„Vyjeli jsme večer v šest hodin. My jsme nevěděli, kam vlastně [jedeme]. [Nevěděli jste?] Ne, nám neřekli, kam jedeme. Až teprve, když jsme přijeli: ,My jedeme nějak. Do Ruska nejedeme, to musíme jet jinam.‘ A pak nám výpravčí řekl: ,Vy jedete do Itálie. My jsme v Itálii.‘ Já povídám: ,Jó, ježišmarjá.‘ Seděli jsme, bylo nás tady šest z Jičína. Nedá se nic dělat. Tak jsme ráno přijeli do Turína.“
„[Šel jsem] k pohovoru, já koukám, to byli ti, co tam vyučovali, a tak: ,Tak co hrajete?‘ Já povídám: ,No, učím se na klarinet.‘ Teď povídá jeden praporčík: ,Pojď sem ke mně. Aha, to bude hobojista.‘ Podle tady. [Podle nátisku.] Jo. ,A klarinet se naučíme. Tak běžte a hotovo.‘ Byly tři hodiny a řekli, že jsem přijatý.“
„Najednou k nám přivezli, tam byl Cajthamel a [vojáci] z toho [vládního vojska], zrovna Cajthamela. Dostal šrapnel. Tak jsem ho ošetřoval. Mazal jsem jenom mastmi. Doktor říká: ,No tak už můžeš jít.‘ Už zase k Dunkerque, protože tam měli [stanoviště]. Já povídám: ,Nechte ho tady ještě na takové tři čtyři dny.‘ Tak ho tam nechal týden. Ležel tam u nás. Já ho namazal. Takže to bylo dobré.“
„Tak jsme tam hlídali a hráli jsme karty, protože Beneš vždycky přišel a říká: ,Dělejte si, co chcete, jenom nekřičte a nechoďte.‘ A každý týden jsme jeli buď do Lán nebo jsme jeli do Sezimova Ústí. Ne vždycky, ale jeden den na dovolenou do Ústí a jednou zase [do Lán]. Nebo za čtrnáct dní, to už je jedno. Nebudu o tom... To nás tam s ním jelo vždycky šest.“
„Když jsem odjížděl, [tak] se ani nepřišla rozloučit, že? [Zapomněla.] Asi zapomněla. Taky rodiče moc nechtěli. Měla bratra, který říkal, že hraji karty a chlastám. Potom mu její rodiče uvěřili. Ale ven jsme chodili. Ale když jsme odjížděli, ani se nepřišla rozloučit. Když jsme přijeli k hranicím, tak jsem jí napsal, že ji pozdravuji, ať si už dělá, co chce, že nevím, jestli se vrátím, ať si dělá její život podle svého. A tím to končilo. Až teprve, když jsem dostal [její] dopisy, [tak] tam bylo všechno napsané.“
Kapitán v. v. Josef Fronc se narodil 26. 8. 1920 v obci Černouček u Roudnice nad Labem. Obecnou školu navštěvoval v Černoučku a na měšťanskou školu docházel do Horních Beřkovic. V roce 1934 nastoupil do hudební školy v Praze, kde se učil hrát na hoboj a na klarinet. Zároveň sloužil jako vojenský elév ve vojenském pluku, a když byla rozpuštěna armáda, odešel pracovat do firmy Becher. V armádě měl však závazek, a proto nastoupil do 8. praporu vládního vojska v Jičíně. U „vladařů“ si dodělal měšťanskou školu a i zde byl začleněn do hudebního tělesa. V roce 1944 byla část vládního vojska odtransportována do Itálie a Josef Fronc skončil v Turíně. V tomto známém italském městě však zůstal pouze chvilku, neboť uvažoval o útěku, a po neúspěšném přeběhnutí do Švýcarska se mu díky italským partyzánům podařilo přeběhnout do Francie, kde se spolu s dalšími vládními vojáky přihlásil v Amiensu do armády. Dne 13. 10. 1944 byl přidělen k 1. československé samostatné obrněné brigádě u Dunkerque, sloužil jako sanitář v lehké brigádní ambulanci, kde ošetřoval lehčí zranění. Po válce byl dne 1. 1. 1946 přidělen k Hradní stráži prezidenta Edvarda Beneše, kde setrval až do 1. 10. 1948, kdy byl přeložen do Rychnova nad Kněžnou a následně do Jičína. Krátce poté byl dne 1. 8. 1949 z armády propuštěn. Po propuštění i nadále hrál v kapele a byl zaměstnán jako skladník. V současnosti žije v Jičíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
