Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Tornová (* 1945)

• narodila se 15. července 1945 v londýnské nemocnici Hammersmith rodičům Jiřímu a Květislavě Winternitzovým, kteří prožili v exilu válku jako antifašisté a komunisté

• otec pocházel z německy mluvící židovské rodiny indologa Morize Winternitze, který patřil s českými kolegy k zakladatelům československé indologie

• matka pocházela z české dělnické rodiny z Jablonce nad Nisou

• po válce se rodina usadila v Praze, kde otec Jiří pracoval v bankovnictví a od roku 1950 na ministerstvu financí

• v roce 1947 požádal její otec o změnu příjmení Winternitz na Vít

• dětství prožila v tíživé atmosféře politických procesů, ve kterých byla odsouzena řada přátel a známých rodičů z londýnského exilu

• v letech 1961–1963 se vyučila písmomalířkou a lakýrnicí při státním podniku Výstavnictví, kde pracovala do roku 1967, při zaměstnání vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu (1963–1967)

• v roce 1968 pracovala jako grafička na volné noze, v roce 1969 nastoupila jako technická redaktorka–grafička v inzertním oddělení ve vydavatelství Rudé právo

• v roce 1971 byla propuštěna, protože při prověrkách vyjádřila nesouhlas se sovětskou okupací Československa

• kvůli špatnému kádrovému posudku pracovala jako uklízečka a skladnice

• v roce 1977 požádala o úpravu pracovního posudku, rozhodčí komise její žádost uznala jako oprávněnou a Vydavatelství Rudého práva muselo její pracovní posudek přepsat

• poté pracovala v propagaci Závodů silnoproudé elektrotechniky (ZSE), jako učitelka písmomalířství v učňovské škole a jako grafička v ČTK a v Mezinárodní organizaci novinářů

• po sametové revoluci se jako grafička uplatnila na volné noze, na živnostenský list pracovala i v důchodu

• v listopadu 2024 žila v Praze

Ludmila Tornová chtěla více než o sobě hovořit o svých předcích – dědečkovi Morizi Winternizovi, profesorovi indologie na pražské německé univerzitě, který se spřátelil s Albertem Einsteinem a spolu s českými indology Vincencem Lesným a Otakarem Pertoldem patřil k zakladatelům pražské indologické školy. Společně provázeli Prahou velkého indického básníka a filozofa Rabíndranáta Thákura.

Vyprávěla také o svém otci Jiřím Vítovi, který patřil v době první republiky se svými bratry k představitelům německé socialistické mládeže. Paměti národa předala jeho vzpomínky, které sepsal na přelomu 70. a 80. let dvacátého století. Popisuje v nich dramatické roky před vypuknutím druhé světové války v pohraničí, kde žil od roku 1933 v Jablonci nad Nisou. Vzpomínky Jiřího Víta, které jsou uloženy v Dodatečných materiálech, končí vypuknutím druhé světové války a neobsahují tedy jeho popis londýnského exilu a padesátá léta, během nichž byla uvězněna řada jeho exilových přátel a známých.

Životní příběh Ludmily Tornové ilustruje dobu před listopadem 1989, kdy zásadní roli v pracovní kariéře hrála politická angažovanost a kádrové posudky, nikoli pracovitost a schopnosti.

Místo narození: Londýn

Narodila se 15. července 1945 v přední londýnské nemocnici Hammersmith Hospital, v níž v době druhé světové války provozoval Československý červený kříž čs. vojenskou nemocnici. Porodnice ovšem nebyla její součástí, československé rodičky žijící za války v Londýně ji mohly využít na základě dohody mezi exilovým ministerstvem sociální péče a London County Council (o čs. vojenské nemocnici v Hammersmith Hospital hovořila pamětnice Hana Mejdrová).

Její rodiče Květislava a Jiří Vítovi (do roku 1947 Winternitzovi) žili v londýnském exilu od roku 1939. Pro útěk z Protektorátu Čechy a Morava se rozhodli proto, že byli oba komunisté, otec Jiří navíc pocházel ze židovské rodiny. Tři jeho sourozenci měli britské občanství, protože se narodili v Oxfordu, kde v letech 1888 až 1898 působil jeho otec, rakouský indolog Moriz Winternitz.

Otec Jiří se narodil jako čtvrtý v pořadí 23. září 1898 v obci Osoblaha v severovýchodním výběžku Moravskoslezského kraje, tehdy Hotzenplotz v rakouském Slezsku, odkud pocházela jeho matka Fanny Reiková (1865–1905).

Jeho otec Moriz Winternitz (1863–1937) se narodil v dolnorakouském městě Horn a v letech 1880 až 1885 vystudoval vídeňskou univerzitu. Studium klasických jazyků a literatury, germanistiky, srovnávacího národopisu, filozofie, sanskrtu (z podnětu indologa Georga Bühlera) ukončil v roce 1886 doktorátem filozofie. V roce 1888 začal na doporučení G. Bühlera asistovat v Oxfordu profesoru Maxu Müllerovi.

Již před odjezdem do Anglie se seznámil s Fanny Reikovou, s níž se v červnu 1892 oženil a společně žili v Oxfordu, kde se narodily jejich první tři děti: Artur (1893–1961), Ida (1894–1958) a Josef (1896–1952). Příjem asistenta na uživení rozrůstající se rodiny nestačil, a proto učil němčinu na Oxford High School for Girls (Oxfordská vyšší dívčí škola) a dával soukromé hodiny. V Oxfordu začal s publikační činností v rakouských, německých a anglických vědeckých časopisech, honoráře byly ovšem skromné.

