Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Josef Fronc (* 1920  †︎ 2015)

• narozen 26. 8. 1920 v Černoučku u Roudnice nad Labem

• hudební škola v Praze

• 1941–1944 - vládní vojsko, 8. prapor

• květen 1944 - cesta s vládním vojskem do italského Turína

• útěk z vládního vojska do Francie

• 13. 10. 1944 - vstup v Amiens do 1. československé samostatné obrněné brigády

• 1944–1945 - obléhání Dunkerque

• služba jako sanitář

• 1. 1. 1946–1. 10. 1948 - Hradní stráž u prezidenta Beneše

• 1. 10. 1948 - přeložení do Rychnova nad Kněžnou a do Jičína

• 1. 8. 1949 - propuštění z armády

• zaměstnání ve skladu a u kapely

Kapitán v. v. Josef FRONC

narozen 26. 8. 1920 v obci Černouček, Československo

S kapelou v hudební škole, ve vládním vojsku i u Dunkerque

S hobojem na Podkarpatské Rusi

Josef Fronc se narodil 26. 8. 1920 v obci Černouček u Roudnice nad Labem. Do obecné školy docházel v Černoučku a měšťanskou školu navštěvoval v Horních Beřkovicích. V roce 1934 nastoupil do hudební školy v Praze a tato profese ho provázela prakticky po celý život: „Měl jsem takového kapelníka, který nás učil. Já u něj hrál na klarinet, [celkem] nás bylo asi šest a on říkal: ,Tak kluci, mám pro vás zprávu, že je hudební škola. Nechtěli byste tam jít?‘ (…) Tak jsem se zeptal táty a on říkal: ,Dělej si, co chceš. Je ti čtrnáct.‘ Tak nám to všechno vyřídil a mně přišla [pozvánka] do Terezína [na] prohlídku.“

Následně byl Josef Fronc poslán na pohovor do Prahy. Byl přijat, ale namísto klarinetu mu byl přidělen hoboj. Zároveň byl zařazen jako hudebník-elév do armády a poté byl odeslán s vojenským plukem na Podkarpatskou Rus do Chustu: „Tam nebyly silnice. Nebylo vůbec nic. Kasárna dřevěné. Okolo žádný plot, jenom ty kytky. Ale hlavně holky. Tam chodily ženské pro chleba. Já jsem se podíval: ,Tady asi nevydržím.‘ Jenomže člověk si zvykl, byla tam dobrá parta.“

Následně byl přeložen do Šumperku, kde setrval až do rozpuštění armády. Poté odešel zpět do Roudnice nad Labem a našel si zaměstnání v továrně Becher. I nadále se však věnoval hraní na svatbách a na dalších akcích.

Nástup do vládního vojska

„To jsem zametal, žádné takové věci [jsem] nedělal a ten, co tam chodil, povídá: ,Hele, tady si to odflákneš. Stejně tě povolají na vojnu, když máš závazek.‘ A pak přišlo, jak bude vládní vojsko, abych nastoupil do Jičína nebo do Josefova.“

Josef Fronc nastoupil do 8. praporu v Jičíně, kde se opět dostal k hudbě a účastnil se tak koncertů a hraní. Na vojenský výcvik docházet nemusel, a dokonce si mohl ve vládním vojsku dodělat měšťanskou školu.

V Itálii

V květnu 1944 odjíždělo vládní vojsko do Itálie a Josef Fronc jako muzikant odjížděl také. Neodjeli však všichni muzikanti z vládního vojska, někteří zůstali v protektorátu: „Vyjeli jsme večer v šest hodin. Nevěděli [jsme], kam vlastně [jedeme]. [Nevěděli jste?] Ne, nám neřekli, kam jedeme. Až teprve, když jsme přijeli: ,My jedeme nějak. Do Ruska nejedeme, to musíme jet jinam.‘ A pak nám výpravčí řekl: ,Vy jedete do Itálie. My jsme v Itálii.‘“

Ráno přijeli „vladaři“ do Turína, kde byli ubytováni a kde hlídali zbraně a munice. Nejdříve chtěl Josef Fronc společně s jedním kamarádem utéct přes Milán do Švýcarska. To se však nepodařilo, neboť cestou potkali německého vojáka, který Josefa Fronce i s kamarádem poslal zpět. I tak vládní vojáci utíkali. Nejdříve zběhla k italským partyzánům první skupina vládních vojáků, a jelikož se blížilo nebezpečí, připravovala se k útěku i skupina vládních vojáků s Josefem Froncem.

S italskými partyzány byli domluvení, a tak nehrozila újma na životech. Josef Fronc vzpomíná, že v Turíně měl styky s jedním italským partyzánem a spolu se domluvili: „Nastoupili jsme asi v šest hodin a do noci jsme hlídali. Přišel Lampa^[1]: ,Rozsekejte to tady a vezměte si munici.‘ Ať to byly granáty a tohle. Měli jsme pušku, [vzali jsme i] nádobí a vezl nás k partě do hor. Tam byl nějaký Moťka^[2], byl už majorem, a ten nás vzal. Tak jsme tam zůstali. On se vrátil a vždycky někoho přivezl. Udávala nějaká ženská, tak ji tam taky zavezl. A my jsme je hlídali. Nebo jsme zase hlídali Němce, aby náhodou neutíkali nahoru. Takže jsme měli obavy, jak to dopadne.“

Úspěšný byl tak až druhý pokus o útěk. Docházelo však jídlo a vojáci se stále báli německých vojáků. Rozhodli se přejít do Francie přes úsek Bernarda^[3]. Ve Francii došli až do Amiensu, kde již byla spojenecká armáda a kde byli vojáci vyzbrojeni.

