František Stůj

„Žili jsme si zkrátka tím svým životem. Abychom se stali angažovanými a zjišťovali si, jak je to politicky a podobně... Fakt je, že jsem taky dostal obuškem. To byl festival v Bublavě. Přijeli jsme tam a trošku to zavánělo takovým protestem. Neuvědomovali jsme si, jak je to nebezpečné, a šli jsme tam. Najednou přijel anton, naskákali jsme na jinou vétřiesku, že nás odveze do bezpečí, jenže už byla obklíčená policisty se psy. A pamatuji si ten okamžik, kdy jsem se blížil ke konci valníku a tam byl policista se psem a s obuchem a říkal: ‚Tak pojď. Jen pojď.‘ Věděl jsem, že je zle, tak jsem seskočil. Dopadl jsem na všechny čtyři a už jsem ji měl. Asi tři rány a jelito jako hrom. Tak to byla jediná moje revolta proti tehdejšímu režimu.“

„Muzika potom byla kolem nás a chtěli jsme si to zkusit. Tak jsme trénovali a trénovali, muselo to být asi hrozné. A vím, že když přijely tanky v šedesátém osmém, tak jsme nemuseli do školy. Přišel kamarád a říkal, tak si jdeme zahrát. Takže i tuhle událost jsme využili k tomu, že si půjdeme zahrát. Pochopitelně pak to začalo být vážné. Tady na náměstí si vzpomínám, že tu v šedesátém osmém sedělo množství mladých lidí na dlažbě. Byla to síla lidí, co se týče počtu. Seděli a čekali, že až pojede obrněné vozidlo, tak ho zkrátka nepustí. Jenže potom přijelo otéčko [obrněný transportér] s kulometem – a to je jako když střelíte do vrabců. Zase jsme se tam vrátili a takhle jsme tu prožívali okupaci. Jaké to mělo důsledky, už je jiná kapitola.“