Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Tomanová (* 1931)

• narodila se 5. července 1931 v Náchodě

• pocházela ze zámožné židovské rodiny

• rodinný majetek nacisté arizovali, včetně velké sbírky obrazů

• na začátku války zemřel její strýc v Mauthausenu

• prarodiče byli v roce 1942 transportováni do Terezína a pak do Osvětimi

• děda zemřel v Osvětimi a babička na pochodu smrti

• většina příbuzných zahynula v koncentračních táborech

• po skončení války se rodina starala o židovské uprchlíky

• bratr pamětnice byl jazzový muzikant a skladatel Pavel Bayerle

• stal se předlohou pro jednu z postav románu Zbabělci J. Škvoreckého

• po komunistickém puči chtěla pamětnice emigrovat

• emigraci vzdala s ohledem na svou rodinu

• v 80. letech se vypravila do Izraele

• v památníku Jad vašem uložila strýcovu posmrtnou masku

• v roce 1987 podepsala Chartu 77

• v době sametové revoluce chodila na všechny náchodské demonstrace

• zapojila se do činnosti Občanského fóra

• v roce 2022 žila ve svém domě v Náchodě

Rodina Věry Bayerlové Tomanové doplatila osudově na židovský původ. Strýc Pavel Strass zemřel již v roce 1940 v Mauthausenu v souvislosti se sabotáží v Náchodě, na které se ani nepodílel. Prarodiče pamětnice i další příbuzní a přátelé museli nastoupit do transportů směřujících do různých koncentračních táborů. Většina zemřela v Osvětimi či Mauthausenu. Rodinný majetek nacisté uchvátili, po válce se aspoň část vrátila nazpátek.

Její maminka Valerie Strassová Bayerlová zůstala po válce ještě měsíc v Terezíně, aby se postarala o své nemocné přítelkyně. Rodina poskytla útočiště několika Židovkám, než se vydaly na cestu za novým domovem do Palestiny. „Měly pořád velký hlad, tak jsme jim snad pomohli ho trochu utišit,“ říká pamětnice.

Bratr Pavel Bayerle byl známý muzikant a hudební skladatel. Hrál v orchestru Miloslava Zachovala. Orchestr i bratr se stali předlohou postav románu Josefa Škvoreckého Zbabělci, jenž se odehrává v Náchodě.

Rodiče a strýc přišli po komunistickém převratu, který se odehrál v únoru 1948, o majetek stejně jako po obsazení republiky nacistickým Německem v roce 1939. Věra Tomanová chtěla s manželem emigrovat do Kanady, ale s ohledem na rodinu se svého plánu vzdala. V roce 1987 se na pozvání bratrance Oty B. Krause vydala do Izraele. V památníku Jad vašem uložila posmrtnou masku svého strýce Pavla Strasse. V tomtéž roce podepsala Chartu 77, stejně jako její syn Pavel Toman.

V roce 1989 se účastnila protestů a demonstrací v Náchodě a zapojila se do činnosti v Občanském fóru. V důchodu se věnovala rodině, ale také psaní článků o židovské náchodské komunitě do regionálních novin a časopisů.

Bohatá rodina měla židovský původ

Prarodiče Věry Tomanové byli poměrně zámožní. Leo Strass a Zdeňka Strassová, rozená Herrmannová, vedli výnosný obchod s látkami. Měli tři děti, syny Pavla, Karla a dceru Valerii.

Otec Václav Bayerle byl doktor přírodních věd. Vystudoval farmacii a poté chemii u profesora Heyrovského a nějakou dobu u něj pracoval jako asistent. Přesto, když se naskytla příležitost výhodně koupit v Náchodě lékárnu, neváhal a stal se lékárníkem. Maminka Valerie, rozená Strassová, byla velmi vzdělaná a ovládala plynně tři jazyky. Vyučovala soukromě zpěv, a ještě pomáhala tatínkovi v lékárně. Bayerlovi měli syna Pavla a dceru Věru.

Válka všechno změnila

Věřin svět se převrátil vzhůru nohama v roce 1939, když zemi obsadila německá armáda. „Tím se náš život úplně změnil. Prarodiče, a tím pádem i moje maminka, byli Židé a dobře věděli, co znamenají Norimberské zákony,“ vypráví pamětnice.

