„Já si vzpomínám, v té době jsem zrovna jela na nějakou, to byla neděle, jela jsem autobusem na nějaké, to nebyla legální akce, to bylo zase nějaké setkání na Hané, já jsem jela autobusem a naráz slyším, jak bylo puštěné rádio a tam hlásili, že sedmnáctého listopadu proběhly v Praze demonstrace studentů, to se čekalo, že bude demonstrace z toho Albertova, to nebylo nic nelegálního. A potom ten průběh a že při této demonstraci byl zastřelen student. A tehdy jsem ztuhla a řekla: ‚To už nejde. Tady už to dál nejde. To už skončilo, tady už nemůžeme.‘ Dojela jsem na to místo, už si to přesně nepamatuju, vrátila jsem se zpátky a v té době už mě kdosi nakontaktoval, že se v pondělí sejdeme na náměstí Míru, že tam bude demonstrace a jestli mám odvahu se zúčastnit. Já jsem říkala: ‚Ne, aby zabíjeli lidi, to už se nemůže nechat.‘“
„Toho jednadvacátého srpna jsem byla v Ostravě u svého strýce, kde jsem pomáhala v péči, mojí tetě se narodila druhá holčička a já jsem se starala o tu[…] dělala jsem chůvičku té tříleté. A ráno strýc šel do práce, on chodil brzo, myslím na šest, a já, když jsem se ráno vzbudila, tak jsem šla za tetou, teta plakala v kuchyni a říkala: ‚Aničko, mám strašný strach, bude válka.‘ A já jsem nevěděla, co se děje, a ona mi říkala: ‚Obsadili nás Rusi.‘ Já jsem si vzpomněla na toho tatínka a říkala jsem: ‚Ty, teti, ale to není možné, vždyť oni nás osvobodili. Jak nás mohli obsadit?‘ I tehdy už jako třináctiletá holka jsem to brala za nereálné, když přece to byli osvoboditelé. Vždycky když jsme si s děckama hráli na vojáky, tak to byli Rusi a Němci. Nikdy to nebyli třeba komunisté a antikomunisté. A pak už jsem slyšela, bylo to v té Ostravě, slyšela, nebo si to možná myslím, že jsem slyšela letadla. Děti plakaly, takže děti dostaly najíst, pak plakala teta, protože byla puštěná televize, já jsem plakala taky. Byly dvě ženské, jedna ženská v šestinedělí a druhá holka, která ničemu nerozumí. A tak jsme tam bečely, že nás obsadí a že bude válka.“
„Třetí třída, já jsem přišla, učila nás paní učitelka, která, nedávno jsem viděla, že snad ještě žije. Byla zažraná komunistka. Možná tomu nevěřila, já nevím, ale my jsme byly tehdy ve třídě dvě děti, které byly přihlášené do náboženství. Jinak nikdo do náboženství nechodil a tehdy vím, že paní učitelka si napřed našla jakoukoli možnost, náboženství bylo v pátek, abych musela jít pomáhat do kabinetu, a: ‚Pomoz mi, Aničko, s tím a udělej tamto.‘ A já jsem byla nadšená holčička: ‚Paní učitelko, já můžu jít do kabinetu, no Bože, to je nádhera!‘ Kdy se děcko dostane do kabinetu. No jenomže asi po měsíci maminka řekla, co jsme dělali v náboženství, já jsem řekla: ‚No, vlastně jsem tam nebyla, protože jsem pomáhala paní učitelce s čímsi.‘ A ona říkala: ‚Tak mi ukaž sešit, co jste dělali jindy.‘ A v tom sešitu nebylo nic. Já jsem v tom náboženství nebyla ani jednou. Tak maminka šla za paní učitelkou a řekla, že si přeje, abych do náboženství chodila, a že bude ráda, když jí budu pomáhat, ale kdykoliv jindy, než když mám tento předmět. No a tehdy začal tak trochu teror.“
Anna Švehláková se narodila 25. července 1955 v Gottwaldově (dnešní Zlín). Přestože její otec František Švehlák byl členem komunistické strany, šlo o rodinu silně věřící. Anna jako malá zakusila na základní škole šikanu ze strany dětí i některých učitelek právě pro svoji víru. V roce 1968, když měla třináct let, zažila v Ostravě invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy okupanti projíždějící přes Sýkorův most mířili samopaly do demonstrujícího davu. Na základě těchto událostí vystoupil její otec z komunistické strany. Anna se v roce 1970 dostala na gymnázium v rodném městě, kde také po čtyřech letech zdárně odmaturovala. Na vysněnou medicínu mohla nastoupit jen díky lži v posudku, kam její třídní profesor napsal, že je vyrovnaná s náboženskou otázkou. Anna se na vysoké škole seznámila s filosofií Tomáše Akvinského a začala navštěvovat ilegální náboženské akce pořádané zlínskými salesiány a dominikány. Několikrát se zúčastnila laických seminářů, kde přednášel teolog Josef Zvěřina. V roce 1985 byla na Národní pouti na Velehradě, kde došlo k vypískání tehdejšího ministra kultury Milana Klusáka. Po získání lékařského diplomu v roce 1980 pracovala tři roky na dětském oddělení v gottwaldovské nemocnici, poté byla na příkaz režimu přeložena do Brumova. Do Gottwaldova se vrátila během roku 1989, kdy se rozhodla udělat si atestaci na dětskou neurologii, oboru, kterému se, byť v důchodovém věku, věnovala ještě v roce 2022. Anna Švehláková po sametové revoluci navázala přátelství s výraznými postavami undergroundu – Pavlem Zajíčkem, Ivanem M. Jirousem a Jaroslavem Erikem Fričem. Také se nějakou dobu podílela na chodu Fričova nakladatelství Vetus Via. V roce 2022 žila ve Zlíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
