Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Víra je každodenní zápas o víru
narodila se 25. července 1955 v Gottwaldově
na základní škole šikanována pro víru
svědek invaze 21. srpna 1968 v Ostravě
v letech 1970–1974 vystudovala gymnázium v rodném městě
v letech 1974–1980 vystudovala medicínu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně – obor dětská lékařka
během 70. a 80. let účastnicí ilegálních náboženských akcí a seminářů
účastnice Národní pouti na Velehradě 1985
v 90. letech atestována jako dětská neuroložka
Anna Švehláková se narodila 25. července 1955 v Gottwaldově (dnešní Zlín) do silně katolicky zaměřené rodiny. Lidé víry to v době po nástupu komunistické strany neměli snadné. Byli pronásledováni, opovrhováni, šikanováni. Mnoho řeholníků a řeholnic skončilo začátkem 50. let ve vězení či pracovních táborech. Z děvčátka, kterému se na základní škole spolužáci za přihlížení třídní učitelky vysmívali za to, že „je kostelnička“, se později stala uznávaná dětská neuroložka a intelektuálka, která mezi své blízké přátele počítala třeba i takové osobnosti undergroundu, jako byli Jaroslav Erik Frič, Ivan Martin Jirous či Pavel Zajíček.
„Když jsem se rodičů [Jarmila a František Švehlákovi] v roce 1968 ptala, jak vnímali 50. léta, říkali, že poslouchali proces se Slánským [Rudolf Slánský, popraven 3. prosince 1952 v Praze na Pankráci] a že tomu nechtěli věřit. Že se jim zdálo, že to nemůže být pravda. A že se skutečně báli. Ve Zlíně [tehdy Gottwaldov] se zatýkalo, lidi byli sledováni na ulici,“ vzpomíná Anna Švehláková. Sama se s arogancí komunistického režimu seznámila již ve třetí třídě základní školy. Švehlákovi se nikdy netajili tím, že následují učení Ježíše Krista a že pravidelně i se svými čtyřmi dětmi chodí na bohoslužby. „Měli jsme třídní učitelku, zažranou komunistku. My jsme byly ve třídě jenom dvě děti, co chodily do náboženství. A ona si vždy našla nějakou možnost, abych místo do náboženství chodila pomáhat do kabinetu. Byla jsem z toho nadšená, nerozuměla jsem tomu, vždyť které dítě se jen tak podívá do kabinetu! Když se moje maminka dozvěděla, že hodiny náboženství trávím u paní učitelky v kabinetu, šla do školy a řekla, že si přeje, ať do náboženství chodím. A tehdy začal tak trochu teror,“ říká Anna Švehláková. Nejednou se stalo, že ji učitelka postavila před celou třídu a řekla: „Děti, Švehláková chodí do kostela, ale kosmonauti už dávno zjistili, že ve vesmíru žádný Bůh není. Děti, smějte se jí!“ A děti se smály. O dva roky později dostala Anna svoji první a jedinou trojku na vysvědčení – z výtvarné výchovy: „Tehdy mi řekli, že Švehlákovi [do stejné školy již tehdy chodili Annini mladší bratři] jsou ostudou celé základky a ředitel si zavolal moji maminku a říkal, že pokud budeme chodit do náboženství, ani jeden z nás se nedostane na vysokou školu. A maminka mu na to řekla, že všechny její děti do náboženství chodit budou.“
