RNDr. Vlasta Svobodová

* 1937

  • „Tenkrát ovšem soudruzi zbystřili a nelíbilo se jim to. Rovnost na to reagovala tak, že to byl reakcionářský projev, který chtěl ponížit dělnickou třídu. Byla tam zmínka o tom, že dělníci pracovali pro Německo, dokud nedošlo k atentátu na Heydricha, tak pracovali docela ochotně pro Německo. A všechny ty jeho výroky všelijak obrátili a napsali článek velice ostrý proti otci. Vystoupit proti němu – tehdy řídil komunisty Šling, a ten si uvědomil, že by si na tomto mohl zkusit, jak by mohl ovládat společnost. Takže mu tu přednášku druhý den už nedovolili. Celý ten akademický svět se stáhl pryč od něho, armáda taky, čekali, co bude, ale studenti nečekali. Studenti chtěli pokračovat, chtěli tu přednášku další. No a protože soudruzi zvedli tenkrát dělníky ze Zbrojovky, aby šli proti majoru Šoffrovi demonstrovat, tak oni vyrazili, naprosto dezorientovaní. Naprosto nevěděli, proti čemu nebo proti komu, mysleli si, že to je proti Španělsku, vykřikovali taková hesla a šli na techniku. Na techniku se nestrefili. Strefili se na průmyslovku, kde vybili okna. Teď studenti z techniky a studenti z medicíny. To jsem byla překvapená, protože za mě byli studenti z medicíny hodně vstřícní vůči soudruhům. Ale tenkrát ne, takže bránili ty svoje fakulty před tím davem, který se tam hrnul a který tam rozbíjel okna. A studenti ze stavárny se dostali do střetu s redakcí Rovnosti, protože když šli kolem Rovnosti, tak začali smekat klobouky, jako že se uctivě klaní před vedoucí silou, což je u nás komunistická strana, dělali si z toho legraci. Oni soudruzi dva odvlekli do průjezdu a zmlátili je. Byl to teda velký masakr. Otec už byl úplně stranou, protože nikdo se ho nezastal, i když se to probíralo třeba ve Sněmovně. Poslanec Slavík, který údajně žije v Brně, ale nikdy jsme se nesetkali, se ho zastal. Peroutka v novinách. Americký velvyslanec posílal depeši, že u nás to s tou demokracií tak úplně není v pořádku. To bylo v roce 1946.“

  • „On byl pozvaný na techniku, aby přednášel. Tenkrát se zřídil nový obor. Jmenovalo se to branná výchova. A bylo to považované za velmi důležité, protože bylo po válce. My jsme se ve válce nebránili. Takže se mělo ukázat, jak se má člověk chovat, když je ohrožený. Otec si připravil přednášku. První byla 30. ledna 1946. Bylo to pro stavaře, první ročník. Bylo to v kině Metro, protože jinak nebyly žádné prostory ještě vhodné. Byla tam jednak celá generalita, jednak technická věrchuška – rektor, děkani, a ta přednáška byla strašně úspěšná. Otec mluvil o tom, že se musíme bránit, když je kolem nás nebezpečí, že nesmíme předstírat, že se nás to netýká, že musíme být připraveni k obraně, že musíme bojovat za svobodu. Citoval i Masaryka, že musíme bojovat i železem, že nesmíme připustit, aby nás vedli méněcenní lidé. A že inteligence má obrovskou zodpovědnost a že má vést národ. A já jsem si tu přednášku přečetla. Dneska kdyby se ten jazyk zmodernizoval, tak by to mohlo být klidně v kterýchkoli novinách na první stránce.“

  • „Ale já jsem tam, na tom Mírově, ho [tatínka] navštívila. Tak mám takový zážitek, protože jsem ještě nebyla školačka. Kolik mi mohlo být? Tak čtyři pět. Zážitek, jak se blížíme k tomu Mírovu. A to byl hrad pro mě, protože žila jsem v Ivančicích, tam není ani zámek. Takže jsem nic takového neznala, takovou stavbu. A ten Mírov, to je obrovský hrad, černokněžnický. Ale já jsem se teda nebála, já jsem byla odmalička taková dost otrlá. A ukázalo se pak, že to je moje podstatná vlastnost. A je to velká výhoda, že se nebojím. Takže jsme přišli do takové místnosti, jsme byli vpuštěni, holé, nebylo tam nic. Jenom dveře vzadu, v zadní stěně, a mříž. Ale jenom taková dřevěná. Pak se ty dveře otevřely a vyběhl člověk, úplně šedivé vlasy, přeskočil tu mříž a vzal mě o náruče. A já – mně se to nelíbilo. Já jsem se styděla. Já už jsem byla velká, aby mě někdo choval. A maminka mně napovídala: 'Dej mu to do pusy.' Dala mi nějaké vitamíny. 'Dej mu to do pusy.' Tak jsem mu to dala do pusy, cizímu chlapovi, že. Samozřejmě že mě musel pustit, to bylo nepřípustné. Tak jsme tam chvilku byli. Ale já jsem si vůbec nepřipustila, že je to tatínek. Pro mě to byl cizí člověk, který si tam s maminkou povídal a dost smutně, že. No a pak ho zahnali zase zpátky.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 10.03.2022

    (audio)
    délka: 02:51:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Brno, 15.03.2022

    (audio)
    délka: 01:00:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Brno, 18.03.2022

    (audio)
    délka: 01:15:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec kvůli odboji prošel mnoha koncentráky, po válce jej komunisti nařkli z kolaborace

Vlasta Svobodová v 17 letech
Vlasta Svobodová v 17 letech
zdroj: Archiv pamětnice

Narodila se 21. února 1937 v Brně jako jediné dítě rodičům Vlastě a Vladimíru Bohumilu Šoffrovým. Otec působil v československé armádě, matka pocházela z učitelské rodiny. Vlasta své dětství strávila na Slovensku, kde otec působil jako štábní kapitán generálního štábu. Po okupaci byla jeho činnost v armádě pozastavena, a tak se zapojil do protinacistického odboje ve skupině formované kolem majora Schmoranze. Skupina byla vyzrazena. Otec byl v roce 1939 zatčen a vězněn v několika koncentračních táborech včetně Osvětimi. Po válce se vrátil za rodinou a byl reaktivován v armádě. V roce 1946 byl pověřen, aby na brněnských vysokých školách přednášel nauku o obraně státu, kterou si studenti velmi oblíbili. Pro komunistickou část veřejnosti byla ale trnem v oku. Situace vyeskalovala do tzv. Šoffrovy aféry, během které se střetli brněnští studenti s dělníky Zbrojovky. Po roce 1948 byl otec nařčen z kolaborace s Němci a vyloučen z armády. I přes tento kádrový profil rodiny Vlasta vystudovala geologii. V roce 1962 se provdala za malíře Vladimíra Svobodu. Po roce 1989 se zapojila do veřejného života. V roce 1990 se stala členkou nově založené Křesťansko-demokratické strany (KDS) a později Občanské demokratické strany (ODS). V roce 1996 byla zvolena senátorkou a v letech 2002–2006 působila jako místostarostka městské části Brno-střed. V době natáčení v roce 2024 žila v Brně, s manželem vychovala dvě děti.