Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Místo svatby pohřeb
narozena v roce 1922 v Zákřově
dne 18. dubna 1945 zažila tzv. zákřovský masakr
dne 20. dubna 1945 byli její bratranec František Švarc a jeho šestnáctiletý syn Vladimír spolu se 17 muži zavražděni u samoty Kyjanice
v době přepadení obce pamětnice chystala svou svatbu
po válce se přestěhovala do Lazník, kde žije i dnes
zemřela 2. března 2013
Anna Tichavská, rozená Švarcová, se narodila v roce 1922 v Zákřově poblíž Olomouce. V dubnu roku 1945 byla přímým svědkem přepadení obce 574. protipartyzánským kozáckým praporem. Kozáci střelbou zapálili její rodný dům, kde se v té době chystala její svatba s Vojtěchem Tichavským. Nejenže shořely svatební šaty a kozáci ukradli veškeré jídlo připravené k svatební hostině, ale také odtáhli z domu jejího bratrance Františka Švarce a jeho syna Vladimíra. Spolu se sedmnácti muži je potom 20. dubna 1945, na Hitlerovy narozeniny, popravili u samoty Kyjanice. Vladimírovi bylo přitom teprve šestnáct let.
Přestože rodina pamětnice nepatřila zrovna k těm bohatším a bydlela u otcova bratra Františka, líčí paní Anna život v Zákřově před tragédií takřka idylicky: „Na Zákřově jsme žili jako jedna rodina. Tatínek tam měl Skopalky. To byly sestřenice. Franta Oherů a Tonda Švarců byli bratranci. To bylo všechno rodina. My jsme měli málo místa, tak na hospodě jsme měli slámu. Tak jsme to odtamtud vozili. A tam zas byl strýc Polda. To nebyl žádnej pan Polda. Byl to strýc a teta Poldovi. Všechno rodina. Byl tam řezník. To byl maminčin bratr. Maminčina sestra, ta chodila po dědině a skupovala máslo a vajíčka. A chodila je prodávat do Přerova. Ples, ten býval krásnej. Dřevařskej ples. To byla nádhera. Kmotřička byla výborná kuchařka. Ta pekla takový dobroty. A divadlo jsme hráli. Já jsem kolikrát hrála divadlo se Slávkem Kozílkovým. A potom taky jednou s Frantou Pospíšilovým.“
Anna vyšla jen obecní školu v Lazničkách, protože do měšťanky v Tršicích ji maminka již nepustila. Rodina totiž neměla moc peněz a na školu se muselo přispívat, a tak Anna zůstala pracovat doma na hospodářství.
V říjnu 1938 po mnichovské dohodě německá vojska obsadila pohraničí a bratr pamětnice Zdeněk se dobrovolně přihlásil do armády, aby pomohl obraně republiky. Následující rok v březnu Německo obsadilo již okleštěný stát, a jak tvrdí pamětnice, bratr se zúčastnil bojů s invazním německým vojskem. Nejspíše v té době tedy byl v Čajánkových kasárnách v Místku, kde proběhl nejvážnější střet mezi českými vojáky a pronikající německou jednotkou. Další bratr Miroslav zase musel po obsazení putovat do Norska. V jakých to bylo složkách, paní Anna neví, říká jen, že mu Němci předložili prázdný papír k podepsání a že tam jako kuchař strávil dva roky.
Ani Anna ale nebyla ušetřena. Jako ročník 1922 byla určena na nucené nasazení v třetí říši. Naštěstí pro ni ji zachránil správce dvora v Lazníkách Fajt, který si ji vyžádal pro práci v zemědělství. Anna tak podstatnou část války žila u sestry Klementiny v Lazníkách.
Obec Lazníky byla jednou z nejaktivnějších obcí v republice, co se týče odboje. Byla centrem odbojové organizace Lvice na střední Moravě, která s okolními obcemi měla na 63 členů. V jejím čele stál Josef Koryčan. Počátkem roku 1943 ale na zdejší odbojáře provedlo zátah gestapo. „My jsme věděli, že tu Lvice existuje, a to jsme viděli tu hroznou čistku, co tady byla,“ vzpomíná Anna Tichavská a pokračuje o útěku a ukrývání souseda Rudolfa Koryčana před gestapem. „On měl tenkrát dvě malý děvčátka, dvojčata. A když je sbírali, tak utekl. Kvůli tomu sebrali asi dvacet chlapů a zavřeli je do skladiště a řekli, že jestli toho Koryčana nechytnou, tak je všechny zastřelí.“ Jeden občan obce nakonec dostal strach a Rudolfa Koryčana chytil a odevzdal německým bezpečnostním složkám.
Někdy v roce 1944 zemřela strýci v Zákřově žena, a protože měl tři děti, odešla Anna z Lazník k němu, aby mu pomohla s domácností. Vedle ve výměnku tenkrát bydleli její rodiče.
