Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Milner (* 1926)

• narozen 2. 7. 1926 v Bohuslavicích u Kyjova

• vliv strýce Františka Herclíka, člena Obrany národa, popraven za heydrichiády

• člen Sokola

• studium práv v Brně

• účastník odbojové skupiny na Kyjovsku

• kontakt a pomoc Františku Bogatajovi, členu výsadku Carbon

• pamětník osvobození Kyjova

• přítomen u mimořádných lidových soudů

• po válce studium práv

• stěhování do Prahy

Milan Milner pochází z Kyjovska, narodil se v nedalekých Bohuslavicích. Do Kyjova chodil na gymnázium a později studoval práva v Brně. Celá jeho rodina sdílela hodnoty předkládané Masarykem a Benešem. Kurz v rodině určoval hlavně strýc – starší matčin bratr, František Herclík, voják z povolání, který byl popraven s hodností majora za heydrichiády. Otec pracoval na železnici.

Rodinnými postoji a následně svými aktivitami směřoval jasnými kroky k činnosti v odboji. Od svých útlých let cvičil v Sokole a postupně začal i pomáhat s chodem místní organizace. Kvůli názorovým postojům si válka v Milanově rodině vyžádala tři oběti. Hned po mnichovské dohodě oslavující Němci zastřelili na pomezí německého a českého území příbuzného manželky strýce Františka. Druhou obětí se stal manžel Milanovy sestřenice Zdenky, František Kučera. Odborný učitel pomáhal na motorce převážet důstojníky do zahraničí. Jeho činnost však byla vyzrazena a při zatýkání gestapem spáchal sebevraždu. Třetí obětí byl již zmíněný voják František Herclík. Během války měl neblahé tušení, že bude gestapem zadržen, a tak mu Milan pomáhal se zakopáním zbraní. Bohužel si správně nepamatovali místo, kde zbraně jsou, a když je později potřebovali, nebylo snadné je najít. Když byl František Herclík popravován, Němci si ještě neváhali říct rodině o úplatek, který by popravě zamezil. Dokonce částku zvyšovali, až potom rodina zjistila, že strýc byl už tou dobou mrtvý. Zastřelen byl přímo u stanného soudu. Ten se skládal ze dvou příslušníků gestapa a jednoho profesionálního soudce. Sotva byl strýc vyveden ze soudní místnosti v právnické fakultě v Brně, gestapák ho zastřelil přímo v útrobách budovy. Nejspíše naštval porotu svou odhodlaností.

Sám Milan začal s odbojem demonstrativními činy – na gymnáziu nosil čepici, tzv. masaryčku. To bylo záhy zakázáno. Také se spolužáky nechtěli ve škole zdravit hajlováním, což mohlo vést ke dvojce z chování. Bohuslavičtí sokolové měli také to štěstí, že vsí procházela Vlárská dráha vedoucí do Topolčianek, letního sídla československých prezidentů. Vždy se tedy přeli s ostatními organizacemi o prominentní místo v první řadě hned u vlaku, kde mávali prezidentům. Na Kyjovsko jezdil Masaryk již za mládí. V rodné vesnici se stal rivalem Sokola skaut. Jelikož byl založen později, měl určitý handicap. To vedlo i k Milanově preferenci Sokola, který v něčem činnost skauta kopíroval. Později se to všem hodilo k partyzánskému pobytu v lese na konci války.

