„Já jsem měl z těch spišských katolických kruhů různá doporučení do emigrantského prostředí, do katolického prostředí, ale v roce 1969 jsme si udělali další okružní cestu, Rakousko, Itálie. V Římě jsem měl ještě nějaké vyřizování do emigrantských kruhů. Podobně v Innsbrucku jsem, tam totiž na Jezuitské univerzitě byl z našich goralských končin jezuita Dominik Kalata, tajně vysvěcený biskup, se kterým jsem ještě nějaké záležitosti vyřizoval. Takže měl jsem do toho katolického prostředí blízko, ale ten svět emigrace, stát se exulantem… Nějak jsem do toho emigrantského zákulisí nakouknul a říkal jsem si, že lepší bude se vrátit a v domovině usilovat o nápravu věcí.“
„Ten zvláštní referent, to byl takový malý, stopadesáticentimetrový človíček, strašně důležitý, dělal civilní obranu. A já jsem s ním měl potíže, protože mu pořád nesouhlasil seznam plynových masek, kterých on si strašně považoval a každý rok, nejlépe dvakrát ročně, prověřoval stav. Přitom to byl materiál, který se prakticky nedal použít, ale budiž. To jenom pro dokreslení zvláštních útvarů, které nás akademické pracovníky hlídaly a upozorňovaly.“
„Státní bezpečnost vtrhla na půdu univerzity a vlastně ty katolické kruhy, i v Polsku to bývalo dost zvláštní, že se proti studentské katolické mládeži udělal zátah. To jsem se s tím vlastně v takové drsné podobě nikde nesetkal. V Krakově jen studenti vykročili ven, tak policie nasadila antony a vodní děla proti studentům. A sledovalo se, kdo kam chodí, že po těch ranních mších v univerzitním kostele vždy ti studenti zůstávali na snídani a na posezení, a to pro státní bezpečnost, i tu polskou, byla taková situace, která se ne bez následků nelibě nesla.“
Andrej Sulitka se narodil 18. listopadu 1945 ve Veľké Frankové v okrese Kežmarok. Jeho život a smýšlení ovlivnila nejen katolická víra, prostupující celým jeho životem, ale i místní specifické spišsko-goralské pomezí. Po studiu na košické konzervatoři vystudoval etnografii na filozofické fakultě v Brně. V letech 1967 - 1968 pobýval na univerzitě v polském Krakově a zažil místní studentské nepokoje, tvrdě potlačené státní mocí. Krátce se účastnil národnostních a náboženských rozbrojů na spišsko-slovenském pomezí, které skončily interdiktem tehdejšího krakovského arcibiskupa Karla Wojtyly nad vzpurnými věřícími. Podzim 1968 strávil se svou budoucí manželkou Ludmilou ve Vídni. Přemýšleli o emigraci, ale nakonec se vrátili domů. O rok později ještě mohl vycestovat do Rakouska a Itálie, využil toho k předání různých materiálů a dopisů katolické emigraci. Pamětník po absolutoriu pracoval nejprve v Bratislavě v Národopisném ústavu Slovenské akademie věd a poté v Brně, v pobočce tehdejšího pražského Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Několikrát odmítl nabídku vstupu do KSČ. V Brně navštěvovali s manželkou soukromý debatní klub, kde se probírala místní i celospolečenská situace a vyměňovala samizdatová literatura. V době sametové revoluce se účastnil různých akcí a debatních kroužků usilujících o změnu v jeho mateřském ústavu. Po roce 1991 nastoupil do Úřadu vlády, kde měl na starosti otázky spojené s národnostními menšinami. Pracoval zde do roku 2008, kdy se stal důchodcem. Poté své dlouholeté zkušenosti zúročil při výuce studentů na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem, kde působil dalších šest let. V roce 2022 žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
