Mgr. Naděžda Svobodová, roz. Pospíšilová

„A my tu poslední noc, to jsme ještě nevěděli, že je poslední... maminka nás poslala k tetě, protože na zahradě měli vyhloubenej úkryt, vyztuženej jenom trámkama a prkny. No a pak jsme tam byli asi do půlnoci, no a najednou spadla bomba asi pět metrů od toho sklípku, takže se to začalo sypat, no, a teta říkala: ,Musíme honem, honem do sklepa k Maryškům.‘ No a teď jsme zjistili, že moji rodiče... že tam nejsou. No a ti tam potom asi za hodinu přišli a byli úplně vyděšení. Tak jsme byli rádi, protože tam byla strašně pochmurná atmosféra, lidi se modlili a ti Němci žbrebetili německy do toho a taky měli plný kalhoty. Tak po vesnici byly rozestavěny děla. A zrovna před naším domkem stálo dělo a oni (Němci – pozn. editora) věděli teda, že už je konec, že už jim nepomůžou žádný zbraně, ale nechtěli je nechat nepřátelům, tak je chtěli zničit. Takže ucpali hlaveň a na všech místech, kde stála ta děla, tak vystřelili a roztrhla se ta hlaveň. No a tak jsme se potom dozvěděli, že oni (rodiče – pozn. editora) když viděli, že teda tam se střílelo, na té vesnici, že by měli taky odejít do sklepa, tak chtěli schovat rádio. Táta šel a chtěl do toho sklípku a oddělával ten poklop a máti stála kousek dál ve dveřích do kuchyně a on se ohnul a spouštěl tam to rádio, a teď najednou obrovská rána. Máti tam měla skleněný dveře, ale za tím byly dřevěný zavírací na zámek (dřevěnice). No a takovej šrapnel kulatej z té hlavně proletěl těma dveřma. A tatínka ta tlaková vlna ještě ohnula, naštěstí, protože on ten šrapnel proletěl těsně nad jeho hlavou, a zvedl se, nevím, nějakým zázrakem, a zabodl se do veřejí těch dveří a nad tou mámou. Oba mohli být jedním šrapnelem poslední noc války zabiti. (A ty taky, když to spadlo pět metrů vedle...) No ale to nebyla taková hrůza. To se... No, pět metrů, kdyby to třísklo do toho, tak jo, tak bylo po nás.“

„Pochopitelně silný zážitky jsou z války. Protože díky tomu velkýmu podniku na čerpací techniku v tom Lutíně, tak Němci tam měli spadeno. Takže tam posílali letadla a chtěli ten závod rozbombardovat. Takže si pamatuju, že když jsme si hrávali venku a vždycky, když přilítávaly letadla, tak maminka utíkala těma vratama pro nás a říkala: ,Děcka, domů!‘ Tam byl vždycky houf děcek. To se prostě často opakovalo a já hrozně dlouho, až do svých tak padesáti let, jsem mívala sny, ve kterých jsem slyšela ta letadla, jak letí, a strach z toho. Velmi nepříjemnej pocit.“

„Mařenku z fary ti Rusové chtěli znásilnit. Vedle kostela, kterej byl na kopečku, a oni ji tam honili po zahradě, naštěstí se jí podařilo utéct. No a na druhej den už vlastně jezdily kolony ruskejch vojáků přes tu vesnici a to jsem tehdy dostala strach o moji maminku, protože všichni strašně jásali, že nás osvobodili. A to byl vlastně květen, kdy kvetl šeřík, tak se jim nosily kytice těch šeříků. A moje máti úplně nerozvážně sedla na jedno to – já nevím, jestli to bylo auto, nebo jestli to byl povoz – a jela s nima kus. Teď se dlouho nevracela. Ale to víc těch ženskejch jelo, nejela jenom vona. Prostě rozjásaný, že vidí ty ruský vojáky – osvoboditele. No ale netušily, že tam v noci chtěli Marušku znásilnit. No tak ne každej, ale jako měla jsem strach tehdy. Jsem byla šťastná, když se potom maminka vrátila.“