První opravdu odbojovou činností byla pomoc rodinám vězněných. Sokolové pomoc financovali z tržby sokolského kina. I když byl Sokol dávno zakázaný, gestapo kino nechávalo na okraji pozornosti, díky tomu ho mohli dále spravovat a mít z něho zisk. Posléze začal pamětník s ostatními sokoly podnikat malé sabotáže – sypat písek a cukr do ložisek nákladních vlaků a aut. Opravdový odboj inicioval v Bohuslavicích Antonín Máčel, vůdce odbojové skupiny. Od roku 1943 využívali skautské a sokolské praktiky pro pohyb v lese a cvičili se pro partyzánský způsob boje. Bylo nutné sehnat zbraně. V roce 1944 došlo na vykopání strýčkových zbraní. Mnozí měli doma brokovnici a také se snažili sehnat výbušniny. „Přišel rok 1944 a rozhodli jsme se, že se musíme nějak připravit. To bylo ještě před povstáním na Slovensku. Začali jsme dělat první bunkry. Ty bunkry se ze začátku dělaly dost lajdácky. Všechno se to dělalo v obecním lese. Ten obecní les byl předtím dost vyholený a tohle bylo nějakých sedm osm let potom, co se to vykácelo, takže v určité fázi byl strašně hustý. Maximálně šest sedm metrů vysoký, těžko se tím prodíralo, takže do toho nikdo nechodil a bylo to téměř nepřístupný a dobře schované. Dělalo se to ze začátku docela primitivně – měli jsme pilky, sekyrky. Řezali jsme kmínky, osekali. Druzí kopali prohlubeň a přikryli. Tomu pak někteří říkali sloní past. Kdyby si na to slon stoupl, tak by se to propadlo. I když my jsme na to také stoupali. Pak se to samozřejmě pokrylo drny. Pak jsme zjistili, že to by nestačilo. Stačilo by to k tomu schovat se a pak odejít zase někam dál. K bydlení by to nestačilo. Tak se to hloubilo víc…“

Nakonec si svůj bunkr vytvořili ve skále bývalého lomu. Takzvaná liščí díra byla situována v příkré stěně lomu, tedy v místě, kde neočekávali žádného nepovolaného člověka. Celý bunkr měl výdřevu. Přitom Milanovi bylo ve stejné době 18 let a čekal ho poslední ročník gymnázia. Oktaváni se však dočkali zvláštního prvního školního dne – byli totálně nasazeni. Pamětník pracoval v dolech.

Na Kyjovsko se tou dobou dostali italští vojáci, strážní oddíl, který byl převelen z Ruska, kde působili i jako popravčí četa, což Milana zaskočilo. V té době byl velmi oblíbený swing, který si chtěli Italové osvojit a ohromit tak místní dívky. Kromě toho z nich čeští odbojáři mohli mít hned dvojí radost – dozvěděli se, že Itálie již je skoro celá osvobozená Spojenci a vojáci pro odbojáře také mohli znamenat přísun zbraní. Samotní Italové se chtěli zapojit do Slovenského národního povstání (SNP). Nakonec odbojáři s Italy uzavřeli výměnný obchod. Italové potřebovali oblečení, odbojáři zbraně. Za oblek jeden samopal, tak zněla dohoda. Záhy nato jednoho z odbojářů zatklo gestapo. To o výměně vědělo, nejspíš byl mezi Italy někdo, kdo dohodu gestapu vynesl. Milan měl štěstí, že se za něj zaručil otcův kamarád – velitel četníků, proto nebyl zatčen. Z obchodu nakonec sešlo.

Rozšířilo se ale stavění bunkrů, a tak přilehlé lesy byly plné různých úkrytů, které si místní tvořili. Jeden z místních rodáků, Pavel Svoboda, se za války stal letcem – palubním střelcem v Royal Air Force (RAF) ve Velké Británii. Do Anglie odešel během války, když měl jít do koncentračního tábora (KT) Sachsenhausen. V protektorátu se Pavel vydával za novozélandského letce a působil ve stejné skupině s Milanem Milnerem. Do toho odboj spolupracoval s Františkem Bogatajem, členem výsadku Carbon.

Odbojová činnost se více rozproudila. Díky vhodnému zázemí skalního úkrytu v lomu mohli výsadkáře odbojáři ukrývat a pomáhat jim přežít. František Bogataj správně doporučil oslovit učitele, kteří často byli záložními důstojníky a pomohli tak s organizací činnosti.