„Také tam byli Jugoslávci. Také jako partyzáni. To byli tací chlapi, to byli jako psi. Hlídali nás, kam půjdeme. Furt nás hlídali. Výborní kluci. Když jsme šli pryč, bylo nás šedesát: ,Jedem.‘ A za námi [bylo] čtyřicet [jugoslávských] vojáků, tak říká: ,Jen pojďte.‘ Když jsme přišli do Amiensu, tak byli hned přiděleni k jugoslávské partě.“

U Dunkerque

Ačkoliv Josef Fronc zastával ve vládním vojsku pozici hudebníka a neměl vojenský výcvik, přihlásil se k letectvu. Všichni však nemohli jít bojovat se zbraní v ruce, a tak byl odvelen k Dunkerque, kde po výcviku zastával pozici sanitáře.

„Žádná voda se tam nepila. Samé víno. To byl takový kbelík a bylo to zředěné, aby nebyl [člověk] opilý. Ale bylo to dobré. Protože oni říkali, že mají strach, aby z vody nebyla otrava nebo něco takového. Ale nic se tam nestalo.“

Josef Fronc sloužil v lehké brigádní ambulanci tři kilometry od frontových bojů. V ambulanci se prováděla pouze lehčí ošetřování, těžká zranění se posílala dále za frontu do Saint-Omer nebo do Anglie. Do brigádní ambulance tak přivezli pouze dva mrtvé, jinak se jednalo o lehká zranění střepinou či o lehčí nemoci. Josef Fronc však vzpomíná na dva velké útoky, 28. října 1944 a 15. listopadu 1944: „Najednou nám přivezli Cajthamela^[4]. Tak jsem ho ošetřoval, mazal jsem ho jenom mastmi a doktor říká: ,No tak už můžeš zase jít.‘ Už zase k Dunkerque, protože tam měli [stanoviště]. Já povídám: ,Nechte ho tady ještě na tři čtyři dny.‘ Tak ležel u nás týden. Já ho tam namazal. Takže to bylo dobré. V listopadu byl menší [útok], ale taky jich tam hodně padlo. Ale od jiných, z jičínského [praporu] málo.“

Josef Fronc stihl ještě pětidenní dovolenou v Paříži. Navštívil divadlo, koncerty a prohlédl si tak hlavní město Francie. Po návratu k Dunkerque se zapojil do muziky: „Tam byli asi dva nebo pět Angličanů, jeden hrál na kytaru, jeden na klavír, nějaký kluk hrál na trombón, ten tam byl od jiného pluku, a říkají: ,My si můžeme udělat takovou partičku, že si zahrajeme.‘ A už to bylo. Chodili jsme vždycky do nějaké hospody, kde Angličané hráli. Tak nám vždycky veleli: ,Pojď taky, pojď taky.‘ Zkoušeli, zábava a pak to bylo veselé.“

Po ukončení bojů se vojáci 1. československé samostatné obrněné brigády přesunuli do západních Čech, kde byli rozmístěni po jednotlivých vesnicích. Josef Fronc se dostal k vesnici Mečín a zde se shledal s budoucí manželkou Blaženou. S muzikou hrál Josef Fronc ještě na slavnostním defilé v Praze, ovšem kvůli závazku osmi let služby v armádě nemohl hned po válce demobilizovat.

Na Hradní stráži u prezidenta Beneše

Byl přeložen k Hradní stráži, sloužil prezidentu Benešovi a prodělal zde všechny peripetie až do roku 1948: „Tam byli [vojáci] z Hradní stráže, nějaký tajný a jeden policajt. Tak to hlídali. Hráli jsme karty, protože Beneš vždycky přišel a říká: ,Dělejte si, co chcete, jenom nekřičte a nechoďte.‘ A každý týden jsme jeli buď do Lán nebo jsme jeli do Sezimova Ústí. Ne vždycky, ale jeden den na dovolenou do Ústí a jednou zase [do Lán]. Nebo za čtrnáct dní, to už je jedno. Nebudu o tom. To nás tam s ním jelo vždycky šest. To jsem nezažil takového prezidenta, jako jsem měl já. To byl jako táta.“

Josef Fronc vzpomíná, že k prezidentovi Benešovi chodili na návštěvu ministři i Gottwald coby předseda vlády: „Nejhorší byl Nejedlý. Prostě jste ho vzal výtahem, a jak se nezastavil tak akorát: ,Tak jděte pryč.‘ To byl nejhorší ministr. On se bál, aby neupadl.“

U Hradní stráže ukončil Josef Fronc svou službu 1. 10. 1948, kdy byl přeložen do Rychnova nad Kněžnou a poté do Jičína. Nakonec byl dne 1. 8. 1949 vyloučen z armády: „Já jsem nevěděl, tak jsem [šel] na ministerstvo: ,A proč mě vyhazujete?‘ – ,Vy máte jiné smýšlení jak Rusko.‘ – ,No, prosím vás, co to se mnou mluvíte? Já bych přeběhl do Ruska, kdybychom tam jeli. Já jsem nepřeběhl kvůli politice. To mě tenkrát nezajímalo.‘ – ,Podívejte se, nedá se nic dělat.‘“

Další zaměstnání

Pamětník dostal odstupné a musel si shánět novou práci. Nemohl ji však najít ani v dolech. Nakonec byl přijat jako hudebník a jako dělník ve skladě, kde sloužil až do důchodu. Dne 1. 1. 1950 vyhodili manželku ze zaměstnání, a tak přišly další starosti, než si našla zaměstnání v ČSAD jako účetní. Josef Fronc v současnosti žije se svou ženou v Jičíně.

V roce 2013 natočil Martin Reichl, v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka

---