Normalizace byla strašná. Nikdo si netroufl nic říct, všichni se báli
Stáhnout obrázek
Ludmila Tornová se narodila 15. července 1945 v londýnské nemocnici Hammersmith rodičům Jiřímu a Květislavě Winternitzovým, kteří prožili v exilu válku jako antifašisté a komunisté. Otec pocházel z německy mluvící židovské rodiny indologa Morize Winternitze, který se spřátelil s Albertem Einsteinem během jeho pobytu v Praze. Matka pocházela z české dělnické rodiny z Jablonce nad Nisou. Do Československa se rodiče vrátili na podzim 1945. Otec pracoval v bankovnictví a od roku 1950 na ministerstvu financí. V roce 1947 požádal o změnu příjmení Winternitz na Vít. Dětství prožila pamětnice v tíživé atmosféře politických procesů, ve kterých byla odsouzena řada přátel a známých rodičů z londýnského exilu (například Ludvík Frejka či Eduard Goldstücker). Po základní škole se vyučila v letech 1961–1963 písmomalířkou a lakýrnicí při státním podniku Výstavnictví, kde pracovala do roku 1967. Při zaměstnání vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu (1963–1967). V roce 1965 se provdala za Jiřího Torna, s nímž vychovala dcery Zuzanu (*1967) a Alexandru (*1974). V roce 1968 nastoupila jako grafička do reklamního oddělení TOS Čelákovice a v roce 1969 začala pracovat jako technická redaktorka–grafička v inzertním oddělení ve vydavatelství Rudé právo. Po dvou letech byla propuštěna, protože při prověrkách vyjádřila nesouhlas se sovětskou okupací Československa. Kvůli špatnému kádrovému posudku nastoupila v září 1971 jako uklízečka do ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury) a o rok později jako skladnice do nakladatelství Novinář, kde mohla po čase vykonávat i grafické práce. V roce 1977 chtěla změnit zaměstnání, ale zjistila, že to znemožňuje špatný posudek z Rudého práva. Právní cestou požádala o jeho úpravu, rozhodčí komise její žádost uznala jako oprávněnou a Vydavatelství Rudého práva muselo její pracovní posudek přepsat. Poté začala pracovat v propagaci Závodů silnoproudé elektrotechniky (ZSE), odkud dostala nabídku přejít do podniku zahraničního obchodu Strojimport. Kádrové oddělení ale její nástup zrušilo. Stala se učitelkou písmomalířství na učňovské škole a po roce přestoupila do České tiskové kanceláře (ČTK) a pak do grafického oddělení Mezinárodní organizace novinářů, kde prožila sametovou revoluci. Po ní začala pracovat jako grafička na volné noze. V době natáčení roku 2024 žila v Praze.
