Jiří Stránský

„Věděli jsme, že budeme pracovat s civily a že ti tam jsou až na malé výjimky jen kvůli penězům. Bedýnka čistého smolince o třiceti pěti centimetrech vážila až sto třicet kilo a za každé kilo smolince, které vyvezli nahoru, dostali třicet pět korun. Někteří muklové (političtí vězni, pozn. ed.) to prodali za flašku, jiní za čtvrtku másla či léky. Našli se i tací občané, kteří se stali kurýry a zprostředkovali ilegální styk. To byl akt velké statečnosti, protože kdyby to u nich našli, tak dostanou za špionáž patnáct let. V šachtách, jež patřily Rusům, dělali muklové světové rekordy.“

„Děda (Jan Malypetr, pozn. ed.) podporoval odboj, ale komunisté jej už v roce 1945 zatkli a chtěli na naprosto vylhané věci v rámci velkého (retribučního, pozn. ed.) dekretu odsoudit. Věděli jsme tedy, co jsou zač, avšak neznali jejich obecnou povahu, a nemohli tedy tušit rozsah msty. V roce 1947 se totiž museli dědečkovi veřejně omluvit za to, že o něm lhali. Ten na to umřel, novinami to jen prošlo, ale tohle komunisté neodpouštějí, protože neví, co to je. Dodatečně mi teď vyšla kniha Balada o pilotovi, což je příběh tatínka mé ženy, jehož už v roce 1946 nechala NKVD spolu s pasažéry zřítit. Byli jsme v rodině obeznámeni s úvahou Jana Masaryka, že Stalin Marshallův plán nedovolí.“

„Vlastně jsem začal psát někdy kolem padesátých let, když mě vyhodili ze školy. Pak mě zavřeli, potkal jsem se se Zahradníčkem a s Křelinou. Když jsem jim řekl, že chci být spisovatel, tak už jenom způsob, kterým mi to rozmlouvali, mě v tom utvrdil. Strašlivě se mi smáli. A říkali: ,Se na nás podívej, ty vole. Vždyť nás málem za to pověsili. A ty chceš veřejně křičet, že chceš být spisovatelem? Rychle ruce pryč od toho.‘ Ale když viděli, že jsem neodraditelný, tak mě začali tomu řemeslu učit. Dali mi takové ty principy. Takže když mě potom přemluvili, abych začal učit na scenáristice, tak mi to nesmírně pomohlo. Asi právě proto, že jsem nebyl pedagogicky vzdělaný, tak se o mém učení povídají legendy. Protože já jsem ty děti učil úplně jinak, než je to běžné, samozřejmě."

„Na třináct svých spolupracovníků si vymyslel historky, ta nejhorší byla o mně. Ta zněla, že mě jejich organizace vyslala na šestinedělní kurz do západního Německa, nejen v zacházení s vysílačkou, ale také v tichém vraždění a tak podobně. S vysílačkou jsem se měl vrátit a ukrýt na neznámém místě, to že on neví. Asi za rok si pro mne přišli. To jsem byl již u PTP, rukoval jsem k nim v létě. V lednu 1953 si pro mne přijeli a málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu. Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat. Řekl jsem, že jsem o tom věděl. Byla taková formulka: Věděl, nepověděl. A taky byla moje klika, že tohle se odehrálo, když mi ještě nebylo 21 let, takže jsem nebyl plnoletý. Dostal jsem tak poloviční sazbu, dostal jsem šestnáct let, ale byl jsem odsouzený na osm let."

