Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tkáč (* 1953)

• narozen 17. února 1953 v Gottwaldově

• oba rodiče pocházeli ze Slovenska

• v roce 1969 se pokusil ilegálně překročit hranice do Rakouska

• od soudu odešel jen s podmínkou

• v letech 1972–1974 absolvoval vojenskou službu v Písku

• vyučil se frézařem, ale pracoval i jako řidič

• po roce 1989 soukromě podnikal

• roku 2023 žil ve Zlíně

Od dětství jezdíval Josef Tkáč na prázdniny na východní Slovensko za prarodiči. Jako malý tam pásával krávy a poznal řadu věcí, které děti v tehdejším Gottwaldově (dnešním Zlíně), kde vyrůstal, už neokusily. Nejspíš i proto ho to od patnácti táhlo k trempům a do přírody. V létě roku 1969, když mu bylo šestnáct let, se pokusil emigrovat.

Rodiče Josefa Tkáče svedlo dohromady místo jejich poválečného zaměstnání – gottwaldovský Svit. Oba pocházeli z okresu Svidník, ale poznali se až na taneční zábavě v moravské obuvnické metropoli. Otec Petro Tkáč vstoupil v 50. letech do KSČ a stal se předsedou bytové komise. Začátky coby mladí manželé neměli jednoduché. Malý Josef se narodil v roce 1953 ještě před svatbou a rodinám jeho rodičů trvalo dlouho, než se sžily – část z matčiny strany byla silně věřící.

Objevila se teta jako z pohádky

„Skoro z každému ve Svidníku někdo odešel do Ameriky,“ říká Josef Tkáč na vysvětlenou, než začne vyprávět o svém osudovém setkání. Během července 1969 se u dědečka Demetera Tkáče poprvé v životě setkal s jeho sestrou Zuzanou, která žila v Minnesotě a přijela za nimi na návštěvu. Z Ameriky rodině už dřív posílala dolary, které směňovali na bony, za ně se pak nakupovaly například jinak nedosažitelné džíny. Teta se zdála zosobněním amerického snu. Mluvila o tom, že vlastní několik činžovních domů a syn jejího synovce by se hodil jako jejich správce. Mladý Josef měl za sebou už řadu brigád – vykládal vagóny s uhlím, stavěl kuželky a také se věnoval judu a na Vršavě hrával fotbal. Jelikož měl doma neshody s otcem, snažil se být samostatný a na své záliby i na toulání s trempy si vydělával sám. Možnost odejít z republiky, kterou se rok předtím pokusila zpacifikovat vojska armád Varšavské smlouvy pod vedením Sovětského svazu, se proto zdála lákavá. Teta přislíbila zajistit letenky z Vídně pro něj i pro dědečka a americký sen začínal získávat jasnější obrysy.

Doma jsem řekl, že jedu na čundr

Na konci července 1969 se Josef vrátil domů do Gottwaldova. Rodičům o svých záměrech nic neřekl, k čemuž ho ostatně nabádal i jeho dědeček, a svůj odchod z republiky vydával za několikadenní čundr s trempy. Hranice skutečně neplánoval přejít sám, natolik si nevěřil. „Nachystal jsem si našetřené peníze a jeden kamarád mi říkal, že má známého, který už jednou nebo dvakrát převedl lidi přes dráty. Dali jsme si schůzku na letním kině, kde zrovna hrála polská kapela ‚Červené kytary‘. Domluvili jsme se na druhý den, že vyrazíme,“ vypráví. Průvodce se ale záhy ukázal jako nespolehlivý. Společně dojeli přes Otrokovice a Břeclav do Mikulova a rozhodli se utábořit nedaleko hraničního přechodu s tím, že se po půlnoci pokusí přeběhnout. Z klimbání Josefa probudily ruce, které nejspíš hledaly v jeho kapsách peníze. Od té chvíle už svému průvodci nevěřil. Přesto se skutečně tu noc vydali vstříc železné oponě. „Už jsme byli blízko, ale začaly lítat světlice, štěkat psi a startování aut,“ vypráví ve svých rukou psaných pamětech Josef Tkáč. „Rychle jsme zdrhli nazpátek do hájku.“ Druhý den se poflakovali po městě a okolí. Na tomto místě se psané paměti rozchází s obsahem vyšetřovacího spisu V_4205 BN. Podle záznamů, které se v něm v Archivu bezpečnostních složek ČR (ABS ČR) dochovaly, se Josef Tkáč spolu s o tři roky starším, a tedy již plnoletým, Vladimírem Kadlecem pokusili o přechod 2. srpna 1969 a již kolem osmé hodiny (ne v noci, jak stojí v pamětech) je „v prostoru obce Březí, okr. Břeclav, v hraničním pásmu v okamžiku, kdy překovali ženijní opatření“, zadržela hlídka pohraniční stráže.