Dědeček Moriz Winternitz stál u zrodu indologie v Československu

Před narozením otce pamětnice se rodina vrátila do své rakousko-uherské vlasti. Moriz Winternitz působil jako soukromý docent indoevropské filologie a etnologie na německé univerzitě v Praze. Aby rodinu zajistil finančně, přijal místo profesora angličtiny na německé obchodní akademii. V Praze se německy mluvící rodina rozrostla o dalšího člena – syna Maxe (1900–1952). V roce 1902 se stal Moriz Winternitz mimořádným profesorem pražské německé univerzity.

V roce 1905 profesor Winternitz ovdověl. Jeho žena Fanny zemřela ve věku 40 let na tyfové onemocnění po jídle v zahradní restauraci. Pěti dětem ve věku od pěti do dvanácti let se stala druhou matkou operní zpěvačka Berta Nagelová (1862–1932), která se za Morize Winternitze provdala v roce 1908.

Berta se vzdala své kariéry a obětavě se starala o jeho děti. K jejich seznámení přitom došlo v německém spolku „Frauenfortschritt“ založeném v Praze v roce 1893 na podporu emancipace žen. Moriz Winternitz ve spolku přednášel jako obdivovatel díla anglického filozofa a ekonoma Johna Stuarta Milla, který ve své eseji „Poddanství žen“ (1869, anglicky The Subjection of Women) popsal nerovné postavení muže a ženy v polovině 19. století (v německém překladu vyšla esej ještě v témž roce, v českém překladu až v roce 1890).

V roce 1911 byl Moriz Winternitz jmenován řádným profesorem pražské německé univerzity a stanul v čele katedry srovnávacího jazykozpytu. Tehdy se na půdě německé univerzity sešel s Albertem Einsteinem, který zde stejně jako on získal svou první řádnou profesuru. Dvaatřicetiletý teoretický fyzik si svého o šestnáct let staršího kolegu Morize Winternitze oblíbil, protože ten na rozdíl od většiny kolegů na univerzitě zastával pokrokové názory.

Tatínek rád vzpomínal na Alberta Einsteina

„Tatínek nám s hrdostí vyprávěl, jak k nim chodil na návštěvy Albert Einstein, jak tetička hrála na piano a Albert na housle a jak měl Einstein hrozně rád těch pět dětí,“ říká Ludmila Tornová a dodává, že vzpomínky na návštěvy Alberta Einsteina zná z vyprávění svého tatínka, který je sepsal i ve svých vzpomínkách. Když slavného vědce poznal osobně, bylo mu třináct let.

„Einstein neměl rád formality a nenáviděl šosáctví většiny svých kolegů na univerzitě,“ zaznamenal Jiří Vít. Jeho otce spojovala s Albertem Einsteinem právě svobodomyslnost, ale také odpor k nacionalismu, který v té době škodil vztahům mezi česky a německy mluvícími vědci, a oba také byli ve svých vědních oborech průkopníky.

Albert Einstein přišel již v roce 1905 se speciální teorií relativity, novou teorií o prostoru a čase, která pojímala hmotu jako proměnnou, tedy relativní, a proto se u mnoha fyziků setkala s nepochopením.

Moriz Winternitz zase na pražské univerzitě neúnavně prosazoval indologii jako samostatný obor, protože pochopil důležitost zkoumání staroindické vzdělanosti pro rozvoj evropské kultury. Jistě k tomu přispělo i jeho desetileté působení v Oxfordu.

Alberte, umyjte si ruce!

Kromě intelektuální spřízněnosti k sobě měli blízko i svým původem – oba pocházeli ze židovských rodin. U Winternitzů se navíc Einstein mohl věnovat své zálibě – hraní na housle. Úterní večery trávil debatováním ve filozofickém kroužku německy mluvících intelektuálů v domě U jednorožce na Staroměstském náměstí a nedělní odpoledne v poklidném kruhu rodiny Winternitzů.

„Část odpoledne byla vždy věnována hudbě. Einstein hrál na housle a moje teta ho doprovázela na klavír. Na programu byly skladby Beethovena, Brahmse, Mozarta a jiné. Někdy zpívala i matka z repertoáru své dřívější koncertní činnosti,“ zapsal si ve svých vzpomínkách Jiří Vít s poznámkou, že Einsteinovo oblékání bývalo velmi nedbalé, a přidal i popis jeho chování:

„Einstein byl mimořádně veselý a milý člověk, dovedl se hlasitě a srdečně rozesmát, až svým smíchem nakazil všechny ostatní. Se smíchem kvitoval, když ho teta Otilie někdy vyzvala, aby si umyl ruce, než jsme si sedli ke svačině.“

Otilie Nagelová byla přísnou učitelkou hudby a tetou Jiřího Víta se stala v roce 1908, když se Moriz Winternitz po předčasné smrti své první ženy oženil s její sestrou Bertou.

Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze působil Albert Einstein jen tři semestry, během nichž začal systematicky budovat svou obecnou teorii relativity. V červenci 1912 se vrátil na svou alma mater – Spolkovou vysokou technickou školu ve švýcarském Curychu. Před svým odjezdem musel Otilii Nagelové slíbit, že jako svého nástupce na místo profesora teoretické fyziky doporučí jedině toho, kdo by ho mohl nahradit i jako její houslový partner.

