Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Tesař (* 1932  †︎ 2012)

• politický vězeň

• narozený 25. srpna 1932 v Moravských Budějovicích

• jeho život ovlivňovala víra v Boha a po generace děděný vztah k půdě

• byl okrajově zapojen v tzv. akci Babice

• 27. června 1951 přešel s kamarádem ilegálně hranice do Rakouska, ale byl vyhoštěn zpět

• 28. srpna 1951 odsouzen na jeden rok

• trest si odpykával v Jihlavě, Zbýšově, Brně-Cejlu a na Jáchymovsku

• v roce 1953 na něho byla opět podána žaloba pro pobuřování, byl ale osvobozen

• 26 měsíců prožil u PTP

• jeho otec byl odsouzen jako tzv. kulak a utrpěl během věznění vážný úraz páteře

• aktivní v roce 1968 (K 231, ČSL)

• účast na protirežimních demonstracích na konci 80. let

• v roce 1992 začal opět soukromě hospodařit

• zemřel 4. ledna 2012

František Tesař se narodil 25. srpna 1932 v Moravských Budějovicích, kde má jeho rod dlouhou tradici. Rodiče měli jedno z větších hospodářství v Moravských Budějovicích (přes 21 ha), na kterém pamětník od klukovských let s dalšími sourozenci (tři bratři a sestra) pomáhal. Jeho děd, otec a později i on sám byli aktivní v ČSL; děd měl legitimaci s číslem 19 podepsanou přímo Šrámkem a od roku 1925 se angažoval i v místním zastupitelstvu.

Během války navštěvoval František Tesař měšťanskou školu. Vzpomíná, že v těchto letech lidé vesměs drželi pohromadě, vztahy se začaly proměňovat až po květnu 1945. Jeho rodinu v té době bolestivě zasáhla aféra s odhaleným „černým“ mletím obilí, v jejímž rámci byl jeho otec odsouzen k peněžité pokutě a několik příbuzných muselo dokonce do vězení. Dne 8. května 1945 zasáhlo Moravské Budějovice pravděpodobně na podnět partyzánů rozsáhlé bombardování, ve městě ten den vyhořelo několik domů. Následně bylo město osvobozeno Rudou armádou. Radost se však brzy začala mísit s rozpaky, jejichž příčinou byly zejména četné krádeže ruských vojáků, které bezprostředně zasáhly i jeho rodinu.

Brzy po květnu 1945 začaly do mezilidských vztahů stále výrazněji zasahovat stranické zájmy a soupeření. V té době Františku Tesařovi zemřela matka, otec se později znovu oženil a vyženil další hospodářství v Kdousově. František, který se v té době aktivně angažoval v mládeži ČSL a Orlu, chtěl studovat na v roce 1902 založené Zemské mlékařské a sýrařské škole v Kroměříži, kam však nebyl přijat. Odešel tedy na zimní rolnickou školu do Jaroměřic nad Rokytnou, kde se seznámil s místním farářem P. Janem Podveským a rodinou Plichtových, byl spolužákem Ludmily Plichtové. „Šebkovice mají spád do Jaroměřice. A já jsem se s kluky Plichtovic znal ze zemědělské školy. Potom jsme se znali také z mládeže ČSL. Tady to byli samí lidovci. Podle toho, kde byly dožínky, tak se tam jezdilo a organizovala to většinou mládež ČSL. Takže jsme se tady vzájemně hodně znali. Také nás spojovala sedlačina a odpor k JZD.“

Seznámení s Antonínem a Stanislavem Plichtovými bylo pro další život Františka Tesaře určující. Ten jednak věděl, že se připravují nějaké ilegální akce, a zároveň byl několik dní před samotnou tzv. akcí Babice poslán P. Podveským do Šebkovic, aby varoval Plichtovy, že jejich činnost je sledována StB. Po vyřízení vzkazu se František Tesař rozhodl, že ilegálně opustí republiku. Využil příležitosti, kdy se zúčastnil brigády nedaleko státních hranic, a 27. června 1951 odešel ještě s kamarádem Svatoplukem Jakšem do Rakouska, kde chtěl dle svého vyprávění zjistit pozadí ilegálních akcí kolem osoby Ladislava Malého. „Tak povídám Tondovi (Plichtovi), že uteču ven a venku zjistím, jestli jde o domácí organizaci nebo jde o organizování z venku. Potom se buď vrátím nebo pošlu vzkaz. Já jsem odcházel v noci 27. června, já jsem ten večer nešel do práce. Dva kluci že půjdou se mnou. Ten jeden večer povídá: ‚Kluci, já se bojím,‘ tak jsme mu řekli, ať zůstane doma. Když se bál, tak nesměl jít s námi. Tak jsme šli. Prošli jsme asi kilometr z Uherčic do Vratěnína a dostali jsme se až do Rakouska. Jenomže jsme asi měli jít dál, a ne zůstat na hranicích. My jsme radostí, že už jsme v Rakousku, zůstali hned za hranicemi a ráno nás chytil policajt, když jsme šli polem. Viděl nás totiž jinak oblečené, nežli chodili tam lidé do práce. Takže jsme měli smůlu.“