Celospolečenské uvolnění během obrodného procesu pražského jara v roce 1968 přineslo jistý příslib lepších časů i do školy. Anna tehdy chodila do sedmé třídy. Učitelé začali žáky oslovovat křestními jmény a Anně se již nikdo pro její víru neposmíval. Když v květnu téhož roku (29. května – 1. června 1968) probíhalo zasedání ÚV KSČ, kde se jednalo o současné politické situaci a kde se střetly dvě rozdílné politické linie – liberální Dubčekova a ortodoxní Bil´akova –, Švehlákovi to doma napjatě sledovali: „Měli jsme doma dráťák [rozhlas]. Naši o tom mluvili, všichni o tom mluvili. Pamatuji, jak jsem stála na zahrádce před domem, tatínek tam za mnou přišel a já se ho ptala: ‚Tati, co by se mohlo asi tak stát, když teď o tom všichni lidi mluví?‘ A on říkal: ‚Víš, oni by nás mohli obsadit jako tehdy Maďary [tzv. maďarské povstání proti stalinistickému režimu v roce 1956, jež bylo Sověty krvavě potlačeno].‘“
Letní prázdniny téhož roku trávila Anna u strýce a tety v Ostravě, kde jim pomáhala starat se o jejich tříleté dítě. Teta byla čerstvě po dalším porodu a pomoc třináctileté slečny se hodila. „Toho jednadvacátého [invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968] šel strýc brzy ráno do práce. Když jsem se vzbudila, našla jsem tetu, jak pláče v kuchyni. Říkala: ‚Aničko, mám strašný strach, bude válka.‘“ Anna se tetu snažila uklidnit s tím, že to není možné, když předtím v roce 1945 Sověti Československo osvobodili. „Ale pak už bylo slyšet dunění letadel. Děti plakaly, teta plakala a já jsem plakala také. Byly jsme tam na to dvě, jedna ženská v šestinedělí a druhá – holka, co ničemu nerozumí – a brečely jsme, že bude válka,“ vzpomíná Anna Švehláková na den, kdy byla zdánlivá suverenita Československa převálcována pásy sovětských tanků.
Anna se ještě téhož dne vypravila se strýcem do centra Ostravy. Stáli na Sýkorově mostě v davu lidí, který se bouřil na protest. Objevily se transparenty s protisovětskými nápisy, zaťaté pěsti hrozily do vzduchu. A najednou se na mostě objevil první obrněný transportér. Za ním další. A další. Na každém seděli vojáci, samopaly namířené do lidí. Dav je nechal beze slova projet. „Mně jich potom bylo líto, byli to mladí kluci, vojáčci, občas se zastavili, posedávali. Měla jsem nutkání jim donést vodu. Ale říkala jsem si: ‚Nesmíš, jsou to okupanti, to nemůžeš!‘ Možná by to byl humanitární čin, ale ne, tehdy ne,“ dodává Anna Švehláková.
Annin otec František byl členem komunistické strany. A zároveň praktikující katolík. Před rokem 1948 patřil k České straně národně sociální (ČSNS), jejíž svobodný vývoj byl přerušen právě po Vítězném únoru, kdy vedení ČSNS obsadili příznivci komunistů. „Tatínek o tom nikdy nechtěl mluvit, ale myslím, že se prostě bál potom ze strany vystoupit,“ říká Anna Švehláková. Zlom nastal v okamžiku právě po invazi vojsk Varšavské smlouvy. František Švehlák na vlastní žádost komunistickou stranu opustil.
Anna se v roce 1970 hlásila na gymnázium (v roce 2022 Gymnázium Zlín) – přijali ji i přesto, že její otec vystoupil ze strany. Proces normalizace byl v roce 1970 teprve na začátku. „Ale už začínalo přituhovat. Náš ředitel byl profesor Šamánek starší, nepříjemný, protivný, zlý. S hladkým úsměvem na tváři ty děcka terorizoval – ty, co měli třeba dlouhé vlasy. Některé osobně stříhal. Byl všude a nikde. Myslím, že to byl vnitřně zlý člověk,“ vzpomíná Anna Švehláková na gymnaziální dobu, která pro ni skončila maturitou se samými výbornými. Když měla dostat od třídního profesora posudek ke studiu na vysněnou lékařskou fakultu, zavolal si ji a řekl, že o ní leccos ví, ale že si nevezme na svědomí zkazit tak výtečné studentce život. A připsal jí do posudku, že je s náboženskou otázkou vyrovnána ve prospěch režimu.