Na místo Einsteina nastoupil rakouský fyzik a matematik Philipp Frank, který ve své knize o Einsteinovi z roku 1947 popsal, jak tento slib dopadl: „Když jsem přijel do Prahy, abych nastoupil po Einsteinovi, a byl jsem k Nagelové uveden, okamžitě naléhala, abych tento slib dodržel a hrál na housle. Ke své lítosti jsem jí musel říci, že jsem housle nikdy v životě neměl v ruce. ‚Tak to mne Einstein zklamal,‘ prohlásila.“

Moriz Winternitz spojil Einsteina s Thákurem

Pražské přátelství Morize Winternitze a Alberta Einsteina později vedlo k jednomu z intelektuálně nejvíce podnětných rozhovorů v historii mezi Albertem Einsteinem a indickým básníkem, filozofem a hudebníkem Rabíndranáthem Thákurem.

Dva nositelé Nobelovy ceny se sešli 14. července 1930 v Einsteinově domě na předměstí Berlína a diskutovali o tom, zda je svět jednotou závislou na lidstvu, nebo je svět realitou nezávislou na lidském faktoru. Einstein věřil, že realita je nezávislá na mysli a lidském faktoru, Thákur vyslovil opačný názor. Oba velcí myslitelé ovšem byli tolerantní k odlišným názorům a rádi si je vyslechli. S Morizem Winternitzem je přitom také spojovala myšlenka pacifismu.  

Einsteinův zájem o Thákurovy myšlenky vzbudil právě Moriz Winternitz, který byl velkým obdivovatelem díla indického básníka dlouho před jeho první návštěvou Prahy v červnu 1921 (Thákur navštívil Prahu ještě jednou v říjnu 1926). Thákura na ní doprovázel společně s vedoucím české katedry indologie Vincencem Lesným. O rok později přijal Winternitz Thákurovo pozvání, aby jako hostující profesor strávil jeden rok na jeho univerzitě Višvabháratí v Šántiniketanu. Při této příležitosti procestoval celou Indii a měl tak příležitost poznat indické dějiny a kulturu.

Rozsáhlá korespondence z tohoto pobytu se bohužel nedochovala. Po smrti Morize Winternitze v roce 1937 ji opatrovala jeho švagrová Otilie Nagelová, která Einsteinovu hru na housle doprovázela na klavír. Zemřela v roce 1943 krátce před svými 82. narozeninami v terezínském ghettu.

Bratři Winternitzovi stáli v čele německy mluvících levicových studentů

Stejně jako Thákur vyznával i profesor Winternitz toleranci k jinak smýšlejícím, a proto byl tolerantní i ke svým třem synům Josefovi, Jiřímu a Maxovi, které po první světové válce hluboce oslovily myšlenky socialismu. Stáli u zrodu spolku „Freie Vereinigung sozialistischer Studenten und Akademiker“, tedy Volného sdružení socialistických studentů a akademiků, zkráceně jen „Freie Vereinigung“. Jeho prvním předsedou se stal Josef Winternitz krátce po dokončení studia filozofie na pražské německé univerzitě.

„Po zkušenostech z první světové války a pod dojmem revolučních událostí v Rusku začala se mladá inteligence silně zajímat o otázky socialismu a možnostech základních změn nejen v politické soustavě naší mladé republiky i celém světě. Tak vznikla začátkem roku 1919 myšlenka založit vlastní organizaci socialistických vysokoškoláků,“ napsal ve svých vzpomínkách otec pamětnice Jiří, který stejně jako bratr Josef vstoupil už v roce 1918 do německé sociálně demokratické strany a začal číst socialistickou literaturu.

V roce 1919 nastoupil Jiří Vít při studiu práv do Unionbanky (její oficiální název zněl Česká banka „Union“, měla však německou správu) a zapojil se do odborového hnutí nejdříve jako člen „Sdružení bankovního úřednictva“, které sdružovalo úředníky všech bank v Československu. Později předsedal sboru důvěrníků Unionbanky a stal se představitelem opozičního proudu v personální komisi, z níž se později stala závodní rada zastupující zájmy zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům.

Působil také v mezinárodní organizaci Marxistické sdružení, kterou spoluzakládal jeho bratr Josef. Na přelomu října a listopadu 1921 se zúčastnil jako tlumočník Slučovacího sjezdu KSČ v Národním domě na Smíchově, na kterém se spojily do Komunistické strany Československa (KSČ) všechny levicové strany – německé, maďarské, polské a židovské (první komunistickou stranu na českém území založili v březnu 1921 Němci v Liberci, tedy dva měsíce před vznikem KSČ). Z člena německé sociálně demokratické strany se tak Jiří Winternitz stal členem KSČ.

V roce 1924 ukončil studium práv a byl přidělen do oddělení kontroly úvěrů, kde „získal možnost hlouběji vnikat do tajemství metod působení finančního kapitálu,“ jak napsal ve svých vzpomínkách. Zatímco vedoucí tohoto oddělení jeho odborovou činnost a levicové politické názory toleroval, protože byl schopným pracovníkem, vedení banky ztratilo se svým odbojným zaměstnancem trpělivost v září 1933, kdy ho před volbami do závodní rady přeložilo na méně exponované místo – do pobočky v Jablonci nad Nisou.

„Uklizení“ nepohodlného odboráře do pohraničí jeho znovuzvolení do závodní rady ovšem nezabránilo a Unionbanka mu poté musela umožnit vykonávat odborovou funkci, a tedy hradit náklady spojené s dojížděním do Prahy.

Jiří Vít musel za trest do Jablonce

Prahu neopouštěl s nadšením, ale nádherné horské okolí Jablonce ho okouzlilo. I zde se zapojil do činnosti místních levicových organizací (KSČ, německá a česká sociální demokracie, spolek Přátelé přírody), v nichž nacházel přátele s podobným politickým názorem. Jeho kolegové v bance byli totiž většinou Němci, kteří se hlásili k Henleinovi. Komunistická strana měla ovšem od začátku 20. let na Jablonecku silnou pozici díky přívržencům z řad dělníků a dělnic pracujících v mnoha zdejších továrnách, většinou textilních či sklárnách. I oni byli většinou německé národnosti a stejně jako on se vyjadřovali na manifestacích proti narůstající hrozbě německého fašismu.