Po úspěšném překonání státní hranice v prostoru Horní Trnávky byl František Tesař společně se Svatoplukem Jakšem zajištěn rakouským policistou a převezen na okresní hejtmanství v Hornu, kde byli oba odsouzeni ke třem dnům vězení. Po jejich odpykání následoval další převoz na ruskou komandaturu do Kremže. „Protože v Hornu neměli ani basu, tak nás odvezli do Eggenburgu. Tam jsme si odseděli tři dny. Najednou se otevřelo ve vězení okénko a ozvalo se: ‚Chlapci, já rozumím česky, já jsem sloužil za 1. světové války v Brně na Špilberku.‘ Je to příjemné, když najednou člověk mohl slyšet češtinu. Pak nás odvezli do Kremže. To už mi bylo podezřelé. Dostali jsme se tam na ruskou komandaturu.“ Po výsleších vedla další cesta Tesaře a Jakše do Gmündu a nakonec do Vídně, kde byli vyšetřováni česky mluvící osobou, která se jim představila jako zástupce československých úřadů v Rakousku. Vše směřovalo k tomu, že oba uprchlíci budou vyhoštěni zpět do CŠR, což se také stalo.

Ještě před převozem do věznice v Mikulově se Františku Tesařovi podařilo zničit některé přitěžující písemné materiály, konkrétně přihlášku Svazu přátel USA a materiály z Americké informační služby (U. S. Information Service), které si s sebou vzal do Rakouska. V Mikulově následovaly výslechy a samotka. Vyšetřování bylo směřováno rovněž k již proběhlé tzv. akci Babice, o níž se František Tesař poprvé dozvěděl z rakouského tisku v Gmündu, stále však neznal konkrétní jména aktérů událostí v Babicích. Přes počáteční zapírání nakonec přiznal, že od Plichtových věděl některé informace a že se s nimi sešel.

Dne 28. srpna 1951 byl František Tesař společně se Svatoplukem Jakšem souzen před Okresním soudem v Moravských Budějovicích a následně odsouzen za trestný čin podle § 95/ odst. 1 zákona č. 86/50 Sb. k jednomu roku odnětí svobody, který si odpykal v Jihlavě, Zbýšově, Brně-Cejlu a na Jáchymovsku (tábory Bratrství a Nikolaj). Jelikož se jeho advokátovi podařilo do doby trestu zahrnout i věznění v Rakousku, výkon trestu mu vypršel 28. června 1952.

Po propuštění krátce pracoval na státním statku v Litohoři, následně se přihlásil na zimní brigádu do Vítkovických železáren. V únoru 1953 měl nastoupit k výkonu základní vojenské služby u PTP v Karviné, ale nástup mu byl nakonec odložen na listopad téhož roku. Ještě před tím však byla na Františka Tesaře znovu podána žaloba za trestný čin pobuřování proti republice, když mezi ním a zástupci JZD a MNV v Moravských Budějovicích došlo k slovní výměně názorů. „Já jsem přijel domů a šel jsem se přihlásit. Tenkrát byly zavedeny domovní knihy a každý tam musel být zapsaný, muselo se to hlásit na radnici. A jak byl bratr Jiří doma a odjel, tak se zapomněl odhlásit. Já jsem vzal knihu a šel jsem na radnici a tam na mě úředník Čermák spustil, že se brácha neodhlásil a že ho teda měl odhlásit táta. Tak mu povídám, že tátu honí, že nemá splněné dodávky, a dělají mu peklo, načež on se začal rozčilovat. Přišel tam tajemník MNV a povídá: ‚Co je tu za křik?‘ A on, že Tesař tady vede takové řeči a trochu jsme se tam chytli. A tajemník mi řekl, abych za ním přišel nahoru do kanceláře. On mne tedy pozval, a ne, jak později uváděl, že já jsem tam sám přišel. Tam potom ještě přišel předseda družstva a ještě asi dva lidé. On tam (v žalobě) potom uvádí, že jsem před cizími lidmi zlehčoval jejich ,bohulibou‘ činnost. Tak takto vypadaly žaloby na lidi, kteří nadávali a nepřáli jim.“

