Miroslav Ticháček

„Pošťáci ve Zlíně a mezi nimi nějaký Alois Šmíd, který si v roce 1932 vzal moji matku, po válce dostal válečný kříž. On zadržoval veškeré dopisy, které šly na gestapo. Nosil toho domů velké stohy a předával to ve Zlíně na odboj. Někdo z těch pošťáků ho udal poštmistrovi. Poštmistr se po... strachy, zavolal ho, vynadal mu a zeptal se ho, jestli si uvědomuje, že celá pošta mohla být vystřílená. Ohlásil ho a hned ho poslal na práci do Německa. Ovšem matka mu řekla, aby nikam nechodil, že ona ho nějak uživí, aby se schoval. Tak on se schovával po skrýších a po lidech. Toto se stalo v únoru v roce 1942 před heydrichiádou. Od té doby se schovával.“

„My jsme byli v bunkru pod Čertovou hrází. A bylo to 31. března. Přišel jsem z Vilhant od hajného, táhl jsem střelivo do kulometů a všeho. Potoky... ležel jsem u Příluka v příkopě, když šla německá kolona, kdyby tam měli psa, tak mne našli. Ležel jsem u samé silnice, oni přešli a já jsem šel dál. Přišel jsem do bunkru, naši chlapci byli na akci. Jožka Vaňharů z Martinic dělal zavaděče na Hanou... jednou je zavedl do Martinic a vtrhli na Němce. Vasil Gruščenko zastřelil majora a on mu prostřelil rameno. Byli na akci a v bunkru byl jenom kuchař Vasil. K ránu přišli, táhli s sebou jalovici, hned ji zastřelili a popíjeli. Někteří partyzáni nepili, ale někteří ano. Potřeboval jsem se vyspat a řekl jsem Feďovi, že se jdu vyspat do hájenky. Byl jsem pár minut odejitý – a rachot ze samopalů v zádech. Jeden z Přílep vedl Němce, měli ultimátum, že budou Přílepy vypáleny, dozvěděl jsem se to od Matulíků později. Zrovna byl na stráži Pavel Rozanov ze Saratova a ten začal střílet, ostatní se skloněni vydali do svahu do kopce za bunkrem. Pavel také utekl, Němci bunkr našli, dovedli dva vozy z Přílep a sedláky a už to tam všechno nakládali.“