Anna Tichavská, roz. Švarcová

Tazatel: „Vy jste zrovna psali dopisy a pozvánky na svatbu?“ A.T.: „No, to jsme psali. Maminka seděla na jedné straně stolu a tatínek na druhé. A psali pozvánky na tu svatbu. Že bude svatba, až přijedou. My jsme měli naproti okno na ulici a na dvůr. A najednou začlo střílení. To jste neviděl, jak to přes tu kuchyň lítalo, ty světelný střely. To lítalo přes tu kuchyň a maminka začala křičet. A tatínek: ,Stařenko, buď ticho, nic nekřič. Musíme jít pryč. Musíme hned pryč z chajdy.´ A jak jsme křičeli, tak k nám ten bratranec s tím dítětem a dvouma klukama přišel dveřma ode dvora. A my jsme to už měli zavřený, tak klepal a my ho pustili. A všichni jsme s ním odešli. I s těma dětma k těm Skopalům. Napřed nás ten, co hlídal ve dveřích, nepustil, ale nakonec nás pustil. My jsme chtěli jít do dědiny. Protože maminka tam měla bratra. No tak jsme šli k těm Skopalům, ale tam už bylo plno Němců. Jenom jsme tam přišli a oni... Ten bratranec měl tmavý černý vlasy. Měl čepici na hlavě. Oni mu tu čepku shodili. A jak mu shodili tu čepku a viděli ty vlasy, tak ho začali mlátit a to děcko mu z náruče sebrali. Tu malou. Ta řvala: ,Tatínku!‘ Protože maminka ještě předtím zemřela.“

„Na Zákřově jsme žili jako jedna rodina. Tatínek tam měl Skopalky. To byly sestřenice. Franta Oherů a Tonda Švarců byli bratranci. To bylo všechno rodina. My jsme měli málo místa, tak na hospodě jsme měli slámu. Tak jsme to odtamtud vozili. A to byl strýc Polda. To nebyl žádnej pan Polda. Byl to strýc a teta Poldovi. Všechno rodina. Byl tam řezník. To byl maminčin bratr. Maminčina sestra, ta chodila po dědině a skupovala máslo a vajíčka. A chodila je prodávat do Přerova. Ples, ten býval krásnej. Dřevařskej ples. To byla nádhera. Kmotřička byla výborná kuchařka. Ta pekla takový dobroty. A divadlo jsme hráli. Já jsem kolikrát hrála divadlo se Slávkem Kozílkovým. A potom taky jednou s Frantou Pospíšilovým.“

„Já když jsem šla od těch Skopalů, tak jsem měla jejich foťák v koženým pouzdře. Tak ti Němci se na mě vrhli, jak jsem šla v chodbě. A že: ,Zbraň! Zbraň!‘ A já jsem jim vysvětlovala: ,Žádná zbraň. To je foťák. Vytáhněte si to.‘ Dala jsem jim ho, ať si ho nechaj. Potom jsem šla domů a před tím Oherovým mě chytl jeden vlasovec a tak se mnou smýkal, že mně vytrhl rukáv z kabátu, a že mě zastřelí. Já jsem mu řekla: ,Zastřel. Když mě chceš zastřelit, tak mě zastřel.‘ On se mnou tak smýkl a odešel. Šla jsem domů. Ještě komora stála. Ještě nehořela. Hořelo to tam vedle. Já jsem na tý komoře měla takový troje ušitý opánky. Jako že se budu vdávat a mám to do výbavy. Tak jsem šla, že půjdu na tu komoru. Ale už to sjelo, ta chajda. A už jsem se tam nedostala, do té naší chalupy. A přišel vlasovec a já jsem stála u těch dveří. A dívala jsem se do té chajdy a hrozně jsem plakala. A on mně povídá: ,Neplač. Běž k sousedům, ať ti dají najíst. Stejně jste neměli vyhořet. Měli vyhořet ti druzí.‘ Tak mně to řekl. Že ten Ohera měl vyhořet.“

„Mému bratranci z Tršic Lónovi nakázali, že jich má zavízt do Olomouce na oberlandrát. On je tam vezl, ale jak přijel k Týnci, tam je les, tak on jim oddělal zadní čelo. Zastavil na chvíli, ať si dělají, co chtějí. Samozřejmě že vylezli a utekli. Čelo zadělal. Byl to vysoký vůz. Přijel na oberlandrát, že jim dovezl ty Židy. Tak oni šli ven, vydělali to a tam nic. A nic mu za to neudělali. On řekl: ,Já za to nemůžu. Já nevím, co na tom dělali. Ale já jsem jel celou cestu, ale koně jsem hnát nemohl.‘ A nic mu za to Němci neudělali.“