Věra Tomanová

„A nám do vily přidělili německou rodinu, která byla vybombardovaná a byla to matka se dvěma dcerami. Tak jsme z toho byli samozřejmě celí pryč, protože se třeba poslouchalo zahraniční rádio – a teď tady budeme mít Němce, to bude hrozné. A když v den, kdy byli ohlášení, přišla matka těch dvou velkých dospělých dcer, tak šla otevřít moje maminka. Protože uměla dobře německy, tak se hned domluvila a upozornila ji: ‚Paní, já bych s vámi vůbec neměla mluvit, to je zakázané, já jsem Židovka. Naše rodina je prostě židovská a odešli do koncentráku, a proto pro vás máme místo.‘ A ta paní, ta Němka, se rozplakala a říkala: ‚Já se omlouvám, my jsme byli vybombardovaní, přišli jsme o všechno, ale my jsme nikdy nebyli proti Židům, my jsme měli nejlepší přátele Židy, já se omlouvám za Německo.‘ No prostě taková příhoda se nám stala. A to je potřeba taky říct, že mezi Němci samozřejmě byli slušní lidé, kteří nebyli nacisti.“

„Ještě bych měla říct: ten bratr byl zaměstnaný v té válečné firmě, v tom takzvaném Metallbauwerku, dělal tak asi hocha pro všecko. Mimo jiné taky asi pomáhal s odbavováním těch balíčků. Tady na náchodské poště v takzvaném protektorátě ty balíky byly limitované. Ale když se přejely hranice z Náchoda do Kudowy, to je, já nevím, to jsou tři kilometry, tak jsme byli v Německu v takzvané Říši a tam jsme ještě ty balíky mohli poslat. Takže Pavel tam někdy jezdil, nějaké zboží tam vozili a Pavel tam jel jako závozník s nějakým takovým... měli menší auto, s nějakým řidičem tam jeli a Pavel bral s sebou ty balíky. A odtamtud je posílal. Jenže ten řidič ze strachu, aby z toho něco neměl, tak to... naštěstí ho neudal někam na gestapu, ale jenom to hlásil svému nadřízenému. To byl tenkrát v tom podniku nějaký pan Pafrath. No a ten pan Pafrath, když to slyšel, že Pavel odváží ty balíčky a posílá je, tak si ho zavolal na druhý den. No, pamatuju si, že asi musel být Pavel strašně rozčilený a musel z toho mít hrozný strach. To si tenkrát dovedu představit, co to bylo, když někdo někoho udal. To znamenalo koncentrák. Takže Pavel druhý den s hrozným strachem šel k tomu panu Pafrathovi a ten mu řekl: ‚Ty balíky můžeš posílat, ale musíš mně to vždycky říct. Já s tebou pošlu spolehlivého člověka, který to nebude nikde hlásit.‘ No, tak dovedete si představit, jak asi byl Pavel šťastný. Byli jsme všichni strašně rádi a byli jsme tomu panu Pafrathovi vděční. Taky se pamatuji, že naši ho pozvali k nám a ten pan Pafrath k nám přišel. U nás maminka uměla dobře německy, ta paní Ducháčová, naše hospodyně, samozřejmě taky a já jsem se učila ve škole, i Pavel, dokud jsme chodili do školy za války, sedm hodin týdně němčinu, tak i kdo nechtěl, se tu němčinu musel naučit. Takže jsme s ním mohli mluvit. S tím panem Pafrathem. Ale taky jde o to, že on se nebál, když jsme mu řekli: ‚No jo, maminka je Židovka a vás můžou za to zavřít, že jo.‘ Takže prostě, choval se ten pan Pafrath velmi slušně. Musel to být skutečně slušný člověk.“

„Tak, maminka byla v Terezíně do doby až doposledka, když do Terezína začaly chodit transporty z východu z koncentráků a přivezly tam tyfus. V Terezíně spousta lidí onemocněla tyfem. Na to tam umírali. A maminka tam měla přítelkyně, které taky dostaly tyfus. Byla to nějaká paní Lenardová z Prahy, nějaká paní Erika z Prostějova, teta Jóža z Náchoda, to byla maminčina kamarádka. Ty taky dostaly tyfus a ležely tam. Tatínek hned v těch prvních dnech po kapitulaci německé jel do Terezína a chtěl maminku přivézt domů, ale maminka tam zůstala, protože říkala: ‚To nejde. Doma vy to nějak přežijete, ale já tady nemůžu ty ženské opustit. Ty by tady umřely. Já se musím o ně postarat.‘ Takže maminka tam zůstala a ošetřovala ty svoje kamarádky. Myslím, že až do začátku června, když pak už viděla, že jsou na tom dobře. Dá se říct, že je vlastně zachránila, protože jinak, bez pomoci, by tam asi nevydržely.“

„V roce 1943 Němci už vlastně povolali a odvezli všecky náchodské Židy, kteří neměli nějakou výjimku. Jako že když můj tatínek měl ‚křesťanku‘, tak maminka tu mohla zůstat a strýček, její bratr Karel, měl za ženu křesťanku, taky tady mohl zůstat. Ale strýček Pavel, který byl svobodný, tak toho už odtáhli dřív, protože v Náchodě, asi v roce 1940, vypukl požár. Dodneška se neví, jestli to byla náhoda, nebo sabotáž. A v důsledku toho Němci zatkli, já nevím, asi 100 nebo 150 lidí. Mezi nimi samozřejmě hlavně náchodské Židy. A samozřejmě oba moje strýčky. No, měli jsme štěstí, že tatínka nezavřeli. Ten strýček Pavel, ten se nevrátil. Nejdřív je odtáhli do Terezína do pevnosti a z té pevnosti několik lidí, nevím kolik, ale dost, odtáhli do Mauthausenu a někteří se vrátili. Strýček Karel, co měl tu křesťanskou ženu, ten se vrátil z věznice, z té pevnosti Terezín. Strýček Pavel, toho odtáhli do Mauthausenu a tam to, já nevím, během měsíce už to nepřežil. Nevím, co asi zkusil, to si neumíme představit. Zajímavé bylo, že poslali odtamtud, to bylo v roce 1940, babička s dědečkem odešli v roce 1943, teď nevím, v roce 1942, 13. prosince. Takže poslali rodičům dotaz z Mauthausenu, jestli by měli zájem o posmrtnou masku jejich syna. Babička samozřejmě chtěla posmrtnou masku svého syna. Tak skutečně ji poslali. Ta nám přišla. Měli jsme ji doma. Já jsem ji pak po válce, někdy v roce 1986, odvezla do Izraele a je tam v Jad Vašem.“