Ještě v Lazníkách se Anna seznámila s Vojtěchem Tichavským, na duben 1945 s ním plánovala svatbu. Přípravy byly v plném proudu, a zrovna když Anna s rodiči seděla u stolu ve výměnku a psala pozvánky k svatební hostině, vpadl do obce kozácký prapor ve službách wehrmachtu a kolem začalo peklo. Kozáci jak smyslů zbavení stříleli na neexistující partyzány a vhodili několik granátů do domu Švarců, ten okamžitě vzplál. Anna s rodiči stačila utéct k sousedům.
Takto dnes tyto hrozné chvíle popisuje. „Maminka seděla na jedné straně stolu a tatínek na druhé. A psali pozvánky na tu svatbu. Že bude svatba, ať přijedou. My jsme měli naproti okno na ulici a na dvůr. A najednou začlo střílení. To jste neviděl, jak to přes tu kuchyň lítalo, ty světelný střely. To lítalo přes tu kuchyň a maminka začala křičet. A tatínek: ,Stařenko, buď ticho, nic nekřič. Musíme jít pryč. Musíme hned pryč z chajdy.‘ A jak jsme křičeli, tak k nám ten bratranec s malým dítětem a dvěma klukama přišel dveřma od dvora. A my jsme to už měli zavřený, tak klepal a my ho pustili. A všichni jsme s ním odešli i s těma dětma k těm Skopalům. Napřed nás ten, co hlídal ve dveřích, nepustil, ale nakonec nás pustil. My jsme chtěli jít do dědiny, protože maminka tam měla bratra. No tak jsme šli k těm Skopalům, ale tam už bylo plno Němců. Jenom jsme tam přišli a oni… Ten bratranec měl černý vlasy. Měl čepici na hlavě. Oni mu tu čepku shodili. A jak mu shodili tu čepku a viděli ty vlasy, tak ho začali mlátit a to děcko mu z náruče sebrali, tu malou. Ta řvala: ,Tatínku!‘ Protože maminka ještě předtím zemřela. A to jsem ho tenkrát viděla naposledy.“
Střepinami granátů byl zasažen strýc Vincenc Švarc. „Jak tam házeli ty granáty, tak toho tatínkova bratra, mého strýčka, ten granát zasáhl. On měl v sobě třiapadesát střepin,“ vzpomíná Anna Tichavská a dodává, že strýček zraněním podlehl krátce po válce. Dozvěděl se tak ještě o smrti syna a vnuka, což mu poslední měsíce života rozhodně neulehčilo.
Muži z vrchní části Zákřova byli zatýkáni kvůli podpoře partyzánů. Nejprve podle seznamu, který obsahoval přesná jména lidí podle stavení, ale poté, co ho kozáci ztratili, brali muže víceméně nahodile. Ne podle jmen, ale podle počtu. Až do rána potom byli muži drženi v domě Anežky Závodníkové na konci vesnice. Kozáci mezitím vyrabovali horní část obce. Anně a Vojtěchovi tak sebrali všechno jídlo připravené k svatební hostině. Dokončili tak zkázu, kterou započal oheň. „Při požáru mně shořely i svatební šaty a boty. Měla jsem cestovní koš a v něm zůstal jen jeden povlak. Všechno už tam bylo na svatbu nachystáno. Koše vajíček, másla, měla to být velká svatba. A nakonec z toho byl jenom takovej pohřeb. Ještě prase se krmilo. Měla to být svatba, ale nebyla, protože jsme vyhořeli a celou tu ledovnu, kde bylo jídlo vlasovci vybrali. Všechno to jídlo bylo vykradený. Tam nezbylo vůbec nic. Takže my jsme neměli ráno ani co jíst.“
Anna byla s rodiči do rána u příbuzných Skopalů. Po tom, co viděla, na tom byla psychicky velmi špatně. „Já jsem tam plakala a ten jeden takovej vysokej Němec se pořád ptal, proč pláču. Já jsem mu říkala, že jsem se měla vdávat a manžel tady byl. A on říkal špatnou češtinou: ‚To už nebude svatba tady, ale navrchu v nebi, protože všichni budete po smrti.“ Manžel naštěstí v té chvíli v obci nebyl, takže tragédii přežil.