Před válkou žili prarodiče se svým nejmladším a dosud svobodným synem Pavlem v krásné vile u řeky. Jejich dcera Valerie a syn Karel s rodinami se k nim nastěhovali na začátku válečného konfliktu. V té době Strassovi přepsali vilu na svoji vnučku Věru, tehdy ještě Bayerlovou.

Strýček zemřel už v roce 1940 v Mauthausenu

Strýce Pavla a Karla v roce 1940 uvěznili po výbuchu a následném obrovském požáru skladu benzínu firmy Welzel na náchodském nádraží. V důsledku této sabotáže Němci zatkli 100 náchodských a úpických obyvatel a odvezli je do Terezína, mnozí z nich měli židovský původ. Většinu vězňů propustili po dvou měsících. Na svobodu se tak dostal i Karel Strass, jenž měl za ženu křesťanku. To byla okolnost, jež mu možná zachránila život.

Jeho bratr takové štěstí neměl. Mladý, hezký a laskavý Pavel odjel s transportem do Mauthausenu, kde během měsíce zemřel. „Z Mauthausenu babičce napsali, jestli chce posmrtnou masku svého syna. Samozřejmě chtěla. A tak nám ji poslali během měsíce domů,“ vzpomíná se smutkem pamětnice.

Dědovi arizovali obchod i sbírku obrazů

Leo Strass byl mimořádně chytrý a prozíravý obchodník. Vlastnil velkou a cennou sbírku obrazů, například díla Emila Filly, Jana Zrzavého, Františka Muziky a mnoha dalších. Jenže sbírku mu Němci zabavili a minimálně třetinu se nikdy nepodařilo dostat zpět. „Dnes by to mělo závratnou cenu. Ale i z toho zbytku mohl strýček Karel s rodinou po válce slušně žít. A my také občas prodali nějaký obraz, když se nám nedostávalo peněz,“ připouští pamětnice.

Dědův obchod s látkami postihla arizace, tedy vyvlastnění židovského majetku a jeho převzetí árijským majitelem. Podnik získal dědův konkurent Franz Ceeh, jenž byl sice původem Čech, ale na začátku války vstoupil do NSDAP. Nastěhoval se i do bytu strýce Karla umístěného nad obchodem. Strýc Karel musel i s rodinou odejít do rodinné vily.

Franz Ceeh však na svou hamižnost krutě doplatil. Jeho syn musel narukovat do wehrmachtu a padl. On a jeho manželka po válce spáchali sebevraždu. Jejich dcera pak s bílou páskou na rukávu nějakou dobu musela pracovat na Náchodsku a pak ji odsunuli do Německa.

Děda se zasloužil o zachycení terezínských hrůz

V prosinci 1942 dostali předvolání do transportu i Leo a Zdeňka Strassovi, stejně jako většina náchodských Židů. „Ve vlaku do Terezína odjela spousta našich přátel a mých spolužaček ze školy. Například Helenka Altschulová, která se už z koncentráku nevrátila,“ se smutkem vzpomíná pamětnice.

Děda v Terezíně údajně finančně podporoval některé malíře, kteří se snažili zachytit krutou terezínskou každodennost. Nicméně po objevení této skutečnosti prarodiče i malíře transportovali v roce 1944 do Osvětimi. Leo Strass ještě žil, když Osvětim na konci ledna 1945 osvobodila Rudá armáda, ale za tři týdny zamřel na tyfus. Zdeňka Strassová zemřela pravděpodobně na pochodu smrti.

Kromě dědy a babičky zahynuli téměř všichni příslušníci širší rodiny. Strassovi pocházeli z rozvětvených rodin, Leo Strass měl dokonce 13 sourozenců. „Zachránilo se jen asi sedm lidí,“ říká pamětnice. O životě v Osvětimi pojednává kniha Věřina bratrance Oty B. Krause Země bez Boha. Ota B. Kraus s rodinou po roce 1948 emigroval do Izraele. Jeho manželkou se stala Dita Krausová, rozená Polachová, jejíž vyprávění zachytila kamera dokumentaristů Paměti národa.

Posílali balíčky s jídlem do Terezína

Maminka svým rodičům, ale také dalším příbuzným a přátelům do Terezína posílala balíčky s jídlem. „Odcházela od nás spousta bochníků chleba, sádlo, máslo i různé trvanlivé potraviny,“ vypočítává pamětnice.