Anna nastoupila medicínu na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (v roce 2022 Masarykova univerzita). Našla si tu podobně smýšlející přátele. Místo do povinné filosofie marxismu–leninismu se ponořila do studia děl Tomáše Akvinského. Začala navštěvovat ilegální teologické kurzy pro laiky, kde přednášel legendární kněz, filosof a historik umění Josef Zvěřina. Akce se odehrávaly v přísně konspiračním duchu. Platilo pravidlo: „Kdo nemusí vědět, nesmí vědět.“ Anna se na konci 80. let vypravila na tajné setkání katolíků kdesi v Krušných horách: „To bylo dobrodružné. Měli jsme tam od nás jet dva – a jenom ten můj kamarád věděl, kde to přesně je. Protože nestihl vlak, jela jsem sama. Věděla jsem jenom, kde mám vystoupit, to bylo celé. A věděla jsem, že to tam bude maskované za nějakou letní brigádu. Dvě hodiny jsem musela jít pěšky, měla jsem strach, že za mnou někdo jde, že mne někdo lapí. Vyděšená jsem došla ke kostelu, kde měla být fara. Nakonec jsem to trefila podle toho, kde bylo před dveřmi hodně bot,“ usmívá se Anna Švehláková.
Poté, co v roce 1980 promovala, nastoupila Anna jako dětská lékařka v gottwaldovské nemocnici. Za další tři roky ji přeložili do Brumova. Až po sametové revoluci se dozvěděla, že tehdejší primář dostal příkaz: „Buďto půjde Švehláková do Brumova, anebo vy z nemocnice.“
Anna se v roce 1989 vrátila do Gottwaldova. Rozhodla se, že si udělá atestaci na dětskou neurologii. Zde ji také zastihly události sametové revoluce. „V neděli [19. listopadu 1989] jsem se z rádia v autobusu, jela jsem zase na nějakou ilegální akci, dozvěděla, že v Praze proběhly sedmnáctého demonstrace, při nichž byl zastřelen student [fáma o smrti Martina Šmída sehrála v sametové revoluci významnou roli]. A tehdy jsem ztuhla a řekla si, že takhle to už dál nejde. Vrátila jsem se zpátky. Na druhý den už jsme se sešli na náměstí Míru. Bylo nás tam málo. Během dalších dnů lidé přibývali. Ve středu to bylo kritické, protože se objevil obrněný transportér, další přijížděl z druhé strany, báli jsme se, že do nás najedou. A pak to dopadlo, jak dneska víme, že to dopadlo,“ říká Anna Švehláková, která během dnů sametové revoluce šířila informační letáky o tom, co se ve společnosti děje.
Výraznou kapitolou v Annině životě je setkání s třemi osobnostmi undergroundu, které se staly jejími přáteli – básníky Pavlem Zajíčkem, Ivanem Martinem Jirousem a Jaroslavem Erikem Fričem. S posledním jmenovaným navázala silný vztah a na počátku 90. let, když J. E. Frič zakládal vydavatelství Vetus Via, Anna se podílela na chodu redakce. „Magor [Ivan Martin Jirous] byl člověk velmi křehký. Zraněný, ale i zraňující. Zároveň obrovsky něžný se silným uměleckým citem. Měli jsme se hodně rádi. Když u nás poprvé spal, měla jsem hrůzu z toho, že se mi doma ožere, poblije a bude se vysvlékat. Moje maminka měla tehdy devadesát a já se bála, co z jejich setkání vzejde. Dopadlo to krásně. Martin ráno zašel do nonstopu, kde si dal vodku, pivo, vodku a pivo a pak donesl k snídani koblihy. Maminka z něj byla nadšená,“ vzpomíná Anna Švehláková na undergroundového bouřliváka, který vedle svých křehce krásných básní proslul také silnými alkoholovými excesy. „Pavel Zajíček byl z těchhle tří nejkřehčí. Velký introvert. Někdy jsme jenom seděli na kopci a mlčeli. Měli jsme se tiše rádi. A s Erikem to bylo přátelství na celý život. U mě doma vznikly některé jeho básně. Když umíral a byl na tom zdravotně zle, půl roku prožil u nás doma,“ uzavírá Anna Švehláková.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)