Vysvlékli jsme se do naha a snažili se prolézt

„Plazili jsme se už od hlavní cesty asi dva kilometry, aby nás nikdo neviděl. Dostali jsme se k drátům – dole byl kulatý a ostnaté. Říkal: ‚Musíme přestřihnout ty dva ostnaté, bude malá mezera, pěkně je odděláme, ale nesmí se spojit s těma spodníma, co odstřihneme. Pěkně to rozložíme, vysvlečeme se do naha, abychom o něco nezavadili.‘ A tak jsme se dostali za první dráty. Hned za tím byla vyježděná prašná cesta, kde jezdili pohraničníci. A byl tam potůček s rákosím. Tak jsme se vydali potůčkem a už jsem viděl druhé dráty. Říkám si: ‚Paráda!‘ Už jsme u nich skoro byli a – gazík!“ vypráví. Zadržení proběhlo rychle jen o málo staršími vojíny, kteří u Pohraniční stráže (PS) vykonávali vojenskou službu, jak se píše ve spisu z ABS ČR. Následovala eskorta do blízkých kasáren, kde je po vyvedení v poutech čekala „krvavá ulička“ a bití od vojáků PS. „Vojáci byli naštvaní, ve vesnici měla být noc předtím zábava, ale kvůli nám měli pohotovost. Byli jsme svázaní a nemohli se bránit. Kopali do nás a pěstmi nás bili po celém těle,“ říká. Následoval výslech a druhý den ráno převoz do brněnské vazební věznice v Bohunicích.

Přijel táta a dostal jsem pár facek…

„Umyli nás, ostříkali hadicí, odvšivili jakýmsi roztokem, oblékli do vězeňského mundúru a bachař se mnou šel do cely. Ukázal mi, jak si povléct postel, a byl oběd. Dva dny jsem nejedl, tak vzpomínám, že to snad bylo to nejlepší, co jsem kdy měl. Po obědě mě odvedli k veliteli věznice a tam mi bylo řečené, že volali na Veřejnou bezpečnost do Gottwaldova a služba informovala rodiče, ti už jsou na cestě,“ vzpomíná pamětník na svou krátkou zkušenost z vazby. „Když přijeli, dostal jsem pár facek…“
Díky otcovu postavení si od soudu, který se konal v květnu následujícího roku v Gottwaldově, odnesl pamětník jen podmíněný trest (tři měsíce s roční podmínkou). „Bylo mi řečené, i soudcem, že kdybych neměl tak angažovaného tatínka, že by to bylo o moc tvrdší, ale tak mi dávají nejnižší sazbu,“ doplňuje.

Studovat bylo tabu

Odsouzení za nedovolené opuštění republiky (§ 109 trestního zákona), byť jen podmíněné, se pro Josefa Tkáče stalo stigmatem i do dalších let, především co se týkalo vyššího vzdělání. „Nemohl jsem si udělat maturitu. Měl jsem zákaz, protože jsem byl nevhodný pro socialistický režim. Studia byla pro mě tabu,“ říká.

Vůči režimu se nikdy později otevřeně do opozice nestavěl. V 80. letech se zpovzdálí znal s několika lidmi, které režim stíhal a sledoval, například se Stanislavem Devátým, Miroslavem Zikmundem nebo Karlem Pavlištíkem. S posledně jmenovaným etnografem sdílel sousedství na III. Zálešné a scházeli se nejen během stavby terasy, ale také u vína a pravidelně každé Vánoce na Štěpána.

Pamětníkův otec zůstal členem komunistické strany i po sametové revoluci. Svobodně a veřejně chodit na mši mohla pamětníkova matka až po manželově smrti. Josef Tkáč krátce po pádu totalitního režimu založil se společníkem firmu TAŠ a v době, která přála novým možnostem, rozjel úspěšné podnikání. Závěrem k této etapě říká: „Nepracujte tak, jako jsem pracoval já. Neznal jsem volno. Odpočívám až poslední roky, ale ty si užívám.“