„Moje žena za mnou jezdila celá ta léta. Nebyli jsme tehdy vzatí, ona na mě čekala. Když mě pustili, tak jsme se vzali. Neměli jsme nic, ale to bylo normální. Já neměl ani fusekle. Jediné, kde jsem mohl pracovat, bylo stavebnictví. Moji rodiče měli tehdy adresu Hradčanské náměstí. Můj táta byl za první republiky obhájcem vždy věrné Svatovítské kapituly, tak se na ně obrátil a oni mu dali podnájem. Trvalé bydliště dostat nemohl, ale když ho vzali jako podnájemníka, měl to i jako trvalé bydliště. Zbytek života tam potom moji rodiče bydleli. Já jsem potom začal pracovat v Tróji, kde se začala stavět čistička. Pěšky to nebylo daleko, byl jsem tam za chvíli. Moje žena ale bydlela v Podolí a tehdy se sto padesát metrů od jejího bytu stavěl stadion, který patřil pod stejný závod jako ta čistička, proto jsem se nechal převelet. Všechny mukly, kteří se vrátili, život donutil být zručnými. Já jsem se rychle přeškolil na nejprestižnější pozici, která ve stavebnictví je, dělal jsem železáře. Takže jsem dělal všechny armatury na podolském stadionu. Jak vidno, udělal jsem je dobře, drží to dodnes."

„Já jsem byl skoro čtrnáct let prezidentem PEN klubu a dalo mi šílenou práci jím nebýt. Což se mi loni (2006) povedlo. U nás je to podobné jako v Rakousku, to je to Rakousko-Uhersko. Když je někdo důležitý nebo něčemu důležitému šéfuje, tak musí být něčeho doktor. Zvlášť když je to nějaká intelektuální organizace. Všude mne nazývali panem doktorem, i v dopisech. Čas od času jsem v rozhlase, v televizi, v novinách udělal prohlášení, že nejsem ničeho doktor, že nemám ani maturitu. Nic platné, stále Dr. Jiří Stránský. (…) Za ČR jsem se stal členem mezinárodní literární poroty na Cenu Franze Kafky. Iniciátorem byla Společnost Franze Kafky. Na večírku se předávaly ceny a oznamoval to viceprezident Kafkovy společnosti doktor Vladimír Železný – ten z Novy. Vyjmenoval všechna slavná jména ze zahraničí (…) a za ČR je členem poroty doktor Jiří Stránský. A řekl to s takovým potěšením. Vylétl jsme jako čertík a říkám: Protestuji. Bohužel musím už poněkolikáté opakovat - strana a vláda mne nenechala dodělat ani maturitu, nejsem tudíž doktor. Jedna možnost by tady byla, že jsem doktor vězeňských věd. A ujalo se to, řada lidí to používá. Byl to vlastně bonmot, ale je fakt, že ve vězení mi Honza Zahradníček říkal: Honzo, když už to musí být, snaž se z toho vytěžit co nejvíc. Teď je v těch lágrech duchovní elita národa. Skutečně ta moje univerzita trvala sedm let a něco. Já jsem si tam odposlouchal bezpočet semestrů filozofie, estetiky a jiných… Já se skutečně cítím práv na ten doktorát z vězeňských věd (směje se)."

„Pražskému jaru jsem nevěřil, všechny jsem varoval a říkal: To není možné. Přeci nás nemůžou Rusáci pustit. Když nás pustí, museli by pustit Poláky, Maďary… to neudrží. A víc jsem ještě všechny štval, protože jsem životní optimista. Měli jsme partu, v níž jsme se scházeli, a já jediný mezi nimi jsem byl spokojený, protože jsem říkal, že jsem vnitřně svobodný. A oni mě měli kvůli tomu za idiota. A proto jsem je zase strašným způsobem podráždil, když jsem někdy v tom osmdesátém čtvrtém roce přišel na naši schůzku a řekl: ,Kamarádi, mám pro vás strašně smutnou zprávu, jsme v hajzlu.‘ A oni: ,Konečně uznáš, že se té svobody nedožiješ, viď? Sice se zpožděním, ale přišel jsi na to.‘ A já: ,Ne. Ale zase nás bude osvobozovat Sovětský svaz.‘ Myslel jsem Gorbačova. I když teda s pětiletým zpožděním, ale přeci."

„Lidé přišli do lágru a chtěli ukázat, co jsou zač. Tak se začali sdružovat do partají. Ale také tam měli britští letci anglický klub, kam jste mohl přijít a mluvit jenom anglicky. To bylo úžasné."