„Jenže jsme si byli čím dále více vědomi toho, že většina německých občanů zůstává nadále pod vlivem německo-nacionálních frází, opakovaných sudetoněmeckým ‚vůdcem‘ Henleinem. Že nacionalismus a hitlerismus mohly vniknout tak silně do středních, a někdy dokonce do dělnických vrstev, zavinila do určité míry i česká buržoazie svou falešnou národnostní politikou,“ napsal ve svých vzpomínkách Jiří Vít.

Levicově a protifašisticky orientovaní lidé se scházeli v jabloneckém hotelu Geling (od května 1945 dodnes pod jménem Praha). V odpovědi na vlnu emigrace z Německa po lednu 1933, kdy se v Německu ujal vlády Adolf Hitler, založili v Jablonci obdobně jako v Praze pod záštitou F. X. Šaldy výbor na podporu emigrantů z hitlerovského Německa. Jedním z těchto emigrantů byl i bratr Josef, který tehdy žil v Berlíně. V německých akademických kruzích se pohyboval od roku 1920, když pracoval na své knize „Relativitätstheorie und Erkenntnislehre“ (Teorie relativity a gnozeologie), která popularizovala základní myšlenky teorie relativity bez předpokladu znalostí fyziky. Při psaní této práce navštěvoval v roce 1920 v Berlíně Alberta Einsteina, kterého znal z jeho návštěv v Praze. [1] Se svou slovenskou ženou Matyldou, gynekoložkou, a právě narozenou dcerou Věrou se usadili v Praze, kde Josef Winternitz v letech 1935 až 1938 vydával protihenleinovsky orientovaný měsíčník Der Funke.

Dramatické roky 1935–1938 na Jablonecku

Na Jablonecku otec pamětnice zažil tři dramatické roky mezi vítězstvím Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách v květnu 1935 a odtržením pohraničí od Československa na začátku října 1938. Ve svých vzpomínkách popsal první velké shromáždění protifašisticky naladěných Němců a Čechů na Královce 15. června 1935, tedy necelý měsíc po volebním vítězství Konrada Henleina, rodáka z Vratislavic (německy Maffersdorf) u Liberce. Ve svém rodném kraji získal sedmdesátiprocentní podporu voličů v Liberci a sedmdesátiosmiprocentní v Jablonci nad Nisou.

Královka je jednou z nejznámějších kamenných rozhleden v Jizerských horách na vrchu Nekras (859 m n. m.), kterému se dříve říkalo Königshöhe. Nachází se mezi Libercem a Jabloncem a 15. června 1935 na ni vystoupalo 15 000 německých manifestujících, kteří chtěli vyjádřit nesouhlas s nastupující fašizací českého pohraničí.

„Pražští účastníci přijeli zvláštním vlakem do Liberce, odkud šli pěšky na Královku, kde sledovali umělecký program. O nutnosti společného boje proti německému fašismu mluvili poslanec Krosnář a německy za ATUS (Arbeiter Turn und Sportvereinigung, Dělnický tělovýchovný a sportovní spolek) Karl Kneschke. Po ukončení manifestace jsme doprovodili pražské přátele, a tak pochodoval mohutný, živý průvod za zpěvu písní od Královky dolů a přes střed města až na liberecké nádraží,“ popsal sbratření Němců a Čechů Jiří Vít.

Krátce po tomto setkání dostal v bance oznámení o okamžitém propuštění. Důvodem se stalo, že odmítal přesčasovou práci s poukazem na vysokou nezaměstnanost. Proti výpovědi se odvolal a napsal o ní v odborářském časopise Signál, který začal vydávat s kolegy z jiných bank v roce 1932 s podtitulem „List opozičních bankovních zaměstnanců v ČSR“.

Do jablonecké pobočky přijela komise a výsledkem několikaměsíčního vyšetřování okolností výpovědi bylo její zrušení, protože odporovala zákonu o závodních výborech. Banka mu musela vyplatit mzdu za pět měsíců a on se mohl v prosinci 1935 vrátit do pobočky v Jablonci, ne na své původní místo, ale do účtárny. Tato zkušenost se mu později hodila v londýnském exilu.

Chata Přátel přírody na Královce se stala centrem levice

Královka byla místem setkávání levicově naladěných Němců již od roku 1929, kdy mezinárodní dělnický spolek „Naturfreunde“, tedy Přátelé přírody, dokončil stavbu své dřevěné chaty určené pro rekreaci pracujících (dnes Prezidentská chata).

Spolek „Naturfreunde“ založili ve Vídni v roce 1895 tři milovníci přírody a turistiky (Dr. Karl Renner, později první kancléř a třetí prezident Rakouska, učitel Georg Schmiedl a kovář Alois Rohrauer). Přátelé přírody budovali ve svém volném čase vlastní turistické chaty, ve kterých mohli trávit volný čas v přírodě i nezámožní pracující. Ve 30. letech dvacátého století měl spolek 60 000 členů v Rakousku, Německu, Švýcarsku a Československu (většinou mezi německy mluvícími obyvateli).

