„Což by býval nemusel, kdyby... Taky se o tom málo mluví. Když bylo Varšavské povstání, tak Rudá armáda, na kterou povstalci spoléhali, že jim pomůže, se na rozkaz Stalina zastavila a 63 dní stála na břehu Visly, protože Stalin nemohl potřebovat, aby vyhráli pravicoví povstalci, aby tam nebyli komunisti. Takže nechal Varšavu lehnout popelem a všechny povstalce pobít. A když to bylo definitivně zlomené, teprve pak se Rusové zvedli a pochodovali do rozbořené Varšavy. Kdyby to bývali udělali dřív, tak by mohli o dva měsíce dřív zachránit Osvětim. Místo v lednu, už tam mohli být v listopadu, nemusel Ota vůbec... Nemusely být transporty v roce 1944 do Osvětimi, poněvadž Rusové... Vyčítám to Rusům. 63 dní stát, zůstat stát! Viděli Varšavu, jak hoří, jak se bortí, a nezasáhli. Naprosto neuvěřitelné. Jinak Ota se o Lilinku v Terezíně staral, dokud tam byl. A pak, když ho transportovali do Osvětimi, tak říkal: ‚Neboj Lilinko, Otoušek se Ti vrátí.‘“
„Jel jsem a vrátil jsem se asi za zhruba deset dní. A to si do dneška pamatuji, jak byl předseda otrávený. Jak jsme se potkali, když jsem šel do práce, tak jsme na sebe narazili na chodbě. On na mě kouk a říkal: ‚Soudruh Trojan se nám vrátil?‘ Myslel si, že budu emigrovat, že už mě nebude muset odvolávat, a že mě zase někdo nebude muset zachraňovat, že se mě prostě zbaví." – „A vy jste jeli spolu se ženou?“ – „Se ženou. Bylo to právě hlavně o ní. V té době to organizovala Československá obchodní banka, takže jsme takhle jeli. Bylo to hrozně pěkné. Celou noc. No, šok byl na státní hranici v Rozvadově. To jsem tehdy byl opravdu poprvé přímo na státních hranicích. Stáli jsme u první závory asi hodinu, pak jsme popojeli k hlavní závoře a tam jsme strávili čtyři hodiny. Byl tam náš autobus jako jediný a vedle nějaká Škodovka stodvacítka. Žádný velký provoz. Když jsem viděl ty věže a na nich vojáci se samopaly nebo s kulometem, nevím, a teď ty protitankové zátarasy, tak jsem si uvědomil, že žijeme v jednom velkém koncentráku. Skutečně to bylo velice deprimující, skutečně deprimující.“
„Paradoxně je zajímavé, že jsem tady skončil, ve Výzkumném ústavu, ale od 1. července jsem nastoupil jako vedoucí účtárny do Městského výboru Svazarmu. Ale to jsem zaregistroval až později, že tam je plno lidí, kteří byli různě v nemilosti. Byl tam třeba člověk, který pracoval jako šéf protokolu u prezidenta republiky, byl tam plukovník, který pracoval v generálním štábu. Měli jsme každý nějaký průšvih a další lidé kteří měli nějaké maléry, takže nakonec to ve Svazarmu byl takový spolek disidentů. Docela zajímavé. Byl jsem vedoucí účtárny, pak jsem se stal vedoucím celého ekonomického úseku, celého odboru, protože dosavadní vedoucí odešla na Ústřední výbor – paní inženýrka Kotlíková. Ta mi fandila, měla mě moc ráda a chránila mě. Vždycky jsem něco řekl na schůzi. Měli jsme jednou měsíčně poradu – poradu ekonomek. Měl jsem pod sebou deset ekonomek a deset hospodářů z obvodního výboru, kterým jsem jaksi nevyhovoval. Některým jsem dokonce pomáhal s uzávěrkou.“
Jindřich Trojan se narodil 21. prosince 1942 v Praze. Jeho maminka byla dlouhodobě nemocná, tatínek jako úředník měl nízký plat, ale protože byl nadaný hudebník a měl svůj orchestr, několikrát týdně po práci chodil hrát. Jindřich ukončil osmiletku, přihlásil se na Střední zemědělskou školu vinařskou, ale po dvou měsících se vrátil do Prahy. Po smrti maminky se Jindřichův otec staral o nemocného syna Mílu a Jindřich začal pracovat v bance. Postupně se vypracoval z manipulanta na vedoucího účtárny a večerně odmaturoval na Střední ekonomické škole. V bance poznal svoji ženu Lili rozenou Ledererovou. Tu za války jako dítě deportovali do ghetta Terezín, kde strávila tři roky a přišla o dva ze svých tří sourozenců. V roce 1996 nahrála svoje vzpomínky na život v ghettu Terezín na video pro USC Shoa Foundation. Jindřich později pracoval jako vedoucí účtárny ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování. U prověrek nestraníků na počátku tzv. normalizace prohlásil, že příchod sovětských vojsk v roce 1968 byla agrese a okupace. Z ústavu musel odejít, ale našel si místo v Městském výboru Svazarmu, kde pracovalo mnoho lidí s podobným osudem. Vypracoval se na vedoucího ekonomického odboru a setrval zde dvacet let. Před odchodem do důchodu v roce 2004 pracoval na radnici městské části Prahy 13, poslední dva roky jako vedoucí odboru auditu. Jindřich i jeho žena byli zakládajícími členy Občanské demokratické strany. Zemřel v srpnu roku 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!