„Jeden můj spolužák přišel o ruku, protože našel vajíčkový granát. Nevím, co s ním dělal, ale utrhlo mu to ruku. Jiný kamarád, který bydlel za mostem, šel po válce pást krávy, to už bylo září. Krávy se pásly, měli malého pejska, který je hlídal, tak se ten kamarád šel podívat na hříbky do lesa. Bohužel tam našel pancéřovou pěst, neuměl s ní zacházet, tak ji chudák dal opačně, ta hlava se měla dát dozadu, když se to odpaluje. On si to dal dopředu, takže mu to utrhlo nohu a zabilo ho to. Ještě žil, vezli ho do nemocnice. Ten pejsek začal tak strašně štěkat, že paní, která byla poblíž v lese, ho objevila, rychle si půjčila kolo, někde jela telefonovat, aby dostali sanitku.“
„Lidé potom chodili a dělali pořádek. Co tady bylo mrtvých slepic, vojáků… Maminka pracovala v lese a po válce hned šli do lesa dělat pořádek. Hledali mrtvé vojáky. To jste šli na borůvky a najednou takový smrad a zjistili jste, že tam ještě leží nepohřbený voják. Chodili po lesích v rojnici a prohledávali les. Jednak tam byla spousta munice a ty zemřelé museli hlásit nebo je zakopávat a označovat, aby se vědělo, kde jsou pohřbeni. To byla hrozná práce. Tady jsme měli pohřebného vojáka v zahradě. Potom je zase vykopávali a asi je odváželi na hřbitovy k tomu určené.“
„A pak nám [sovětský voják] říkal, že musíme opustit sklep. Že bude ofenzíva ze všech stran. Tak nás pouštěli ze sklepa. To už vedli Rusi. Tatínek se stařenkou byli blíž k východu, tak jim řekl, že půjdou první, a za dalších deset, dvacet minut šli další dva. Nemohli jsme jít najednou. Šla jsem s maminkou a malou sestrou. Vylezly jsme takovou dírou, dům byl téměř zbořený. Kolem ležely postřílené krávy, kousek dál po cestě na zemi ležela sousedka, která nesla výbavu v plachtě. Viděly jsme ji, jak leží v příkopu na tom ‚báglu‘ výbavy, kterou měla pro dceru, protože měla mladou holku, která se měla vdávat. Tak tam ležela ta sousedka zastřelená, vedle ležel kůň. Sem tam hvízdla kulka, ale zašly jsme do vesnice. Zaklepaly jsme na dveře, tam měli plno, jinde zase měli smutek, protože jim zastřelili otce u Kostřicy a Konečných na kopečku. Tak jsme šly dál. Maminčina sestra bydlela ve vesnici. Její dům byl vyhořelý, tak nás vzali do sklepa naproti, kde byla rodina maminčiny sestry, no a tam jsme dožili ten konec.“
„Lidé se tak chovali, že se každý stranil. Když se více lidí setkalo, tak nechtěli, aby je poslouchaly děti, protože Němci nejvíce vyzvídali na dětech. Děti byly velice ochotné poslouchat. Dralo se peří nebo se šlo z kostela, povídalo se a děti všechno vyslechly, protože děti jsou velice zvídavé. No a tak se Němci hodně vyptávali dětí. A potom mohli přijít někde na jisto a říct: ‚Tak to bylo‘. Lidé z toho byli velice špatní. Pořád jenom čekali, neměli radost z toho, že fronta půjde zrovna tudy, ale už to chtěli mít za sebou.“
Antonie Tichopádová, za svobodna Šihorová, se narodila 17. prosince 1934 v Přerovci, místní části obce Suché Lazce na Opavsku. Matka pracovala jako lesní dělnice a otec byl havíř, což rodině přineslo lepší zásobení potravinami. V roce 1938 na pouti v Hrabyni viděla projíždět konvoj německé armády a v první třídě zatčení učitele Šenka gestapem. Kousek od jejich domu si u hájovny Němci zřídili polní kuchyni a vojenský štáb, kam chodila s dětmi, což bylo nebezpečné, neboť Němci na nich vyzvídali, o čem se rodiče doma baví. Ve svém vyprávění vzpomněla na hajného Otto Axmanna, člena nacistické strany, jenž zastřelil dva uprchlé vojáky, kteří se ukrývali v místních lesích. Při přechodu válečné fronty se s rodinou skrývala ve sklepě strýce Tkačíka, zakrátko ho ale museli opustit. V noci kličkovali mezi střelami a těly zvířat. Na zemi zahlédla ležet zabitou sousedku. Po válce pomáhala s odklízením mrtvých zvířat, vojáků a munice. Hrátky s municí se staly osudné jejímu spolužákovi, který si ustřelil nohu a zemřel. Po válce utekla z textilní továrny, doplnila si vzdělání a pracovala jako dětská sestra na dětském oddělení a v kojeneckém ústavu. V době natáčení v roce 2024 žila v Přerovci.