Po nástupu Hitlera musel spolek svou činnost v Německu ukončit a jeho chaty na německém území zabrali nacisté. V Československu fungoval do podzimu roku 1938, kdy se české pohraničí stalo součástí Německé říše. Spolek vydával svůj vlastní časopis „Der Naturfreund“, který se tiskl ve švýcarském Curychu, a redakce měl od roku 1933 ve Švýcarsku a v Československu v Ústí nad Labem.

Finance na výstavbu chaty na Královce získal spolek v roce 1924 z odkazu svého člena Rudolfa Thama. Téhož roku byl na Královce zakoupen pozemek a 24. června 1928 položen základní kámen. O rok později byla stavba dokončena i díky tomu, že na ní odpracovali lidé ze spolku stovky brigádnických hodin a chatu s 11 pokoji dokončili v rekordně krátkém čase.

Zatímco později postavenou chatu (1934) vedle rozhledny Královka navštěvovali před válkou přívrženci Henleina, sousední chata Přátel přírody (německy Naturfreundehaus Königshöhe) se stala střediskem dělnické turistiky a místního komunistického hnutí.

„Na Královce se setkávaly výpravy soudruhů z Jablonce a Liberce, lyžování v zimě nebo koupání v ledovém horském jezírku vedle chaty v létě se spojovalo s výměnou názorů na aktuální problémy. V chatě se konaly často i různé kursy,“ popsal Jiří Vít.

Dny lidové kultury spojily Němce s Čechy proti fašismu

Velká manifestace na Královce s kulturním a sportovním programem zahájila tradici libereckých Dnů lidové kultury, během nichž se jednou za rok spojili němečtí antifašisté s levicově naladěnými Čechy na společné manifestaci na obranu republiky.

O rok později se shromáždění na Královce 8. srpna 1936 zúčastnilo 15 000 Němců a 2 500 Čechů, kteří přijeli z Prahy, Mladé Boleslavi a Hradce Králové. Byl mezi nimi i Klement Gottwald.

„Na fotografii z tohoto dne je spolu s Gottwaldem, Viliamem Širokým a krajským tajemníkem strany Hermanem, německým antifašistou, zachycena mládežnice Květa Richterová, která byla [pověřena] úkolem přivítat hosty z Prahy. Snímek udělal německý mládežník Borscht. Sám jsem zaměřil fotoaparát, netušil jsem, že vesele pochodující Květa se příští rok stane mou manželkou,“ zapsal Jiří Vít.

Rok 1937 byl významný v jeho osobním životě nejen kvůli seznámení s budoucí manželkou. Dne 9. ledna zemřel jeho otec po dlouholeté srdeční nemoci ve věku 74 let. „Den předtím jsem se rozloučil s otcem sedícím jak obvykle u psacího stolu nad svými knihami, během následující noci klidně usnul, a tam mu bylo mnoho ušetřeno dobrotivým osudem,“ napsal Jiří Vít.

V květnu 1937 se účastnil konference libereckého kraje KSČ v Radčicích, na níž se seznámil s Květislavou Richterovou, která pocházela z české dělnické rodiny žijící v Jablonci nad Nisou. Zamiloval se do ní nejen kvůli doporučení, aby si našel českou dívku, která by ho naučila dobře česky. O šestnáct let mladší Květa byla krásná a stejně jako on věřila v komunistické ideály. Sblížili se v červnu 1937 v Polubném na srazu německé okresní tělocvičné organizace ATUS, která organizovala Dny lidové kultury, ty třetí v pořadí se konaly 8. srpna 1937. Svatbu měli v listopadu 1937 v Praze a po ní bydleli v malém bytě v Jablonci.

Fašizaci českého pohraničí, jež měla v roce 1938 přímou a silnou podporu německého vůdce Adolfa Hitlera, neodvrátila největší německo-česká manifestace, která se konala na Králově háji v Liberci 25. a 26. června 1938 za účasti 20 000 Němců a Čechů. „Již začátkem září 1938 začali v Jablonci vyvěšovat prapory s hákovým křížem,“ vzpomínal Jiří Vít, kterého 21. září 1938 ředitel banky vyzval, aby odjel do Prahy a hlásil se na osobním oddělení.

Období druhé republiky prožili Winternitzovi v Plzni

Když přijel do Prahy, bylo celé město na nohou. Lid protestoval proti tomu, že vláda přijala britsko-francouzský požadavek na postoupení pohraničních území s převahou německého obyvatelstva Německu. O den později se Jiří Vít účastnil velké demonstrace před Rudolfinem (tehdejším sídlem parlamentu), na níž lidé požadovali demisi vlády Milana Hodži.

Následující den vláda odstoupila a nahradila ji úřednická vláda, které předsedal generál Jan Syrový, hrdina první světové války. 23. září 1938 vyhlásil všeobecnou mobilizaci, které dal zelenou britský premiér Chamberlain poté, co dal Hitler najevo, že mu ústupek československé vlády nestačí.

Jiřímu Vítovi bylo jasné, že musí pohraničí opustit. Vrátil se do Jablonce, aby pomohl své ženě se stěhováním. Do Prahy odjeli večer 29. září a o pár hodin později podepsali představitelé Francie, Británie a Itálie s německým kancléřem Hitlerem mnichovskou dohodu. Podle ní měl německý zábor pohraničí proběhnout mezi 1. a 10. říjnem 1938. Z území připojeného k Německu se podle evidence „Ústavu pro péči o přestěhovalce“ vysídlilo 171 400 osob, mezi nimi i rodina pamětnice. [2]

Chatu Přátel přírody, někdejší centrum protifašistického hnutí, zabrali nacisté. Pro veřejnost se znovu otevřela až v roce 1991, protože po válce chata přešla pod Kancelář prezidenta republiky a sloužila jako rekreační zařízení pro zaměstnance Hradu. Prezidentská chata, jak se jí začalo říkat a jak se jmenuje v současnosti, nebyla vyznačena na turistických mapách a příjezdová cesta k ní byla uzavřena na závoru.