František Bogataj navázal kontakt se skupinou, ve které působil pamětník, přes mlynáře Knápka. V jeho mlýně se Bogataj nějaký čas ukrýval a dařilo se mu držet vysílačku v provozu. Kromě pomoci parašutistům měli společně s panem učitelem Králem uschovat vysílačku. V plánu bylo zakopat ji v lese. Prolnutí činnosti učitele Krále, odbojářů a výsadkářů muselo projít zkouškou důvěry, jestli někdo z nich není nastrčený udavač.

Bylo několik možností, kam vysílačku umístit. Po vybrání nejlepší varianty se místo muselo důsledně hlídat. Odbojáři dostávali krycí hesla pro jednotlivé shozy materiálu, které domlouvali s Londýnem. Například: Bludný Holanďan, Štěstí II atd. Přijímač museli sestavit z rádií a poté bylo důležité zachytit relace, které se vysílaly vždy ve stejné stanovené časy. V případě, že se heslo opakovalo i potřetí ve večerním vysílání, bylo jasné, že letadlo vzlétlo. Další fáze obnášela komunikaci s letci pomocí navigačních signálů. Letadlo přelétalo nad cílovou shazovací plochou celkem třikrát. Stalo se, že materiál byl shozen v jiném množství, než které odbojáři očekávali. Bylo pak těžké všechno z místa shozu zlikvidovat. „Všichni začali utíkat. Starý Cichra i Mirek i Tonda stáli jako duby a říkali: ‚Do lesa!‘ To bylo štěstí, že to bylo kousek. Těsně u lesa, sto metrů k lesu. Starý Cichra říkal, že to nebude hořet věčně, ale bylo tam to riziko, že těsně pod tím je nádraží a tam byl vlak s maďarskými šípovými kříži. Ty měli ještě u nás tu baterii, z které potom stříleli na Kyjov. A také tam byla část frontového vojska, poněvadž měli už část minometů. Skutečně to bylo vidět do dálky. To hořelo, nevybuchlo. S tím už jsme měli zkušenosti, když kluci, co byli v Reichu, přivezli z Německa tužkové baterie, tak když jsme je dali u nás na kopci na hradě, tak bylo vidět až do Kyjova, jak to svítilo. Ale nestalo se nic, nikdo nepřišel. Tak hurá na to a hlavně rychle zakopat. Horší bylo, že jeden padák spadl na vysoký strom. Ale i s tím starý Cichra počítal, byl to sekáč prostě, určil ty nejzdatnější, aby ten dub porazili. Druhý dne tam šel revírník a říkal, co si ty lidi dovolují, to není možný. Nestačí jim, že řeknu, aby šli na roští. Oni si porazí celý dub!“

Milana a jeho skupinu nejvíce zajímalo, kde ve shozu najdou samopaly Sten Gun a plastickou trhavinu. Ostatní zase normální pušky. Jiní zase očekávali zásilku čokolády a celí nedočkaví snědli část podivné hmoty. Až později zjistili, že je to plastická trhavina. S otravou poté skončili v nemocnici.

Před jedním shozem se Milan těšil na další noční akci, od starého Cichry však dostal jiný úkol – do skalního úkrytu převést spolupracovníka Skřivánka. Panovaly ale pochybnosti o jeho spolehlivosti. Milan musel vybrat vhodnou trasu, na které nepotkají hlídku Němců. Celou cestu měl Milan rozmyšlenou, nicméně nepočítal s tím, že se otočí vítr. Psi dvanáctičlenné hlídky začali štěkat. Naštěstí Němcům dokázali utéct do nedalekých vinohradů. Došli k místu shozu a přes hesla se dostaly hlídky odbojářů ke skalnímu úkrytu.

Ze shozů měli dostatek plastické trhaviny, kterou využili k sabotáži na železnici. To již bylo na jaře roku 1945, shozy byly relativně časté, a tak měli odbojáři více materiálu, než by potřebovali, problémem se tak stalo, kam všechen materiál schovávat.

