Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. malíř Helena Trösterová (* 1945)

• narodila se 8. dubna 1945 v Praze Heleně a Jiřímu Trnkovým

• její rodiče se brzy rozvedli, o čemž neměla až do šestnácti let tušení

• vystudovala jedenáctiletou střední školu

• v letech 1963–1969 studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMRPUM) v ateliéru Františka Muziky užitou grafiku

• působila v deníku Lidová demokracie, kde měla na starosti grafickou stránku kulturní přílohy

• v roce 1971 se provdala za Petra Tröstera, se kterým vychovala dvě dcery

• od roku 1991 působila v Československé televizi

• v roce 2024 žila v Praze

Až do svých šestnácti let netušila, že jsou její rodiče dlouhá léta rozvedení. Když se o tom shodou náhod dozvěděla, byla v šoku a další měsíc se svým otcem, ilustrátorem Jiřím Trnkou, nepromluvila. Nakonec Heleně Trösterové nezbývalo nic jiného než se smířit s tím, že otec nemá jen ji, sestru a bratra, ale že založil úplně novou rodinu.

Tatínek svítí, maminka píše, všechno je v pořádku

Helena Trösterová, rozená Trnková, se narodila 8. dubna 1945 v Praze Heleně a Jiřímu Trnkovým. Po několika dnech v porodnici zamířila matka s novorozenou dcerou přímo do krytu, aby se schovaly před dramatickým děním závěru druhé světové války. Matka se narodila do protestantské rodiny Chvojkových z východních Čech. Se svou sestrou Hermínou předčasně přišly o otce. Jejich matka se ale později znovu provdala za jistého pana Eisensteina ze sousedství, který jim byl plnohodnotným náhradním otcem. Helena Trnková, tehdy ještě Chvojková, odešla do Prahy studovat Uměleckoprůmyslovou školu, kde se seznámila s Jiřím Trnkou, který navštěvoval vyšší ročník. Roku 1936 se vzali a o dva roky později se jim narodila dcera Zuzana. V roce 1940 pak přišel na svět syn Jiří.

Jak vzpomíná Helena Trösterová, v době jejího narození už rodiče měli poměrně nestabilní vztah. Rodiče se nakonec rozvedli, což své nejmladší dceři zatajili. „Svolali starší sourozence a řekli jim, že mi to nesmějí říct. A oni to splnili,“ vzpomíná. Helena Trösterová tak žila několik let v nevědomosti a měla za to, že jsou pospolitá rodina.  Netušila, že se otec oženil s jinou ženou a má s ní dvě další děti. Její matka se však musela vzdát možnosti, že bude moci mít svůj vlastní život – zatímco její bývalý manžel měl po boku novou ženu, ona musela vytvářet obraz dokonalé rodiny. „Nám bylo vysvětleno, že tatínek má spoustu práce. Třeba týden nebyl doma a pak přijel pozdě večer. Vždycky jsme čekali u okna, až uvidíme auto,“ vzpomíná Helena Trösterová a dodává: „Nám nic nepřipadalo zvláštního a byli jsme úplně normální rodina, která se vždycky jednou za den scházela u stolu.“ Prožívala tak ničím nerušené láskyplné dětství v pražských Košířích a přese všechno žila v jistotě. „Ležíte, nemůžete usnout a teď jako trošičku se bojíte a najednou vidíte americká kamna, jak hází ta světýlka. Pod tatínkovými dveřmi se svítí. Maminka ve svém pokoji píše na stroji – protože maminka hodně psala, ona byla kromě toho taky spisovatelka – tak to byl takový pocit jistoty a klidu, že teda je všechno v pořádku,“ vypráví pamětnice.

Do základní školy chodila Helena Trösterová v ulici Pod Kavalírkou. Vzpomíná na tamní ředitelku, která diskriminovala ty děti, které nebyly členy Pionýra, a Trnkovi byli mezi nimi. „Navíc jsme chodili do náboženství, to se tehdy ještě mohlo,“ dodává. Školní léta ale prošla bez větších problémů. Bez potíží byla také přijata na jedenáctiletou střední školu, kterou absolvovala na Budějovické. Zvrat v jejím životě nastal, když jí bylo šestnáct let. Tehdy se od svého třídního učitele dozvěděla informaci, která jí nedala spát. „Můj nemilovaný třídní se mě začal vyptávat na dům na Kampě a jak se nám tam bydlí. A já jsem na něj koukala s údivem, protože jsem naprosto netušila, že nějaký dům na Kampě je a kdo by tam bydlel. Takže jsem celá rozháraná přišla domů. Dodnes to vidím, tu scénu, jak jdu do kuchyně za maminkou a říkám: ,Mami, prosím tě, neexistuje nějaký dům na Kampě? A jako my tam bydlíme? My tam nebydlíme přeci.‘ Maminka mi to celé vysvětlila, jak to bylo,“ vzpomíná Helena Trösterová na to, jak se dozvěděla o všem, co jí rodiče dlouhá léta tajili. V domě na Kampě totiž bydlel otec se svojí novou rodinou. „Byl to šok, blesk z čistého nebe. Měsíc jsem s otcem nepromluvila,“ říká.