Anna se ještě rozhodla, že z domu zkusí ještě něco zachránit, ale už bylo pozdě: „Já když jsem šla od těch Skopalů, tak jsem měla jejich foťák v koženým pouzdře. Tak ti Němci se na mě vrhli, jak jsem šla v chodbě. A že: ,Zbraň! Zbraň!‘ A já jsem jim vysvětlovala: ,Žádná zbraň. To je foťák.‘ Dala jsem jim ho, ať si ho nechaj. Potom jsem šla domů a před tím Oherovým mě chytl jeden vlasovec a tak se mnou smýkal, že mně vytrhl rukáv z kabátu, a že mě zastřelí. Já jsem mu řekla: ,Zastřel. Když mě chceš zastřelit, tak mě zastřel.‘ On se mnou tak smýkl a odešel. Šla jsem domů. Ještě komora stála. Ještě nehořela. Hořelo to tam vedle. Já jsem na tý komoře měla takový troje ušitý opánky. Jako že se budu vdávat a mám to do výbavy. Tak jsem šla, že půjdu na tu komoru. Ale už to sjelo, ta chajda. A už jsem se tam nedostala do té naší chalupy. A přišel vlasovec a já jsem stála u těch dveří. A dívala jsem se do té chajdy a hrozně jsem plakala. A on mně povídá: ,Neplač. Běž k sousedům, ať ti dají najíst. Stejně jste neměli vyhořet. Měli vyhořet ti druzí.‘ Tak mně to řekl. Že ten Ohera měl vyhořet.“
Ráno šli potom zadržení muži ve dvojstupu pěšky a zranění na vozech do Velkého Újezdu. Tam byli tři starší z nich spolu s konfidentem Bedřichem Hodulíkem propuštěni. Zbylých 19 mužů prošlo výslechy a brutálním mučením na dvoře radnice, než je 20. dubna 1945 s přeráženými údy naložili na nákladní auto a odvezli do lesa v blízkosti samoty Kyjanice. Tam byly jejich životy ukončeny střelou do týla. Potom je naházeli do lesní chaty, kterou zapálili. Zahynuli tam: František Švarc, Vladimír Švarc, Oldřich Ohera, Jan Ohera, Josef Marek, Drahomír Marek, Antonín Glier, Miroslav Závodník, Jaroslav Závodník, Josef Calábek, Jan Plánička, všichni ze Zákřova. Dále Vlastimil Bém a Otto Wolf z Tršic, Klement Přikryl a Jan Pazdera z Doloplazů u Olomouce, Josef Jahn a František Švec z Velké Bystřice, Josef Musil z Bystrovan a Jaroslav Žák z Brna. Při pozdějším ohledání bylo zjištěno, že všichni muži do jednoho měli polámané stehenní kosti a někteří z nich po výstřelu nebyli ještě mrtví, a tak je čekala bolestná smrt v plamenech. To ale lidé nevěděli, protože když se ženy šly zeptat do Velkého Újezdu na osud svých mužů, bylo jim odpovězeno, že odjeli na práci a že se za nějaký čas vrátí.
Svatba se nakonec přece jenom konala, a to ještě v dubnu. Určitě ale nevypadala tak, jak si ji Anna celý život představovala. „To nebyla svatba, to byl pohřeb,“ vzpomíná. Protože dům v Zákřově byl vypálen, přestěhovali se novomanželé do blízkých Lazník, kam se do malého domku přestěhovali také rodiče Anny.
Až po válce vyšlo najevo, že muži byli povražděni a spáleni v lesní boudě. Krátce na to proběhl pohřeb zavražděných mužů, kteří byli pochováni na tři kilometry vzdáleném hřbitově v Tršicích. „Krásný pohřeb měli, ale co to bylo všechno platný, když chlapi byli mrtví.“ Po zavražděném bratranci Františkovi zůstali na živu dvě děti: Otakar a Drahomíra, které si k sobě vzala sestra pamětnice Klementina do Lazník a vychovávala je jako vlastní.
V 50. letech s některými viníky této tragédie probíhalo přelíčení u okresního soudu v Olomouci. Josef Geppert i Josef Hykade byli odsouzeni k smrti a popraveni. Bedřich Hodulík byl odsouzen na doživotí, ale v roce 1961 byl propuštěn na amnestii. Několikrát se byla na přelíčení podívat i paní Anna a nejvíce vzpomíná na odsouzení konfidenta z Tršic Bedřicha Hodulíka: „Několikrát jsem tam byla. Všichni se bránili, že nic, že měli rozkaz a kdesi cosi. A Hodulíková usvědčila svého manžela. On zapřel, že pro něho přijeli ti Němci a že s nima odjel. A ona řekla: ,Jak to, vždyť tys nasedl a jel jsi pryč.‘ Mu se podlomily kolena. Vlastní žena ho usvědčila.“
Dnes Anna Tichavská nevzpomíná na Zákřov nejlépe. Tvrdí, že se k nim lidé z tehdejšího národního výboru nezachovali vůbec dobře. I když obec dostala peníze na obnovení domu rodiny Švarců, k výstavbě vůbec nedošlo. Říká také, že v obci nijak nepomohli sirotkům Františka Švarce, kteří skončili u sestry.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vít Lucuk)