Milan Milner

„Všichni začali utíkat. Starý Cichra i Mirek i Tonda stáli jako duby a říkali: ‚Do lesa!‘ To bylo štěstí, že to bylo kousek. Těsně u lesa, sto metrů k lesu. Starý Cichra říkal, že to nebude hořet věčně, ale bylo tam to riziko, že těsně pod tím je nádraží a tam byl vlak s maďarskými šípovými kříži. Ty měli ještě u nás tu baterii, z které potom stříleli na Kyjov. A také tam byla část frontového vojska, poněvadž měli už část minometů. Skutečně to bylo vidět do dálky. To hořelo, nevybuchlo. S tím už jsme měli zkušenosti, když kluci, co byli v Reichu, přivezli z Německa tužkové baterie, tak když jsme je dali u nás na kopci na hradě, tak bylo vidět až do Kyjova, jak to svítilo. Ale nestalo se nic, nikdo nepřišel. Tak hurá na to a hlavně rychle zakopat. Horší bylo, že jeden padák spadl na vysoký strom. Ale i s tím starý Cichra počítal, byl to sekáč prostě, určil ty nejzdatnější, aby ten dub porazili. Druhý dne tam šel revírník a říkal, co si ty lidi dovolují, to není možný. Nestačí jim, že řeknu, aby šli na roští. Oni si porazí celý dub!“

„Jezdili jsme hlídat. Pročesávaly se ty lesy. I u nás jsme chytli jednoho esesáka, který chtěl v noci utéct. Mirek Hlušců si zrovna hrál s pistolí a prostřelil mu nohu, a tak neutekl. Ti Rusáci ho ale hned zastřelili. Ta NKVD. Dostali jsme zprávu, že k nám jede oddíl NKVD. Měli zelené čepice. Přišel nějaký poručík, a Tonda říkal, že musím jít, abych je uklidnil. Samozřejmě všichni fašisté, co byli ve fašistické straně, to věděli, a než přijeli Rusáci, už byli pryč. A já jsem dostal za úkol dovézt toho poručíka k vedoucímu komunistovi u nás. Snažil jsem se to nějak tomu Rusovi naznačit, že byl v koncentráku. Ten mával rukou, toho Rusa to vůbec nezajímalo. Viděl sklínku se slivovicí, a tak jsem říkal: ‚Paní Gazdová, nalejte!‘ Ona přinesla, ale on to smetl se stolu. Ukázal na ty dvě flašky, nalil a řekl: ‚Ty, popijoš!‘ Já tolik nevypiju, ale on namířil na mě. Gazda říkal: ‚Vypij to, Milane, on tě zastřelí!‘ Tak jsem to vypil a on si dal ještě dvě.“