Jednou přišla za maminkou Anna Ducháčová, která pracovala u židovské rodiny, odvezené rovněž do Terezína. Doslechla se, že maminka posílá balíčky a přišla se poradit, jak to správně udělat. A už u nich zůstala natrvalo jako hospodyně. Strýc Karel navíc zaměstnával hospodyni Emu. Prarodiče měli naštěstí peníze, jež se podařilo převést na bankovní konta křesťanských členů rodiny. Díky tomu mohli žít i za protektorátu vcelku pohodlně.

Němka se jim omlouvala za Německo

Když prarodiče odešli do Terezína, uvolnil se ve vile byt. Nacistická správa k nim poslala německou rodinu, paní Loebbecke s dvěma dcerami, které prchly z Německa před bombardováním. Její muž pracoval kdesi v Německu v továrně. Syna ztratili na frontě a jedna z dcer se z toho pomátla.

Maminka jí při příchodu řekla, že je Židovka, takže by vlastně na ni neměla ani mluvit. „Ona se rozplakala a říkala, že proti Židům nic nemá a omlouvala se za Německo. Je potřeba říct, že mezi Němci byli i slušní lidé, nejen nacisté,“ zamýšlí se pamětnice.

Do koncentráku museli odejít skoro všichni z rodiny

V roce 1944 dostali další členové rodiny předvolání k transportu. Maminka Valerie Bayerlová a strýc Karel Strass šli jako čistokrevní Židé nejprve na pražský Hagibor a pak je odeslali do Terezína. Tatínek musel coby manžel Židovky do pracovního tábora Klettendorf (Klecina) u Wroclavi.

Bratr Pavel Bayerle byl nejprve v roce 1943 totálně nasazen v podniku Metalbauwerk ve Velkém Poříčí, v bývalé textilce Katzau, přestavěné na válečnou výrobu. V roce 1944 ho jako židovského míšence převezli do koncentračního tábora v Postoloprtech.

Karlova křesťanská manželka Marie mohla zůstat doma. „Já jsem taky zůstala, protože mi nebylo 14 let. Kdybych byla tehdy starší, musela bych jako míšenka do Postoloprt nebo do Terezína,“ předestírá pamětnice svoji situaci.

Věra Beyerlová se zatím starala o domácnost s hospodyní Annou Ducháčovou, ke které přilnula jako k náhradní matce. Společně posílaly mamince i ostatním balíčky s jídlem, které sháněly po okolních vesnicích u sedláků. „Poslouchala jsem tehdy desky Wericha s Voskovcem na starém gramofonu na kliku. Jejich písně mi přinášely úlevu a naději,“ popisuje pamětnice.

Maminka neopustila své nemocné přítelkyně

Tatínek se vrátil domů už v lednu 1945, pustili ho kvůli postupující frontě. Ale jelikož byl stále v nacistické evidenci, přišel mu v únoru rozkaz k nástupu do jiného tábora. Ale ten se rozhodl ignorovat a za pomoci primáře Skalického předstíral tyfus. Ležel na infekčním oddělení náchodské nemocnice.

Jakmile válka skončila, vydal se do Terezína pro svou ženu. Jenže ona se v té době starala o své přítelkyně, které se nakazily tyfem. „Řekla mu, že je tam nemůže nechat, protože by bez pomoci umřely. Zůstala s nimi, dokud se neuzdravily,“ vypráví pamětnice s hrdostí na svou matku, která se tak domů vrátila o měsíc později.

Češi vyřizovali účty s Němci v pivovaru

V Bělovsi nedaleko Náchoda se odehrála jedna z posledních přestřelek druhé světové války na našem území. Zemřeli v ní ruští i němečtí vojáci a také místní občané. S dalšími Němci si samozvaní čeští mstitelé vyřídili účty v náchodském pivovaru, kde je ubili a umučili k smrti.

Čtrnáctiletá Věra Bayerlová šla tehdy z města domů. A viděla několik Čechů, jak podél řeky vedou zajatého Němce do pivovaru. „Byl to hrozný pohled, jak ho bijí a kopou, i po tom všem jsem přece jen toho člověka litovala,“ říká pamětnice, která si myslí, že to, co náchodští občané tehdy udělali, bylo ostudné.

