak to si vzpomínám jako velice ranou vzpomínku, protože my jsme měli společný dětský pokoj, tři postýlky jako v těch Broučcích trošku, takže to je jedna z prvních... úplně z prvních mých vzpomínek.“

  • „My jsme věděli, že tatínek už natáčí filmy, ilustruje, má spoustu práce – o čemž se zmíním potom – a že teda někdy není doma, protože nám bylo vysvětleno, jak se film dělá, že když se potom stříhá a dělá se zvuk, jako postsynchrony, že to prostě trvá, což byla pravda. Tak třeba týden nebyl doma a chodil večer domů. Vždycky jsme čekali u okna, až přijede auto, a věděli jsme, že tatínek je doma, takže nám nic nepřipadalo zvláštního a byli jsme úplně normální rodina, která se vždycky jednou za den scházela u stolu. Protože u nás se dost... teda především maminka velmi dbala na slušnou výchovu, takže my jsme opravdu museli umět jíst příborem, utírat si pusu ubrouskem, dávat si ubrousek na kolena atd. Čekat, až začne jíst nejstarší, prostě všechny základy slušného chování, zdravení. Dodnes si vzpomínám, jak maminka vždycky, když jsme přišli na návštěvu, držela nás za ruce a mačkala nám tu ručičku malinkou, abysme pozdravili a řekli dobrý den, abychom na to nezapomněli. A potom na shledanou. Takže to byla velmi striktní výchova v tomto ohledu. Takže my jsme netušili, že by něco nebylo v pořádku. Táta se o nás staral vzorně, byl báječný, byla s ním veliká legrace, hrál si s námi. Nebyly žádné problémy. No, a já sama jsem se o všem dozvěděla, až když mi bylo šestnáct let, na střední škole, kde mi to sdělil můj nemilovaný třídní. Nemilovaný jednak proto, že byl protivný, a jednak byl matematik, což byla hrozná kombinace pro mě. On se mě začal vyptávat na dům na Kampě a jak se nám tam bydlí. A já na něj koukala s údivem, protože jsem naprosto netušila, že nějaký dům na Kampě je a kdo by tam bydlel. Takže jsem celá rozháraná přišla domů. Dodnes to vidím, tu scénu, jak jdu do kuchyně za maminkou a říkám: ,Mami, prosím tě, neexistuje nějaký dům na Kampě? A jako my tam bydlíme? My tam nebydlíme přeci.‘ Maminka mi to celé vysvětlila, jak to bylo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.06.2024

    (audio)
    délka: 02:35:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Až do šestnácti let jsem nevěděla, že jsou rodiče rozvedení

Helena Trösterová
Helena Trösterová
zdroj: Archiv pamětnice

Helena Trösterová, rozená Trnková, se narodila 8. dubna 1945 v Praze Heleně a Jiřímu Trnkovým. V raném věku se její rodiče rozvedli, o čemž neměla až do svých šestnácti let tušení. Vyrůstala po boku dvou starších sourozenců v pražských Košířích. Vystudovala jedenáctiletou střední školu. Přes otcův nesouhlas roku 1963 nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMRPUM), působila v ateliéru Františka Muziky, u něhož studovala užitou grafiku. Promovala roku 1969. V roce 1969 nastoupila Helena Trösterová do nakladatelství Vyšehrad. Poté působila až do sametové revoluce v deníku Lidová demokracie, kde měla na starosti páteční kulturní přílohu, konkrétně její grafický vzhled. V prosinci 1971 se provdala za Petra Tröstera, se kterým vychovala dvě dcery. Sedmdesátá a osmdesátá léta prožila s rodinou bez větších problémů. V roce 1991 proto nastoupila do diváckého centra Československé televize, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu. V roce 2024 žila v Praze.