Ze vzdoru jsem šla na UMPRUM

Ačkoliv po nějaké době otci odpustila, měla v sobě vůči němu jakýsi vzdor. Ten se projevil například tím, že si prosadila svou při výběru vysoké školy. Jiří Trnka si totiž nepřál, aby studovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), kterou on sám absolvoval. Po maturitě pamětnice rok pracovala v nakladatelství a připravovala se na přijímací zkoušky. Ty roku 1963 úspěšně složila a nastoupila na UMPRUM. Působila v ateliéru Františka Muziky, u něhož studovala užitou grafiku.  „Bylo to báječné. Pan profesor Muzika byl hodně přísný, ale skvělý. Pět let jsme studovali v ateliéru a šestý rok jsme měli na diplomovou práci, která se skládala z plakátů a knížky,“ vypráví.

Ještě před absolvováním vysoké školy prožila další šok, a to v srpnu 1968. Tehdy trávila čas s matkou na chalupě v Plané nad Lužnicí. „Přijel za námi bratr z Prahy, vrazil do dveří a říká, že přijeli Rusové. My jsme říkaly: ,No a co? Vždyť sem jezdí furt.‘ Ale on nám vysvětlil, že přijeli s tankama,“ vzpomíná na dramatické dění. Rodina nasedla do auta a vyrazila za otcem do Prahy. Helena Trösterová vzpomíná na kolony aut, které mířily opačným směrem, aby překročily hranice. Oni sami nad emigrací nepřemýšleli, nechtěli opouštět svou rodinu a známé. „Otci nabídli Francouzi azyl, ale on odmítl. Vždycky říkal: ,Proč mám odejít já? Ať jdou oni. Já jsem tady doma,‘“ vypráví pamětnice. Invaze jen prohloubila zdravotní potíže Jiřího Trnky, a tak nakonec skončil v nemocnici, odkud už se domů nepodíval. Rodina ho navštěvovala až do jeho smrti 30. prosince 1969.

Během nastupující normalizace měla tak Helena Trösterová hlavně starosti osobního charakteru. Jak vzpomíná, rodina se těžko smiřovala s tím, že by otec měl mít státní pohřeb. „Odmítněte státní pohřeb národního umělce – to dost dobře nemůžete. No, tak jsme přetrpěli tedy státní pohřeb, naštěstí se nám podařilo tam propašovat text Jaroslava Seiferta, který napsal. Protože František Hrubín, jeho největší přítel, nebyl schopen z bolesti, Werich taky ne, takže pan Seifert se uvolil a napsal ten epitaf,“ popisuje pamětnice a dodává: „Přečetl ho Václav Voska, protože pan Hrušínský, který se s ním výborně znal, řekl, že to není schopen přečíst. Takže jsme přežili státní pohřeb, hrála se tam hudba z Bajaji a bylo to nakonec velmi důstojné.“

Mysleli jsme, že tu budou Rusové donekonečna

Po promoci v roce 1969 nastoupila Helena Trösterová do nakladatelství Vyšehrad, kde ale dlouho nezůstala, protože šlo jen o zástup. Nakonec našla místo v deníku Lidová demokracie, kde měla na starosti páteční kulturní přílohu, konkrétně její grafický vzhled. V dubnu 1971 se seznámila s Petrem Trösterem – právníkem a polovičním Němcem. Jejich setkání dohodl švagr Heleny Trösterové, který byl spolužákem Petra Tröstera. „Sestra měla zrovna před porodem a chtěla být upravená, a tak jsem ji jezdila česat. Jednou mi volal švagr, ať přijedu na tu hlavu. Tajně pozval i Petra, který byl stejně jako já po rozchodu,“ vzpomíná. Po krátké známosti se v prosinci roku 1971 vzali. Následující rok se novomanželům narodila dcera Zuzana a v roce 1976 pak dcera Hana.

Manžel původně vyučoval na univerzitě, odkud ho však po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyhodili. Jelikož byl ale odborník ve své profesi a režim ho potřeboval, našel uplatnění na ministerstvu paliv a energetiky. K výuce na vysoké škole se mohl vrátit až po sametové revoluci.

Sedmdesátá léta prožívali Trösterovi bez větších problémů, věnovali se dětem, rodině a práci. Měli mnoho každodenních starostí, které zastiňovaly společenské a politické dění. Své děti i tak ale pamětnice vychovávala ve víře – chtěla jim dát do života stejný základ, který ona sama dostala od svých rodičů. S rodinou žili na Spořilově a později v družstevním bytě v Podolí. Pád režimu uvítala Helena Trösterová s nadšením. „Mysleli jsme, že tu budou Rusové donekonečna,“ říká. Po sametové revoluci se redakce Lidové demokracie postupně rozpadala. V roce 1991 proto pamětnice nastoupila do diváckého centra Československé televize, kde setrvala až do svého odchodu do důchodu. Manžel našel uplatnění na ministerstvu zdravotnictví, kde se podílel na chystané zdravotní reformě.  Po odchodu do důchodu se Helena Trösterová věnovala svým vnoučatům, účastnila se kulturních akcí a pečovala o svoji zahradu. V roce 2024 žila v Praze.