Otce pamětnice poslalo vedení Union banky do pobočky v Plzni. Žili v ní do 15. března 1939, kdy je v noci před příchodem německé armády varoval jejich soused – český četník. Odjeli prvním ranním vlakem do Prahy a poté pokračovali na sever do Michovky na Turnovsku, kde po záboru pohraničí žila matka Květy a její sestra Lidka s manželem.

Rodiče pamětnice našli útočiště v jednom jičínském penzionu, v němž se po nich ubytoval také oddíl říšskoněmecké Schutzpolizei. Winternitzovi měli strach, ale dokonalá znalost němčiny nakonec Jiřímu Vítovi pomohla získat od jeho velitele povolení k výjezdu z Československa do Anglie, kde měli zajištěný azyl. Bratr Josef totiž již od počátku roku 1939 připravoval v Londýně půdu pro přijetí československé antifašistické emigrace.

Jako první odjel vlakem do Anglie v květnu otec pamětnice a na konci června dorazila i její matka. O dva měsíce později vypukla druhá světová válka, která znemožnila vycestování. Prvního září 1939 nesměl z pražského Wilsonova nádraží odjet vlak s 251 židovskými dětmi. Jednalo se o devátý a nejpočetnější Kindertransport do Velké Británie, který na záchranu židovských dětí organizoval Nicholas Winton s desítkami dalších pomocníků. V předcházejících osmi transportech zachránili 669 dětí z Československa, které našly dočasné domovy v britských rodinách.

V Londýně se narodily Vítům tři děti

V Anglii se Jiří sešel se svými sourozenci, z nich první tři měli britské občanství. V Británii žilo na začátku druhé světové války 7 000 Čechoslováků, kteří uprchli před nacistickou perzekucí. [3] V roce 1940 vznikla v Londýně československá exilová vláda a Státní rada jako obdoba československého parlamentu v zahraničí, která byla poradním a kontrolním orgánem prezidenta Edvarda Beneše.

Ve Státní radě působil strýc pamětnice Josef Winternitz, který byl také členem redakce německojazyčného časopisu „Einheit“ vydávaného v Londýně a který se podílel na práci Britské rady pro německou demokracii (British Council for German Democracy).

Nejstarší bratr otce pamětnice Artur se usadil se svou ženou a synem ve svém rodném městě Oxfordu, kde se až do konce života zabýval matematikou. Sestra Ida po krátkém pobytu v Anglii emigrovala se svým německým manželem do Spojených států, kde si v Chicagu otevřeli lékařskou praxi. Nejmladší bratr Max našel jako lékař uplatnění v Oxfordu a později v Stratfordu nad Avonou.

Otec pamětnice pracoval nejdříve v jižní Anglii v zemědělství jako dělník a od roku 1942 jako účetní v Londýně u firmy Russel and Company. V roce 1940 se narodil rodičům pamětnice první syn Petr a dva roky poté druhý syn Pavel. „Starší bratr snědl jako čtyřletý ve školce omylem rulík a zemřel. Snědly ho tehdy tři děti, jedno z nich zachránili,“ doplňuje Ludmila Tornová, která se narodila v Londýně dva měsíce po konci války.

Po válce se z Winternitzů stali Vítovi

Do poválečného Československa se z pěti sourozenců Winternitzových vrátili pouze dva – otec pamětnice Jiří a nejmladší Max. Ten odletěl z Londýna ještě před koncem války 30. dubna 1945, aby se jako lékař zapojil do takzvané České pomocné akce v Terezíně, kde v týmu lékařů a sester pod vedením MUDr. Karla Rašky pomáhal při epidemii skvrnitého tyfu.

Rodiče pamětnice se do Prahy vrátili na podzim 1945, otec pracoval v bankovnictví – poté, co šla Česká banka Union v roce 1946 do likvidace, nastoupil do Živnostenské banky. V květnu 1947 požádal Zemský národní výbor o změnu jména Winternitz na Vít, což mu podle pamětnice jeho sourozenci v zahraničí velice zazlívali. „Nedovedli si představit, jak to za komunistů bylo. Že když strana něco řekla, tak to tak muselo být,“ vysvětluje.

Na dětství pamětnice dodnes nerada vzpomíná. Říká, že raději většinu zapomněla, ale vybavuje se jí tíživá atmosféra, kterou doma cítila. Její rodiče se strachem pozorovali, jak od roku 1949 mizí ve vazebních věznicích jejich známí a přátelé – komunisté z londýnského exilu. Jako první byl zatčen v listopadu 1949 ekonom Evžen Löbl, následovali Otto Šling (v říjnu 1950), Vlado Clementis (v lednu 1951), Otto Fischl (v červnu 1951), Eduard Goldstücker (v prosinci 1951) a Ludvík Frejka (v lednu 1952). Všechny spojovalo, že byli komunisté židovského původu, kteří za války žili v londýnském exilu.

Sovětský vůdce Stalin si po zradě jugoslávských komunistů objednal u československého prezidenta Gottwalda politický monstrproces s vnitřními nepřáteli strany. Komunisté z londýnského exilu se hodili, protože mohli být označeni za „Benešovy zrádce“. Státní bezpečnost (StB) při konstruování procesu nejdříve cílila na slovenské buržoazní nacionalisty, později musela proces změnit na antisemitský na žádost Moskvy, která se chtěla Židům pomstít za to, že přišla o svůj vliv v nově založeném státě Izrael.