Žaloba k lidovému soudu v Moravských Budějovicích byla okresním prokurátorem podána 12. prosince 1953. Mimo jiné se v ní praví: „Obviněný přišel dne 14. 9. 1952 na MNV v Moravských Budějovicích, kde v ohlašovacím oddělení si vyřizoval své záležitosti. Již zde jednal se zaměstnancem MNV hrubě, pronášel pobuřující výroky, jimiž dával najevo, že nesouhlasí s naším lidově demokratickým státním zřízením, odtud se odebral do kanceláře tajemníka MNV, kde se hrubým způsobem dožadoval vysvětlení, proč byla na usedlosti jeho otce prováděna kontrola. (...) Obviněný svými reakčně zaměřenými řečmi dal jasně najevo, že je odpůrcem lidově demokratického státního zřízení, neboť ve své řeči neuznával vládu lidu, MNV a SNB jako orgány naší republiky a stále používal výrazů ‚Vaše vláda, Váš MNV, Vaši četníci‘ a podobně.“ Projednávání obžaloby nakonec skončilo pro Františka Tesaře příznivě, a přestože jeho advokát počítal se dvěma roky nepodmíněného trestu, byl pan Tesař soudem zproštěn obžaloby. V té době totiž již fáral jako příslušník PTP v dolech na Karvinsku, takže příslušné orgány neměly zvláštní zájem na jeho odsouzení. Z Karviné byl později František Tesař přesunut na Vyškovsko a k Olomouci, kde se seznámil se svojí budoucí manželkou. U PTP celkem strávil 26 měsíců.

Domů se František Tesař vrátil na Vánoce 1955. Doma již nenašel svého otce, který byl odsouzen za údajné neplnění dodávek v rámci tzv. akce Kulak. Do JZD jako nepřátelský živel nebyl přijat, a proto se rozhodl pro návrat do dolů. V roce 1956 se oženil a s manželkou vychovali čtyři děti. Po návratu z Ostravska se chtěl pokusit dále hospodařit, ale nakonec byl nucen všechny pozemky darovat státu. Živil se na melioracích, pomáhal při výrobě potahových vozů za koně. V roce 1957 se z vězení v Ilavě vrátil jeho otec, který zde utrpěl těžké zranění páteře. „My jsme si ho museli přivést domů s přeraženou páteří z kriminálu. Připravovali stoly. Otec nesl ještě s jedním stůl a jak šel, tak prý vyčnívala trochu cihla a on chytil patou za tu cihlu a stůl na něho spadl. Měl jeden obratel rozštípnutý a jeden rozdrcený. Když ho byli potom kluci navštívit, tak ležel jenom na prkně. Potom jsme si ho museli odvést, protože nemohl. Tak tam byl se mnou matčin bratr. Když přišel domů, tak hned soudruh okresní lékař přišel – jeho bratr byl příslušníkem StB v Jihlavě, kde mlátili také Babické – a hned poslal otce do Třebíče a on tam ležel půl roku v sádrovém lůžku.“

S příchodem roku 1968 se život Františka Tesaře začal měnit. Angažoval se v K 231 a obnově předúnorové ČSL, zároveň odešel i s rodinou do Prahy, kde se po absolvování školy dostal ke své vysněné mlékařině a dotáhl to až na vedoucího provozu. Až onemocnění zapříčinilo, že musel změnit profesi a až do důchodu se živil jako bezpečnostní technik u Pražských silničních a vodohospodářských staveb.

Na konci 80. let se s manželkou účastnil protirežimních demonstrací, aktivně se zapojil do akcí spojených se svatořečením Anežky České. V listopadových dnech roku 1989 vystoupil jako zástupce Moravy na jedné z demonstrací na Václavském náměstí. Po listopadu 1989 se v rámci ČSL nakrátko zapojil do komunální politiky a zastával funkci místostarosty na Praze 3. Dne 19. září 1990 byl Okresním soudem v Třebíči na základě zákona č. 119/90 Sb. plně rehabilitován. V roce 1992 začal opět soukromě hospodařit. Životním krédem mu je víra v Boha.