„Dvaadvacátého května (1945) můj táta (byl poslán do Sudet), protože byl vychovaný německy, maje matku Rakušanku, jako kluk byl na prázdninách u různých příbuzných v Krušných horách v Egerlandu, což je chebský kraj, tak uměl dialekt Egerlander, což je zvláštní dialekt, kterému nerozumí ani Němci. Tehdy se tam kolem Hory Svatého Šebastiána odehrával nejhorší a nejdivočejší odsun na naší západní hranici. Já jsem ho ukecal, aby mne vzal s sebou. Tam jsem viděl, co je popsané v té Zdivočelé zemi. V létě jsem tam jel jako sokol, tentýž podzim jsem tam jel jako skaut."

„Ve dvaapadesátém roce, než jsem narukoval k pétépákům na vojnu, tak nám jednoho krásného dne v červnu oznámili, že nás zbavují užívacího práva na naši vilu. To byla ta akce pět tisíc rodin z Prahy. Táta musel tenkrát pracovat na Podbořansku v lese. Máma mu volala, on okamžitě přijel, a naštěstí to byl právník a člověk zkušený z kriminálu. Dostali jsme dekret, že máme jít do Broumova. Táta tam poslal telegram a ptal se po čísle popisném, v němž jsme měli bydlet. Jenže mu odepsali, že je to jenom stěna, že to číslo popisné neexistuje. A táta vyšťoural někde, že interní příkaz bolševiků je, že lidi musí z Prahy a mohou se usadit nejblíže třicet kilometrů od ní. Táta si vzpomněl, že má sestru, která bydlela přesně třicet kilometrů a pět set metrů od Prahy. Takže jsme museli tu jednu velkou vilu přestěhovat do jedné malé místnosti, samozřejmě, že to bylo všechno po skladech. Táta pak do Prahy následujících pět let dojížděl, mě zavřeli, a tak jsme byli vystěhovaní."

„Z osmi let jsem si odseděl něco přes sedm a čtvrt roku. Bylo to takové hromadné podmínečné propuštění, to vůbec nebyla amnestie. Na něm vydělali ti, kteří šli sedět na dvacet let. Podmínečné propuštění mělo podmínku na deset let. Na deset let jsem měl podmínku sedm měsíců, kdo měl deset let, tak už se to vyplatilo."

„Už jsem dělal pro Semafor, divadelní studio mě nepřijalo do pracovního poměru, dodatečně jsem se dozvěděl, že ne kriminálka, ale StB jim řekla, ať mne nepřijímají. My se ho chystáme zavřít, ale ještě nevíme jak. Také mne zavírala kriminálka, ale v kanceláři stáli dva od StB a říkali: Tak už vás máme a jako lupiče. To mne tehdy docela dostali."

„Bylo nás tam několik desítek studentů, které komunisti – i komunisté studenti, neměli rádi. Aby nás měli pod kontrolou, tak nám dali obrazy státníků, abychom šli vepředu, a teprve za námi šel profesorský sbor, který měl asi šedesát lidí, a teprve za nimi šlo těch nějakých osmnáct set žáků. Ti, když se na Můstku dostali před stranu a vládu, začali skandovat ,Ať žije prezident Beneš!‘ a estébáci hned na Příkopech začali lidi odchytávat. Ty, které měli chytat, už byli pryč, protože my jsme samozřejmě státníky již odhodili. Nic z toho komunisté samozřejmě neodpouštěli." Můj starší bratr dobrovolně opustil školu a odmaturoval jinde, jeho ještě nechali odmaturovat, mne už ne. Dali mi vybrat, buď jim podepíšu žádost, aby mne pustili z gymplu ze zdravotních důvodů, nebo mne vyrazí z politických důvodů. Řekli mi v každém případě jdete. Já jsem řekl, dobře, udělejte to, jak chcete, já nic podepisovat nebudu. Takže mě vyloučili, oficiálně ze zdravotních důvodů, jinak ale mojí rodině oznámili, že jsem nebyl připuštěn k ústním maturitám, protože jsem odmítl přistoupit na změny, které se udály v republice. Jim ale tohle nestačilo, takže jsem musel okamžitě opustit Prahu. Měl jsem si najít práci buď v dole nebo v zemědělství, nějací známí mi ale pomohli sehnat práci u zeměměřičského ústavu.

