Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Stůj (* 1951)

• narozen 7. února 1951 v Kraslicích v Krušných horách

• rodiče se do města přestěhovali po druhé světové válce a nastoupili do národního podniku Amati

• od 60. let hrál pamětník v bigbítových kapelách Next Stars, The Rascals a Rébus

• v době tzv. normalizace studoval na Konzervatoři Jaroslava Ježka a státní konzervatoři v Plzni

• od roku 1984 působil ve funkci ředitele Základní umělecké školy Kraslice

• od poloviny 80. let byl členem komunistické strany

• v roce 1987 jeho bratr emigroval do Kanady

• od 90. let byl opakovaně volen do zastupitelstva města Kraslice, kde žil i v době natáčení (2024)

V šedesátých letech vlna bigbítu ohromila československou mládež. Hudební styl uhranul i Františka Stůje, vystupoval v několika bigbítových kapelách v Kraslicích. Zápal pro hudbu zastínil všechno kolem, nevědomost mu poskytovala bezpečí. „Šlo nám jen o muziku,“ brání se argumentem. Po normalizačních čistkách na konzervatoři a zásahu policistů si začal uvědomovat, že ne všechno je tak, jak je jim podáváno. „Po převratu jsem musel všude dokazovat, co jsem v dobách normalizace dělal. Vždycky jsem řekl, že jsem byl mladý a nevěděl, o co jde,“ vypráví ředitel Základní umělecké školy Kraslice František Stůj.

Upozornili nás na chuligány z The Beatles

František Stůj se narodil 7. února 1951 v horském městečku Kraslice v Krušných horách. Vyrůstal s dalšími dvěma sourozenci v dělnické rodině. Oba jeho rodiče Karel a Anna Stůjovi pocházeli ze středních Čech a do vysídleného pohraničí přišli až po druhé světové válce. Důvodem přestěhování se stala nabídka zaměstnání ve výrobě hudebních nástrojů, čímž byly Kraslice po staletí proslulé.

Pamětníkovi rodiče se stali zaměstnanci družstva Amati (po r. 1948 národní podnik). Otec Karel byl již od mládí vášnivým muzikantem, působil v kladenské filharmonii a ve své zálibě pokračoval i na novém působišti, neboť účinkoval v hudebním orchestru a později učil také na lidové škole umění. Pro jeho syna Františka tak cesta k hudebnímu nástroji vedla přímo. Jako první si osvojil akordeon, jenže s příchodem dospívání scházela hudebnímu nástroji určitá atraktivita, kterou by okolí docenilo, proto jej v pubertě nahradila kytara.

Kvůli kouření na záchodcích Františka Stůje nepřijali do Pionýra a nestal se ani členem Československého svazu mládeže. Když v roce 1966 dokončil docházku na místní základní škole, muzika ho pokoušela čím dál víc a právě tehdy začal koketovat s hudebními nástroji. Dělo se to v době, kdy mládež v socialistickém Československu plně podlehla vlně big beatu. Beatová muzika se v šedesátých letech v Československu těšila nesmírné popularitě. Pronikala k nám hudba západních kapel, což přerostlo v tendence zakládat vlastní kapely a přiblížit se svým vzorům. Například pro Františka Stůje to byli The Beatles.

„Hnacím motorem se pro mě staly prázdniny v Praze, když začali stoupat The Beatles. Ve škole nás na ně upozornili jako na chuligány a já si myslel, že je to podřadná kapela. Coural jsem se po Václaváku, nevěděl jsem moc co dělat a najednou vidím v programu Kina Čas, že budou promítat film Perný den (A Hard Day‘s Night). Šel jsem se podívat a chytlo mě to natolik, že ten film o Beatles jsem za den viděl osmkrát. To byl zásadní moment!“

V šedesátém osmém přijely tanky a my šli hrát. Muzika nás vcucla

Kolem Františka Stůje se zformovala bigbítová parta místních mladíků a své kapele dali název Next Stars. Kopírovali muziku nejen zahraničních kapel, ale třeba i domácí Flamingo nebo písně Petra Nováka. Každá volná chvíle v tu dobu patřila muzice a zkoušení s kapelou. „Vcuclo nás to, protože muzika byla kolem nás a my si to chtěli zkusit. Trénovali jsme a trénovali,“ vzpomíná František Stůj.

