„Tak povídám Tondovi (Plichtovi), že uteču ven a venku zjistím, jestli jde o domácí organizaci nebo jde o organizování z venku. Potom se buď vrátím nebo pošlu vzkaz. Já jsem odcházel v noci 27. června, já jsem ten večer nešel do práce. Dva kluci že půjdou se mnou. Ten jeden večer povídá: ‚Kluci, já se bojím,‘ tak jsme mu řekli, ať zůstane doma. Když se bál, tak nesměl jít s námi. Tak jsme šli. Prošli jsme asi kilometr z Uherčic do Vratěnína a dostali jsme se až do Rakouska. Jenomže jsme asi měli jít dál, a ne zůstat na hranicích. My jsme radostí, že už jsme v Rakousku, zůstali hned za hranicemi a ráno nás chytil policajt, když jsme šli polem. Viděl nás totiž jinak oblečené, nežli chodili tam lidé do práce. Takže jsme měli smůlu.“
„My jsme si ho museli přivést domů s přeraženou páteří z kriminálu. Připravovali stoly. Otec nesl ještě s jedním stůl a jak šel, tak prý vyčnívala trochu cihla a on chytil patou za tu cihlu a stůl na něho spadl. Měl jeden obratel rozštípnutý a jeden rozdrcený. Když ho byli potom kluci navštívit, tak ležel jenom na prkně. Potom jsme si ho museli odvést, protože nemohl. Tak tam byl se mnou matčin bratr. Když přišel domů, tak hned soudruh okresní lékař přišel – jeho bratr byl příslušníkem StB v Jihlavě, kde mlátili také Babické – a hned poslal otce do Třebíče a on tam ležel půl roku v sádrovém lůžku.“
„Šebkovice mají spád do Jaroměřice. A já jsem se s kluky Plichtovic znal ze zemědělské školy. Potom jsme se znali také z mládeže ČSL. Tady to byli samí lidovci. Podle toho, kde byly dožínky, tak se tam jezdilo a organizovala to většinou mládež ČSL. Takže jsme se tady vzájemně hodně znali. Také nás spojovala sedlačina a odpor k JZD.“
„Protože v Hornu neměli ani basu, tak nás odvezli do Eggenburgu. Tam jsme si odseděli tři dny. Najednou se otevřelo ve vězení okénko a ozvalo se: ‚Chlapci, já rozumím česky, já jsem sloužil za 1. světové války v Brně na Špilberku.‘ Je to příjemné, když najednou člověk mohl slyšet češtinu. Pak nás odvezli do Kremže. To už mi bylo podezřelé. Dostali jsme se tam na ruskou komandaturu.“
„Já jsem přijel domů a šel jsem se přihlásit. Tenkrát byly zavedeny domovní knihy a každý tam musel být zapsaný, muselo se to hlásit na radnici. A jak byl bratr Jiří doma a odjel, tak se zapomněl odhlásit. Já jsem vzal knihu a šel jsem na radnici a tam na mě úředník Čermák spustil, že se brácha neodhlásil a že ho teda měl odhlásit táta. Tak mu povídám, že tátu honí, že nemá splněné dodávky, a dělají mu peklo, načež on se začal rozčilovat. Přišel tam tajemník MNV a povídá: ‚Co je tu za křik?‘ A on, že Tesař tady vede takové řeči a trochu jsme se tam chytli. A tajemník mi řekl, abych za ním přišel nahoru do kanceláře. On mne tedy pozval, a ne, jak později uváděl, že já jsem tam sám přišel. Tam potom ještě přišel předseda družstva a ještě asi dva lidé. On tam (v žalobě) potom uvádí, že jsem před cizími lidmi zlehčoval jejich ,bohulibou‘ činnost. Tak takto vypadaly žaloby na lidi, kteří nadávali a nepřáli jim.“
František Tesař se narodil 25. srpna 1932 v Moravských Budějovicích, kde má jeho rod dlouhou tradici. Rodiče měli jedno z největších hospodářství v Moravských Budějovicích, na kterém pamětník od klukovských let pomáhal. Jeho děd, otec a později i on sám byli aktivní v Československé straně lidové. Během studií na rolnické škole v Jaroměřicích nad Rokytnou se seznámil se Stanislavem a Antonínem Plichtovými, poznal zde i P. Jana Podveského. Právě on ho krátce před tzv. akcí Babice poslal k Plichtům se vzkazem, že o jejich činnosti je informována Bezpečnost. Dne 27. června 1951 se František Tesař s kamarádem Svatoplukem Jakšem rozhodl pro ilegální odchod z republiky. V Rakousku chtěl dle svého vyprávění zjistit pozadí ilegální činnosti kolem osoby Ladislava Malého, byl však zatčen a nakonec vyhoštěn zpět do ČSR. Dne 28. srpna 1951 byl Okresním soudem v Moravských Budějovicích odsouzen k jednomu roku odnětí svobody, který si odpykal v Jihlavě, Zbýšově, Brně-Cejlu a na Jáchymovsku. V roce 1953 byl povolán k výkonu prezenční vojenské služby k PTP a zároveň na něho byla znovu podána žaloba pro trestný čin pobuřování proti republice. Soud ho však tentokrát osvobodil. Jako tzv. kulak byl odsouzen i jeho otec, který během věznění utrpěl vážný úraz páteře. V roce 1968 vstoupil do K 231 a podílel se na obnově ČSL. Na konci 80. let se s manželkou účastnil protirežimních demonstrací. Po listopadu 1989 se v rámci ČSL nakrátko zapojil do komunální politiky. V roce 1992 začal opět soukromě hospodařit. Životním krédem mu je víra v Boha. František Tesař zemřel 4. ledna 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