„To bylo asi v roce 1941, před otcovým zatčením. K nám do vily vletělo gestapo. Já jsem měl takový klukovský pokoj, kde jsem stále něco šrouboval, vrtal či řezal. Seděl jsem tam a najednou táta přišel a řekl mi: Tady na to si sedni, kdyby kdokoliv přišel, nevstávej a hraj si. Oni obrátili barák vzhůru nohama a pak odešli. Pak jsem se mohl zvednout, jak jsem vstal, tak mi tepláky spadly obtížené tou věcí, co jsem měl v kapse. Byl to revolver."

„Mělo to takovou hezkou pointu, která je v té Zdivočelé zemi, kde za mnou v roce 1958 přišel vyšetřující soudce, bývalý vojenský prokurátor Metlička, který pověsil, já nevím kolik lidí. Přišel mi oznámit, že jsem seděl neprávem, že můžu jít s ním okamžitě domů. Tady mi jenom podepište takovou formalitu. Tam bylo napsáno: Žádám o milost. ,Vždyť jste mi řekli, že jsem nevinný. Jak můžu žádat o milost, když jsem nevinný.‘ On viděl, že jsem to prohlédl, nejenže jsem seděl další dva roky, ale šel jsem za drzost do korekce."

„Můj způsob muklovského vyprávění se diametrálně liší od vyprávění všech ostatních, protože jsem byl mladší než oni. Přišel jsem do basy jako bažant. S generálem Tomášem jsme spolu byli skoro pět let na lágru a hráli jsme z toho basket, on pro mě byl bůh. On mě to pořádně učil. Míč jsme měli, to oni vykazovali činnost. Něco jiného bylo třeba na Bytízu, když byli zavření hokejisti. Kluci si dělali kluziště, pašovaly se tam hokejky a brusle. To jim ale vždycky zabavili. Hrály se tam třeba zápasy Roziňák sám proti šesti ostatním a ještě je obehrál. Bylo to tak, že jsme to mohli dělat ve svém volnu. Oni samozřejmě za to dostávali prémie a čárky, my jsme zase viděli, kam až může mířit naše nechuť s nimi spolupracovat a jakkoliv komunikovat, ale bývali bychom za blbce, kdybychom i tohle odmítali. Takže jsme si koše sami udělali, ale oni k tomu poskytli možnosti. Balon koupili, to si vykázali. Tam se hrály lité boje. Vždycky trojnárodní liga. Češi, Moraváci, Slováci, nebo Praha, Brno, Bratislava. A tam byli vynikající hráči, reprezentanti. Třeba Karel Pecka, vynikající basketbalista, s ním jsem byl v družstvu. Teď nedávno zemřel Milan Dvořák, to byl náš reprezentant. Taky se tam hrál fotbal, navzdory tomu, že to bylo z kopce."

„Taky se mi otvírá kudla v kapse, když vidím Filipa (předseda současné komunistické strany Vojtěch Filip - pozn. ed.), který je pořád pyšný na to, že byl v rozvědce. A dělá, že nic neprovedl, že to dělal jenom z odborných důvodů. Takže na tu Zdivočelou zemi pořád ještě chodí anonymy. A Dejdar jaké dostává anonymy, i za mě. On je tam za letce, za mě, za sebe, je tam trojjediný. Tuhle mi přečetl jeden anonym, který dostal, a to je neuvěřitelný. Prý nám měli uříznout hlavy. To je úžasný, jak je ta zášť v některých lidech zakódovaná. Mně až tak moc anonymů nechodí. Oni totiž vědí, že když já něco takového dostanu, tak to zveřejním. Že si z toho veřejně udělám srandu. To je to, co i anonymům vadí. Oni si představují, že toto napíší a já přeci jen dostanu strach, jenže já na ně takto."

