„U toho švédského počítače jsme vlastně čtrnáct dní nahrávali všechny zprávy, který byly v rozhlase. Právě s pomocí těch dvou Švédů, kteří tam byli, jsme je posílali do zahraničních redakcí. Takže úplně vědomě jsme začali pracovat proti těm Rusům. Ty další roky, který přišly, byly strašně smutný.“
„Všichni jsme chodili podél těch tanků. Jenže my jsme všichni mluvili rusky, protože jsme ruštinu měli. Takže jsme na ně mluvili: „A co tady chcete?“, „Jeďte domů,“ „Tady nemáte co dělat.“ No a když některýmu, byli to mladý kluci, prostě šíblo, tak začli střílet. A to jsem prvně v životě, než mi to došlo, tak mi to chvilku trvalo, jsem stála na těch schodech u toho muzea, a najednou takovej zvuk. A oni stříleli na to muzeum. Je to hrozný, je to hrozný. Pak jsme šli nahoru, tam byla překocená ta tramvaj, hořela. Pak jsem viděla první lidi, který byli zranění.“
„Ty počítače nesměly být americký, takže byly švédský. Švédská vláda nám věnovala čtyři počítače darem. Já potom, když jsem tam začala k tomu počítači chodit, tak nám k tomu věnovali i jednoho švédského programátora, který nás učil. My jsme měli ještě tu výhodu, já jsem zapomněla zmínit, že já jsem měla intenzivní angličtinu, proto jsem se taky na tu angličtinu hlásila. Ale to jsme byly v Praze dvě školy, který to měly, to vybrala právě ta naše úžasná ředitelka, že do týhle školy se dostala ta intenzivní angličtina. No tak rok jsem k tomu počítači chodila.“
Magdalena Třebická, rozená Nováčková, se narodila 29. března 1944 v Modřanech, které byly v té době ještě samostatným městysem, nevčleněným do hlavního města. Po základní škole absolvovala střední školu v Praze-Braníku s intenzivní výukou angličtiny a následně se hlásila na vysokoškolská studia anglistiky. Ke studiu však přijata nebyla, namísto toho nastoupila na pražskou Vysokou školu ekonomickou. Tam se tehdy otevíral zcela nový obor zaměřený na výpočetní techniku, nesoucí název Mechanizace a automatizace řídících prací. Na škole se tak Magdalena poprvé v životě setkala s počítačem. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy byla svědkem střelby na Národní muzeum, se svým švédským kolegou posílala v prvních dnech invaze zprávy do zahraničních redakcí. Po revoluci založila vlastní podnikání, firmu Softpro. Později se přestěhovala na Říčansko a začala se věnovat podpoře sociálně vyloučených a komunální politice. V roce 2022 žila ve středočeských Mnichovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