Židé se přes Náchod dostávali do celého světa

Náchod se po válce stal místem, kde se shromažďovali lidé, kteří se potřebovali dostat domů, nebo ti, co chtěli odejít do Palestiny. Z náchodské židovské komunity se vrátilo jen pár lidí, mezi nimi Egon Pick a Rudolf Beck. Ti dva se starali o uprchlíky a přeživší z koncentračních táborů, zajišťovali jim ubytování a stravu, doklady či dopravu do nového domova.

První zastávkou byl dům u Španělů, odtud si lidé rozebírali uprchlíky do rodin. „Teta mě poslala, abych někoho přivedla. A tak jsme měli doma dvě maďarské matky s dvěma dcerami. Byly u nás, dokud jim nezařídili všechno potřebné k odjezdu,“ vysvětluje pamětnice. Jedna z dívek se v osmdesátých letech přijela podívat do Československa a navštívila i Věru Tomanovou.

Po válce nastala skvělá doba

Po skončení války mohli začít zase normálně žít. Strýček Karel Strass převzal dědův obchod s látkami, Bayerlovým vrátili lékárnu. Věra nastoupila na gymnázium a její bratr mohl složit maturitu. Potom nastoupil na univerzitu ke studiu farmacie, protože měl jednou převzít lékárnu.

Zároveň působil v orchestru Miloslava Zachovala, který s přáteli založili. Zmíněný orchestr figuruje v knize Josefa Škvoreckého Zbabělci, stejně jako Pavel Bayerle. V knize ho autor nazývá jménem Benno. Všichni mladí muži se znali hlavně ze školy. „Bratr byl všeobecně oblíbený. Jezdili za ním i pražští známí, například Emil Ludvík, šéf známého jazzového orchestru. Občas všichni jeho kamarádi naplnili celý dům,“ vzpomíná pamětnice na euforickou poválečnou dobu. Pavel Bayerle se stal známým hudebním skladatelem, nicméně v roce 1971 předčasně zemřel.

Po roce 1948 chtěli emigrovat

Jeden z kamarádů Emila Ludvíka, který často přijížděl do Náchoda, byl i Jaromír Toman. Po romantické známosti se s Věrou zasnoubili. V té době už komunisté provedli svůj puč a mladí snoubenci si naplánovali nejprve sňatek a pak útěk do Kanady. Ale když o tom řekli rodičům, všechno se změnilo. „Komunisté by je určitě vyhnali z domu, takže z plánu Kanada sešlo,“ vysvětluje pamětnice.

Rodiče tehdy opět přišli o lékárnu, otec tam zůstal zaměstnaný jako kvalitář. Stejně tak strýček Karel Strass mohl nadále ve svém bývalém obchodě pracovat jen jako zaměstnanec. „Oba věřili, že je to jenom na čas, že se jim majetek zase vrátí,“ říká pamětnice.

Věra Bayerlová studium náchodského gymnázia nedokončila. Vdala se, otěhotněla a narodil se jí syn Pavel. Manžel studoval v Praze, po absolutoriu šel hned na vojnu. Věra Tomanová žila s rodiči, kteří ji živili, dokud se manžel nevrátil.

V padesátých letech život nebyl snadný

Rodina žila v rozlehlé vile, která se ale nedala vytopit. Koks, který potřebovali do ústředního topení, prostě neexistoval. A tak topili v kamnech, ale i do nich otop sháněli s obtížemi. Uhlí bylo na příděl a ten nestačil. Ale dozvěděli se, že když se pokropí uhelný mour, tak se dá využít jako palivo. „Tak si maminka vypůjčila kárku, dojeli jsme na Karlovo náměstí, kde byl uhlíř, a od něj jsme si mour koupili,“ vzpomíná na trudná léta pamětnice.

Když byly malému Pavlíkovi dva roky, nastoupila Věra Bayerlová v tkalcovně v rámci závodu Tepna Náchod. V roce 1956 se narodil druhý syn Petr. Potom našla práci v Autodružstvu jako účetní a pracovnice v zákaznickém servisu. Během roku si dokončila vzdělání a složila maturitu.