Vyobrazení domků na Přerovci na předválečné pohlednici okolo roku 1930. Hospoda za mostem, Střilkovi, Dluhošovi, Graca a hájovna. Na rubu fotografie uvedena také „pískovna u Dehnera“
Vyobrazení domků na Přerovci na předválečné pohlednici okolo roku 1930. Hospoda za mostem, Střilkovi, Dluhošovi, Graca a hájovna. Na rubu fotografie uvedena také „pískovna u Dehnera“
Předválečná pohlednice z Přerovce do roku 1940. Vlevo nahoře hájovna, vedle ní hostinec u Šudíka, vlevo dole Dluhošovi a Střilkovi, vpravo dole hájovna
Předválečná pohlednice z Přerovce do roku 1940. Vlevo nahoře hájovna, vedle ní hostinec u Šudíka, vlevo dole Dluhošovi a Střilkovi, vpravo dole hájovna
Fotografie z Přerovce okolo roku 1946. Uprostřed s dcerou Evou matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, vlevo stojí matčin bratr Antonín Tkačík, vpravo soused Valoš Graca
Fotografie z Přerovce okolo roku 1946. Uprostřed s dcerou Evou matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, vlevo stojí matčin bratr Antonín Tkačík, vpravo soused Valoš Graca
Pole nad Přerovcem v 50. letech dvacátého století, na snímku zprava matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, teta Marie Tkačiková a Rusínka Anastazia Gracová z Žitomiru při polních pracích
Pole nad Přerovcem v 50. letech dvacátého století, na snímku zprava matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, teta Marie Tkačiková a Rusínka Anastazia Gracová z Žitomiru při polních pracích
Před domem na Přerovci úplně vpravo stojí otec Antonie Tichopádové Bohumil Šihora, vedle něj v obleku majitel koně strýc Julius Julčík, žena v zástěře je matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, rozená Tkačíková, která hladí svou dceru Evu, na povoze sedí strýc Ondřejek z Vlaštoviček s manželkou Hermínou a dítětem. Fotografie z počátku 50. let dvacátého století
Před domem na Přerovci úplně vpravo stojí otec Antonie Tichopádové Bohumil Šihora, vedle něj v obleku majitel koně strýc Julius Julčík, žena v zástěře je matka Antonie Tichopádové Anežka Šihorová, rozená Tkačíková, která hladí svou dceru Evu, na povoze sedí strýc Ondřejek z Vlaštoviček s manželkou Hermínou a dítětem. Fotografie z počátku 50. let dvacátého století
Přerovec v 50. letech dvacátého století pohledem z horního pole, více vpravo vzadu v lesích si občané dolní části obce Suché Lazce kopali v lesích úkryty
Přerovec v 50. letech dvacátého století pohledem z horního pole, více vpravo vzadu v lesích si občané dolní části obce Suché Lazce kopali v lesích úkryty
Rekreace zdravotnického personálu Kojeneckého ústavu v Ostravě ve Zruči nad Sázavou v roce 1951. Antonie Tichopádová stojí vpravo nahoře v bílé rozhalence
Rekreace zdravotnického personálu Kojeneckého ústavu v Ostravě ve Zruči nad Sázavou v roce 1951. Antonie Tichopádová stojí vpravo nahoře v bílé rozhalence
Před dřevěnou jednopodlažní budovou internátu kojeneckého ústavu v Ostravě Zábřehu, zdravotní sestra drží v náručí první dceru Antonie Tichopádové Vladimíru, v 60. letech dvacátého století
Před dřevěnou jednopodlažní budovou internátu kojeneckého ústavu v Ostravě Zábřehu, zdravotní sestra drží v náručí první dceru Antonie Tichopádové Vladimíru, v 60. letech dvacátého století
Fotografie stavebních dělníků u nákladního auta v Opavě zřejmě z roku 1955. V nejsvětlejších šatech dole uprostřed otec Antonie Tichopádové Bohumil Šihora
Fotografie stavebních dělníků u nákladního auta v Opavě zřejmě z roku 1955. V nejsvětlejších šatech dole uprostřed otec Antonie Tichopádové Bohumil Šihora
Rodinná fotografie při oslavě otcových 50. narozenin. Bohumil Šihora s manželkou Anežkou a jejich dcery Antonie (vlevo) a Eva (vpravo) v 50. letech dvacátého století
Rodinná fotografie při oslavě otcových 50. narozenin. Bohumil Šihora s manželkou Anežkou a jejich dcery Antonie (vlevo) a Eva (vpravo) v 50. letech dvacátého století
Hajný Ferdinand Büfel musel v roce 1942 opustit hájenku na Přerovci a narukovat do německé armády. Jeho syn Ferdi Büfel měl v té době okolo 7 let, na této fotografii z 50. let dvacátého století je již jako plnoletý
Hajný Ferdinand Büfel musel v roce 1942 opustit hájenku na Přerovci a narukovat do německé armády. Jeho syn Ferdi Büfel měl v té době okolo 7 let, na této fotografii z 50. let dvacátého století je již jako plnoletý
Personál oční školy v Ostravě, kde Antonie Tichopádová jeden rok po mateřské, tedy začátkem 60. let 20. století, pracovala. Antonie Tichopádová stojí vzadu uprostřed
Personál oční školy v Ostravě, kde Antonie Tichopádová jeden rok po mateřské, tedy začátkem 60. let 20. století, pracovala. Antonie Tichopádová stojí vzadu uprostřed
Maškarní karneval v závodním hotelu Vítkovických železáren v roce 1970, zprava Antonie Tichopádová, nejmladší dcera Hana, syn Luboš, starší dcera Vladimíra a manžel Luboš
Maškarní karneval v závodním hotelu Vítkovických železáren v roce 1970, zprava Antonie Tichopádová, nejmladší dcera Hana, syn Luboš, starší dcera Vladimíra a manžel Luboš
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