„Když přijely tanky v šedesátém osmém, nemuseli jsme ten den do školy. Přišel za mnou kamarád, že si jdeme zahrát. Takže i tuhle událost jsme využili k hraní. Pochopitelně pak to začalo být vážné, protože tady na náměstí sedělo na dlažbě množství mladých lidí. Seděli a čekali, že až pojede obrněné vozidlo, tak ho zkrátka nepustí. Jenomže potom přijel obrněný transportér s kulometem – a to je jako když střelíte do vrabců,“ vzpomíná pamětník.

Říkali nám političtí zaprodanci

Vedle tanečních zábav a čajů vystoupili také na režimem podporovaném Festivalu politické písně Sokolov (konal se v letech 1973–1988), který komunistická moc využívala k šíření propagandy. Pozvání na angažovanou hudební přehlídku se mnozí písničkáři obávali, jelikož vystoupit na sokolovském pódiu pro ně znamenalo kolaborovat s komunistickým režimem.

„Ano, účastnili jsme se a nechápali podtext, že jsme političtí zaprodanci. Šli jsme se tam setkat s kolegy, zahrát si, vyměnit si zkušenosti; zkrátka chtěli jsme být mezi lidmi. S chutí jsme tam jezdili hrát písně, které žádný politický text neměly. Šlo nám jen o muziku a nevěděli jsme, o čem se zpívá. Mě vážně zajímala jen muzika a schopnosti muzikantů,“ vysvětluje pamětník.

Nesmělé doteky s mocí, ale žádná hrdinská revolta

Aby mohli s kapelou veřejně vystupovat, museli podstupovat rekvalifikační zkoušky (takzvané přehrávky), díky nimž získali patřičnou kvalifikaci. Jednalo se o schvalovací řízení vedené pracovníky kulturního střediska a zájemce o kvalifikaci byl podroben zkoušce z marxismu-leninismu. „S nimi bych se o muzice ani nebavil, protože to byly politické tlačenky – a ty byly nejchytřejší. Nerozuměli tomu, my jim to vždycky odkývali a hlavní bylo, že máme papír a můžeme oficiálně hrát,“ vzpomíná František Stůj.

Obsazení kulturní komise se neskládalo z hudebních odborníků, ale spíš z kabinetu režimu věrných soudruhů a soudružek. „Jednou jsme dělali přehrávky před komisí, kde seděla ředitelka sokolovské hudebky a kde jsem tehdy zrovna učil. Druhý den v práci ke mně vtrhla do kanceláře a seřvala mě, co si to dovolujeme, že jsme na přehrávkách zpívali anglicky,“ vytahuje úsměvnou historku.

A připomíná zásah policie proti návštěvníkům koncertu v Bublavě. „Najednou přijel anton s policajty, my naskákali na vétřiesku, že nás odveze do bezpečí, jenže už byla obklíčena. Pamatuji si okamžik, kdy jsem se blížil ke konci valníku – a tam byl policista se psem a s obuškem a říkal: ‚Tak pojď, jen pojď!‘ Věděl jsem, že je zle. Seskočil jsem na zem, dopadl na všechny čtyři a už jsem ji měl. Asi tři rány a jelito jako hrom. Tak to byla moje jediná revolta proti tehdejšímu režimu,“ dodává pamětník.

V průběhu let účinkoval v dalších bigbítových kapelách: Rébus, The Rascals, hrával i v tanečním orchestru. Vystupoval v sousední Německé demokratické republice a hudební výjezdy do zahraničí se neobešly bez ideologického pracovníka z okresu, který měl družinu hudebníků pod dohledem. Docházelo ale spíš na bizarní situace, které by se nestaly bez alkoholového opojení.