„Rodiče se strašně báli. Táta víc, máma věřila, že je to nějaké nedorozumění,“ říká pamětnice, která v té době získala odpor k němčině a angličtině, protože rodiče se mezi sebou takto bavili ve chvíli, když nechtěli, aby jim s bratrem rozuměli. Malá Ludmila ale vnímala hrůzu, kterou její rodiče prožívali.

Jiřího Víta zachránilo to, že nezastával prominentní funkci. Od roku 1950 pracoval na ministerstvu financí a v letech 1955 až 1968 ve Výzkumném ústavu finančním. Do procesu s „protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského“ a dalších politických procesů byli pro výstrahu vybíráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst nebo zastávající významné posty ve státní správě.

Mladší bratr Max zemřel náhle v roce 1952

Nervozitu otce pamětnice mohla zvýšit také smrt jeho mladšího bratra Maxe, významného kardiologa, který zemřel náhle na srdeční příhodu při pobytu v Tatrách 20. září 1952. Bylo mu 52 let, zanechal po sobě ženu Almu a šestnáctiletého syna Pavla. Od roku 1950 do konce roku 1951 byl ředitelem Státního sanatoria (Sanopsu) v Praze a údajně byl osobním lékařem Klementa Gottwalda.

Státní bezpečnost uvažovala o jeho angažování při přípravě procesu s Rudolfem Slánským. Ve zprávě o Maxi Winternitzovi jako o zájmové osobě (ustanovka) z dubna 1951 ale Státní bezpečnost konstatovala, že „ačkoli je znám jako jeden z mála komunistů lékařů v první republice, nedá se o něm říci, že by ochotně pracoval pro naše lidově demokratické zřízení“ vzhledem k buržoaznímu původu a sourozencům v kapitalistické cizině.

Nejstarší Artur působil jako matematik v Oxfordu až do své smrti v roce 1961. Ida, která patřila mezi první židovské absolventky lékařské fakulty v Praze, vykonávala lékařskou praxi se svým německým manželem Walterem Marcusem v Chicagu, kde v roce 1958 zemřela. Josef Winternitz žil po válce v Berlíně a od roku 1950 v Londýně, kde zemřel jako první ze sourozenců 21. března 1952.

Max Winternitz zemřel přesně dva měsíce před zahájením veřejného procesu s Rudolfem Slánským, někdejším druhým nejvýše postaveným mužem KSČ. Na jeho konci vyslechlo trest smrti jedenáct prominentních komunistů a tři doživotní tresty. Mezi popravenými byl ekonom Ludvík Frejka, před válkou Ludwig Freund, který pocházel stejně jako Jiří Vít z německy mluvící židovské rodiny. Jeho německá žena Alžběta (Elisabeth) byla následně vyloučena z KSČ a i s dcerou Hanou vykázána do Janova nad Nisou. Nesměla se věnovat herectví a pracovala jako dělnice v tamním závodě liberecké Textilany. [4]

Exilová enkláva v Jizerských horách

Pamětnice vzpomíná, že se s ní její rodiče scházeli potají v Janově nad Nisou, kde Vítovi získali po válce díky sestře maminky chalupu po vysídlených Němcích kousek pod Královkou. Ludmila na chalupě trávila prázdniny, většinou pod dohledem babičky Richterové, která zůstávala i po politických procesech přesvědčenou komunistkou. Sestra maminky sehnala chalupy i dalším známým rodičů z exilu, takže v okolí Janova vznikla enkláva exilových chalupářů.

„Všechny děti známých, co byli v Anglii, něco vystudovaly, jenom já ne. Škola mě nebavila, tak jsem šla na učební obor písmomalířství, protože se mi líbilo, jak se dříve malovaly ručně reklamy. Pak jsem zjistila, že je to spojené i s lakýrnictvím, což se mi později hodilo,“ vypráví pamětnice.

Vyučila se v letech 1961–1963 při státním podniku Výstavnictví, kde poté i pracovala. Při zaměstnání vystudovala střední umělecko-průmyslovou školu a po jejím dokončení v roce 1967 chtěla změnit práci. „Našla jsem si místo v aerolinkách, dala výpověď, ale Výstavnictví mi napsalo do posudku, že jsem fluktuant, protože jsem chtěla po sedmi letech odejít. Novou práci jsem kvůli tomu nedostala, a protože jsem byla těhotná, tak mě nikde nechtěli přijmout. Naštěstí přišlo uvolnění v roce 1968 a já jsem mohla pracovat na smlouvu o dílo – s kamarádkou jsme připravovaly výstavy. Měla jsem malou dceru, o kterou jsem se ve dne starala a v noci jsem pracovala.“

Srpen 1968 rodiče zdrtil

Rodinná situace se změnila po srpnu 1968, který prožila pamětnice v Praze s manželem, zatímco dceru hlídala její maminka na chalupě. Oba její rodiče byli vpádem vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy pod vedením sovětské armády naprosto zdrceni. Maminka Květislava dala svůj názor najevo při prověrkách, které zjišťovaly postoj členů KSČ k „bratrské pomoci“, jak vojenskou invazi vládnoucí komunisté eufemisticky nazývali. Byla vyloučena z KSČ a přišla o práci, tatínek Jiří byl z KSČ vyškrtnut (vyškrtnutí z KSČ bylo z kádrového hlediska přijatelnější než vyloučení).