Mezi odbojáři se ke konci války vykrystalizovaly dvě skupiny – ti, co se vraceli do vesnice, a ti, co zůstávali ve skalním úkrytu. Také byla jejich činnost čím dál tím troufalejší. Spor panoval o to, jestli konat sabotáže přímo ve vesnicích – případ z nedaleké Strážnice, kdy Němci po zabití jednoho Němce vybrali tucet obyvatel z vězněných a náhodně kolemjdoucích a ty poté zabili, mluvil proti. Členové skupiny Milana Milnera chtěli hodit granáty do zámečku v Koryčanech, kde sídlil oddíl zvláštního určení.

Nakonec Skřivánek a Pavel Svoboda šli do zámečku, Milan s ostatními si vzali výbušniny na sabotáž na železnici. Část, která udělala sabotáž na železnici, byla překvapená z neutuchajících výbuchů, které se ale ozývaly jinde než směrem na Koryčany. Vydali se totiž směrem na Kameňák, výletní restauraci. V chatě jiné odbojové skupiny byli obklíčeni a zatčeni Němci. Později je vyslýchali.

Ráno se pamětník dozvěděl, že rozhodnutí nejít útočit na zámek v Koryčanech, mu zachránilo život. Od spojky z Kyjova zjistil, že Skřivánka Němci zastřelili a Pavel Svoboda byl převezen do Kyjova. Další byli vyslýcháni a poté zabiti. O Pavlovi dlouho neměli žádné zprávy – nevěděli, jestli se dále vydává za novozélandského letce, jestli žije. Pavel Svoboda díky tomu, že se vydával za anglicky mluvícího letce, měl výhodu. Němci tomu uvěřili, bál se, aby někdo z vyslýchaných neřekl, že je Pavel Svoboda. Nakonec byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně, sídla gestapa. Propuštěn byl na konci války při příchodu Rudé armády.

Na konci války do kraje přijelo NKVD, sovětská tajná služba. „Jezdili jsme hlídat. Pročesávaly se ty lesy. I u nás jsme chytli jednoho esesáka, který chtěl v noci utéct. Mirek Hlušců si zrovna hrál s pistolí a prostřelil mu nohu, a tak neutekl. Ti Rusáci ho ale hned zastřelili. Ta NKVD. Dostali jsme zprávu, že k nám jede oddíl NKVD. Měli zelené čepice. Přišel nějaký poručík, a Tonda říkal, že musím jít, abych je uklidnil. Samozřejmě všichni fašisté, co byli ve fašistické straně, to věděli, a než přijeli Rusáci, už byli pryč. A já jsem dostal za úkol dovézt toho poručíka k vedoucímu komunistovi u nás. Snažil jsem se to nějak tomu Rusovi naznačit, že byl v koncentráku. Ten mával rukou, toho Rusa to vůbec nezajímalo. Viděl sklínku se slivovicí, a tak jsem říkal: ‚Paní Gazdová, nalejte!‘ Ona přinesla, ale on to smetl se stolu. Ukázal na ty dvě flašky, nalil a řekl: ‚Ty, popijoš!‘ Já tolik nevypiju, ale on namířil na mě. Gazda říkal: ‚Vypij to, Milane, on tě zastřelí!‘ Tak jsem to vypil a on si dal ještě dvě.“

Samotný Kyjov byl osvobozen později, než měl. Rusové se totiž zastavili ve bzeneckých vinicích a vinných sklípcích, kde vypili veškeré víno. Poté jako odbojáři navázali kontakt s vojáky Rudé armády.

Milan Milner se zajímal o kriminalistiku a díky svým kontaktům mezi advokáty byl přítomen u některých lidových mimořádných soudů s kolaboranty. Studoval práva. Později se odstěhoval do Prahy.