Roky tuhé normalizace a mně nic nedocházelo

V roce 1969 se František Stůj vyučil elektrikářem a nastoupil do zaměstnání ve stavebním podniku. Smířil se s tím, že po zbytek života bude na stavbách vysekávat drážky pro elektrické kabely a umělcem se nikdy nestane. Nepřipouštěl si ani variantu, že by jednou pracoval ve školství, jenže situace se v dalších letech změnila…

Stavební podnik mu nejdřív zařídil zkrácenou pětiměsíční vojenskou službu v Táboře. Po návratu do civilu si začal pohrávat s myšlenkou podat si přihlášku na hudební konzervatoř. Protože v něm dřímalo zapálení rozvíjet a tříbit hudební dovednosti, přihlásil se na Konzervatoř Jaroslava Ježka (tehdy Lidová škola umění – do kurzu pro pracující – specializovaného účelového studia), která byla v Československu jedinou, kde se dala moderní jazzová hudba studovat.

Rok se pilně připravoval na zkoušku na konzervatoři, kam ho posléze přijali. Svá hudební studia započal v letech tzv. normalizace, kdy propouštění ze zaměstnání postihlo tamější profesorský sbor. „Měl jsem vynikajícího učitele češtiny a najednou koukám, že nedochází do výuky. Na chodbě jsem zaslechl rozhovor starších studentů, kteří konstatovali, že soudružka ředitelka sehnala panu profesorovi Hoffmanovi práci v kotelně. Nerozuměl jsem tomu, proč by takový vynikající kantor musel pracovat v kotelně. Byly to roky tuhé normalizace a mně vůbec nedocházelo, co se děje, protože jsme dělali jen muziku a politika v ní nebyla,“ dodává pamětník.

Bratrovým slovům o emigraci jsem nevěřil

Na státní konzervatoři v Plzni mezitím otevřeli studijní obor pro učitele hry na kytaru, kam František Stůj na základě rozdílových zkoušek přestoupil. Po dosažení diplomu přijal v roce 1978 nabídku na pozici učitele v lidové škole v Kraslicích a šest let nato vystřídal ve funkci někdejšího ředitele školy. Mimo jiné z profesních důvodů vstoupil do komunistické strany. „Bral jsem to jako nutné zlo,“ komentuje své členství v partaji.

Kdo režim zoufale nenáviděl a nedokázal ho vystát, byl Františkův bratr Karel. Nedokázal se smířit s nesvobodou za dráty železné opony a v roce 1987 naplánoval útěk do Kanady. Emigraci bratra si František Stůj až do poslední chvíle nepřipouštěl. „Když mi říkal, že tady nebude, že zkrátka zmizí, nevěřil jsem mu to. Pak přišla obsílka. Dlouho jsme nevěděli, kde bratr je, a máma pak musela k výslechu. Tehdy už moje orientace byla naprosto jasná,“ říká.

Po revoluci vedení města netáhlo za jeden provaz

Rokem 1990 se rozeběhla privatizace podniku Amati a uzavřela se po třech letech. Pod novým majitelem došlo na přejmenování podniku a řadu dalších změn, které značku přivedly až k insolvenčnímu řízení. „Privatizace Amati byla lumpárna! Značku koupilo sedm lidí, kteří k muzice neměli vztah,“ kritizuje průběh reorganizace zastupitel a patriot František Stůj.

„Spojují mě s tím, že na zániku nesu vinu, a to mě štve! Zastupitelstvo bylo přitom rozhádané a vládnoucí klika měla takovou moc, že člověk, který chtěl něco prosadit, neměl šanci. Když jsme byli na exkurzi hudebního veletrhu v Chorvatsku, to bylo ještě před revolucí v roce 1989, vyslechl jsem rozhovor mezi zástupcem podniku a pracovníkem zahraničního obchodu, kde bylo řečeno, jak to s Amati dopadne.“

Od devadesátých let působil František Stůj několik volebních období v městském zastupitelstvu. Vzal si do hlavy myšlenku vybudovat při umělecké škole víceúčelový sál, jenže pro realizaci mu chyběla podpora města. Přes kritiku se nenechal odradit a navázal zahraniční spolupráci, která vedla k finalizaci projektu.

Během dlouholeté hudební dráhy se přirozeným vývojem přesunul od bigbítu ke swingové muzice a také se podílí na programu swingového festivalu v Kraslicích. Mimo jiné je předsedou spolku Zábavní orchestr Kraslice a členem správní rady Železniční muzeum Kraslice. Na podzim roku 2024 uplyne 40 let od jeho nástupu do ředitelské funkce hudební školy.