Prověrkami na začátku normalizace neprošla ani pamětnice, která sice nebyla členkou KSČ, ale od roku 1969 pracovala ve Vydavatelství ÚV KSČ Rudé právo jako technická redaktorka v inzertním oddělení sobotní přílohy Rudého práva „Haló sobota“. „Zeptali se mě, jestli souhlasím se vstupem vojsk, a já jsem vybouchla. Napsali mi pak hrozný posudek, se kterým jsem mohla pracovat jen jako uklízečka nebo skladnice,“ vzpomíná.

V září 1971 nastoupila jako uklízečka do ÚBOKu (Ústav bytové a oděvní kultury) a o rok později jako skladnice do nakladatelství Novinář, kde mohla po čase vykonávat i grafické práce. V roce 1977 chtěla změnit zaměstnání, ale zjistila, že nástup do nové práce stále znemožňuje špatný kádrový posudek z Rudého práva.

„Zjistila jsem, že se mnou jdou posudky dva, že nestačí, že mi v Novináři napsali dobrý posudek. S pomocí táty jsem se proti špatnému posudku z Rudého práva odvolala a spor jsem vyhrála – museli mi posudek přepsat,“ vysvětluje pamětnice, která má dodnes schovaný zápis o jednání a závěru rozhodčí komise z 23. listopadu 1977 (uložený v Dodatečných materiálech).

Kádrový posudek škodil až do listopadu 1989

Poté nastoupila do propagace Závodů silnoproudé elektrotechniky (ZSE), kde připravovala prezentace výrobků pro veletrhy, a to i zahraniční, na které ale jezdit nesměla. „Pustili mě jednou do NDR a jednou do Moskvy. Sekretářka mi prozradila, že je u mého jména kolonka, aby mě do ciziny nepouštěli,“ říká.

Její práce zaujala vedoucího propagace podniku zahraničního obchodu Strojimport Ing. Jadrného, který jí v létě 1986 nabídl práci grafičky v jejich reklamním oddělení s tím, že v jejich podniku bude moci cestovat služebně do zahraničí. „Dala jsem výpověď v ZSE, ale ve Strojimportu si mě zavolal kádrovák a řekl mi, že mě přijmout nemohou, přestože jsem měla výborný posudek ze ZSE,“ vzpomíná. „Zeptala jsem se proč, a on mi odpověděl, že do toho mi nic není.“

Podařilo se jí najít jinou práci – učitelky písmomalířství v učňovské škole. „Učení mě bavilo, ale horší to bylo s učitelským sborem. Všechno bylo velmi soudružské, a přitom se tam kradly jogurty v ledničce. Po roce mi kamarád dohodil místo v ČTK, kde jsem dělala bokem propagační brožurky i pro Mezinárodní organizaci novinářů. Netušila jsem, že je to komunistické semeniště, a nastoupila tam. MON sídlila v krásné vile na Petřinách a až tam jsem prokoukla. Nechtěla jsem s těmi lidmi pracovat a dala jsem výpověď,“ popisuje Ludmila Tornová, která v letech 1988 a 1989 chodila na protirežimní akce – vzpomínková shromáždění k 21. srpnu a 28. říjnu a k 20. výročí úmrtí Jana Palacha v lednu 1989.

Ještě před doběhnutím výpovědní lhůty začala sametová revoluce a ona využila kopírky v MONu k rozmnožování letáků, které nosila do centra Občanského fóra ve Špalíčku, kam chodila vchodem z ulice 28. října. Měla ohromnou radost, že se dočkala pádu komunismu, protože normalizaci považovala za strašnou. „Nikdo si netroufl nic říct. Všichni se báli, všichni byli vystrašení. Nejhorší na tom bylo, že jsme se naučili jinak mluvit a jinak myslet,“ říká.

Sametovou revolucí pro ni začal nový život. Už nepotřebovala kádrové posudky, aby se mohla uplatnit v oboru. Pracovala na živnostenský list, který získala díky výučnímu listu ještě před listopadem 1989. „Lidé začali podnikat, takže jsem měla spoustu práce – navrhovala jsem loga, propagační materiály, vývěsní štíty,“ vzpomíná.

Přešla na počítačovou grafiku, pořídila si velký drahý počítač s tiskárnou a od kamaráda se naučila pracovat v grafickém programu Corel. S manželem se rozešla a žila pak třicet let se svým druhem Janem Leistnerem do roku 2021, kdy zemřel. Mohla začít cestovat i za svými příbuznými na Západ. Dál jezdí na chalupu v Janově nad Nisou, kde se schází i s kamarády z dětství, z nichž mnoho po roce 1968 emigrovalo a po roce 1989 mohli jezdit do staré vlasti. V době natáčení žila aktivně, chodila pravidelně plavat, lyžovala, cestovala, scházela se s přáteli.

Právě přátelství se týká její doporučení pro budoucí generace: „Udržování přátelství je důležitější než vydělávání peněz. Dříve jsme byli semknutější, protože jsme měli společného nepřítele – komunisty. Dnes je náročnější držet při sobě, ale o přátele je důležité pečovat. K tomu patří i vyslechnout názory druhých, a pokud nejsou totožné s našimi, zamyslet se a ukvapeně neodsuzovat.“

Poznámky:

[1] Okolnosti vzniku této práce a korespondenci s rodinou o návštěvách Einsteina přibližuje kniha „Josef Winternitz a teorie relativity“ od Slavomila Strohse vydaná v roce 1995.

[2] Zdroj: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Autor: Šíma, Jaroslav, Vydavatelství Societas, 1945, s. 21.

[3] Zdroj: Čechoslovák v Anglii, týdeník vydávaný v letech 1939–1945 v Anglii, č. 1/1939 z 16. října 1939.

[4] Hana Frejková popsala perzekuci po popravě otce ve své knize Divný kořeny (2019).