Josef Tkáč

„A hned za drátama byla taková prašná cesta, kde jezdili gazíkama pohraničáři. A byl tam takový potůček s rákosím. Tak jsme šli tím potůčkem a už jsem viděl druhé dráty. A už jsme skoro u nich byli. A najednou gazík. Přijel přesně na to místo, kde jsme to přestříhali. Jeden se samopalem běžel po jedné straně a druhý se psem po druhé straně potůčku, takového kaňonku. My schovaní. Z té strany, jak dojeli, od gazika nás neviděl. Ale doběhli k druhým drátům a zjistili, že nejsou narušené. Že tam určitě ještě budeme. Tak nás uviděli a: ‚Ruce vhůru!‘“

„‚Rusové se na nás valej!‘ – ‚Dědo, co? Jak Rusové?‘ – ‚Jdou na nás Rusové a už střílejí, slyšel jsem to v rádiu!‘ Měl takové rádio po drátě nebo co to bylo… že přešli už Dukelský průsmyk, že jich vedou ti co za války, ti staří bojovníci, co to znali, a že jdou. Tak jsme vyběhli ven a teď všude lidi vybíhali a děda ještě s jedním, že budeme stavět barikády. Tak jsme převraceli, taky jsem pomáhal, převraceli jsme staré vozy, vytahalo se různé kamení a bordel, tím se zahradila cesta. Kurňa, těch pušek, samopalů, co se objevilo nábojů ještě z druhé světové války…“