Jindřich Trojan

„Jel jsem a vrátil jsem se asi za zhruba deset dní. A to si do dneška pamatuji, jak byl předseda otrávený. Jak jsme se potkali, když jsem šel do práce, tak jsme na sebe narazili na chodbě. On na mě kouk a říkal: ‚Soudruh Trojan se nám vrátil?‘ Myslel si, že budu emigrovat, že už mě nebude muset odvolávat, a že mě zase někdo nebude muset zachraňovat, že se mě prostě zbaví." – „A vy jste jeli spolu se ženou?“ – „Se ženou. Bylo to právě hlavně o ní. V té době to organizovala Československá obchodní banka, takže jsme takhle jeli. Bylo to hrozně pěkné. Celou noc. No, šok byl na státní hranici v Rozvadově. To jsem tehdy byl opravdu poprvé přímo na státních hranicích. Stáli jsme u první závory asi hodinu, pak jsme popojeli k hlavní závoře a tam jsme strávili čtyři hodiny. Byl tam náš autobus jako jediný a vedle nějaká Škodovka stodvacítka. Žádný velký provoz. Když jsem viděl ty věže a na nich vojáci se samopaly nebo s kulometem, nevím, a teď ty protitankové zátarasy, tak jsem si uvědomil, že žijeme v jednom velkém koncentráku. Skutečně to bylo velice deprimující, skutečně deprimující.“

„Paradoxně je zajímavé, že jsem tady skončil, ve Výzkumném ústavu, ale od 1. července jsem nastoupil jako vedoucí účtárny do Městského výboru Svazarmu. Ale to jsem zaregistroval až později, že tam je plno lidí, kteří byli různě v nemilosti. Byl tam třeba člověk, který pracoval jako šéf protokolu u prezidenta republiky, byl tam plukovník, který pracoval v generálním štábu. Měli jsme každý nějaký průšvih a další lidé kteří měli nějaké maléry, takže nakonec to ve Svazarmu byl takový spolek disidentů. Docela zajímavé. Byl jsem vedoucí účtárny, pak jsem se stal vedoucím celého ekonomického úseku, celého odboru, protože dosavadní vedoucí odešla na Ústřední výbor – paní inženýrka Kotlíková. Ta mi fandila, měla mě moc ráda a chránila mě. Vždycky jsem něco řekl na schůzi. Měli jsme jednou měsíčně poradu – poradu ekonomek. Měl jsem pod sebou deset ekonomek a deset hospodářů z obvodního výboru, kterým jsem jaksi nevyhovoval. Některým jsem dokonce pomáhal s uzávěrkou.“