Stala se hostinskou

Ve 40 letech se rozhodla změnit svůj život a stala se zaměstnankyní družstva Jednota. Po nutném zaučení začala pracovat jako hostinská v malé hospodě v Červené Hoře, vesnici nedaleko od Červeného Kostelce.

Po dvou letech přešla s kamarádkou do velkého hostince ve Zliči. Pracovaly na směny, tedy jeden týden pracovní a jeden volný. To se hodilo pro lepší sladění pracovního a rodinného života. „Rodiče paní provozní byli bývalí majitelé, řezník a kuchařka, a oba mě naučili to, co sami nejlépe uměli,“ vzpomíná s úsměvem pamětnice. A znovu si doplnila vzdělání, získala výuční list na kuchařku.

Ale potom jim instruktor Jednoty nadále nepovolil směnování, a tak se s kamarádkou přesunuly do hotelu Barrandov ve Velké Úpě v Krkonoších. Zažila tady krásný silvestr 1971, když s nimi slavili i hoši z horské služby s kytarami. „Oběhla jsem je, že si o půlnoci dáme hymnu a celý lokál zpíval. Tehdy to bylo pořád krátce po okupaci, tak to bylo opravdu krásné,“ vzpomíná pamětnice.

Brzy nastoupila jako potravinářská instruktorka, která kontrolovala práci zaměstnanců v jednotlivých restauracích. V této funkci vydržela do roku 1984. Pak přestoupila k podniku Restaurace a jídelny (RaJ), kde setrvala do důchodu.

Policisté si koupili dědovu vilu

V roce 1981 prodali dědečkův dům, který Josef Škvorecký proslavil ve svém románu Zbabělci jako Mánesovu vilu. Vzhledem k velikosti budovy tam komunistická správa ubytovala nájemníky, další čtyři rodiny. Bydlení i samotný provoz vily byly nepraktické, proto se rodina rozhodla vilu prodat. Koupilo ji okresní policejní ředitelství, jež sídlilo v sousední budově.

Zrovna se stavělo nové sídliště na předměstí Náchoda Plhov, kde všichni dostali nové byty. Tomanovi si navíc koupili chalupu s pozemkem v Babí. Jeden ze synů bydlel s rodiči, druhý si postavil na pozemku dům. Rodina tak zůstala stále pohromadě.

Vypravila se do Izraele

Dříve zmíněný Ota B. Kraus si dlouhé desítky let dopisoval nejprve se svojí tetou Valerií Strassovou a po její smrti se sestřenicí Věrou Tomanovou. V roce 1987 ji pozval na návštěvu do Izraele. Jela nejprve přes Švýcarsko, kde měla určité rodinné zázemí u maminčiny sestřenice. S maminkou a později s vlastní rodinou ji občas navštěvovali i v době totality.

Tehdy nebylo možné získat vízum přímo do Izraele, takže ve Švýcarsku navštívila izraelskou ambasádu. „Požádala jsem je, aby mi vízum nedávali do pasu, ale zvlášť, protože jsem československá občanka a do Izraele vlastně nesmím,“ s úsměvem vypráví pamětnice a dodává, že její žádosti bez problémů vyhověli. Tehdy s sebou vezla i posmrtnou masku strýčka Pavla Strasse, již uložila v jeruzalémském památníku obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem.

Podepsala Chartu 77

Její syn Pavel Toman studoval srovnávací literaturu, ale nakonec získal diplom v oboru psychologie. Nicméně se zamiloval do horolezectví a živil se prováděním výškových prací. Seznámil se s Petrem Uhlem a v roce 1987 podepsal Chartu 77. Jelikož pracoval jako řemeslník, žádné represe ho nepostihly. O rok později Chartu podepsala i jeho matka. „Říkala jsem si: ‚Když mě vyhodí, půjdu klidně zase někam vařit,‘“ říká lakonicky pamětnice.

V listopadu 1989 chodila s manželem demonstrovat na náchodské náměstí. Později se snažila vypomáhat v místním Občanském fóru. V roce 1992 vstoupila do Občanské demokratické aliance (ODA). „Po listopadu se to dostalo do ruky pochybným lidem. Bohužel do politiky nejdou nejlepší, charakterní lidé mají svoje zájmy. Ale snad to nakonec dobře všechno dopadlo,“ zakončuje Věra Tomanová.