„Jmenuji se Jiří Stránský. Kdybych měl citovat celé své jméno, tak by znělo trochu jinak, protože já mám vlastně takový šlechtický přídomek. Je to spíše taková legrace, než aby to člověk mohl brát vážně. To říkám proto, že s tou mou takzvanou modrou krví byl spojen zase jiným kanálem názor strany a vlády na naši rodinu, protože tento původ velice vadil. Patřím do generace, která se narodila ještě před válkou, v roce 1931. Narodil jsem se do rodiny, kterou později komunisté označili za buržoazní, dokonce velkoburžoazní. Můj dědeček Malypetr byl dlouhá léta ve vládě, později se stal předsedou vlády. Můj táta patřil do generace selfmademanů. Měl samozřejmě tu výhodu, že tehdy ještě platila taková šlechtická soudržnost. Takže on sice byl chudý chlapec, ale aby mohl studovat, tak si přivydělával peníze u bohatších šlechtických rodin, jejichž synky učil. Samozřejmě, absolvoval první světovou válku, krátce poté začal studovat práva. Na tehdejší poměry si velice brzy zařídil advokátní kancelář. Když si uvědomím, že v roce 1927, když si bral mou maminku, musel být už renomovaný advokát se zavedenou advokátní kanceláří. Jinak by si asi nemohl vzít dceru jednoho z vůdců agrární strany a z ministrů."

„Já jsem se sešel v kriminále s Janem Zahradníčkem, s Křelinou, s Knapem, s Karlem Peckou, se Zdeňkem Rotreklem, s Vladimírem Valentou a řadou dalších lidí. Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát. Chtěl jsem sice psát i předtím, ale viděl jsem, že je to k ničemu. Jako sedmnáctiletý jsem napsal román Všema dvěma o šesti stech stránkách, ale jenom, abych si spíš dokázal ne že to umím, ale že mám ten ,sitzfleisch‘ . Musím říct, že řadu věcí z toho románu používám dodnes, protože je to také jakási generační záležitost. Chtěl jsem udržet vzpomínky, co se dělo mé rodině a rodinám nám podobným, to jsem zaznamenával."

„Tehdy byla benzinová pumpa v Opletalově ulici. To byla taková intelektuální pumpa, asi jsem to způsobil já, hodně se to potom rozneslo. Jednak tam jezdili všichni diplomati, protože věděli, že je to jediné místo, kde se domluví, i když budou bez šoférů. Za druhé to byla pumpa, kde jsem poprvé za tuzexové bony začal prodávat oleje Shell. Přijel tam ředitel Shellu, já si s ním řekl německy jednu větu, a on už věděl, která bije. Vždycky jezdil za mnou a vozil dětem nějaké věci. Potom, když jsem odmítl samozřejmě podepsat souhlas se vstupem vojsk, tak mě znovu zavřeli. Obvinili mě, že jsem kradl benzin, což vůbec nebyla pravda, ale všem ostatním pohrozili, že když proti mně nebudou svědčit, tak jim našijou strašné flastry. Takže jsem si ještě odseděl dva roky za rozkrádání národního majetku, což vůbec nebyla pravda. Ale to já umím, sedět za něco, co vůbec není pravda."

„Byl jsem vychováván tak, že jedním z našich hesel bylo: Tu radost jim neuděláme. Přeloženo do normální češtiny: Nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni. Jiní říkají vznešeně, neohnu se, nekleknu, nám stačilo říct: Tu radost jim neuděláme. To mi táta napsal i do kriminálu: ,Doufám, že víš, co znamená - tu radost jim neuděláme.‘ Řada takových věcí nás úžasným způsobem vychovala."

„Přednost měla samozřejmě jakákoliv práce. Když jste měl ranní šichtu od šesti do čtrnácti hodin, tak vás budili po třetí hodině a vracel jste se ve tři. Až na pár jedinců, kteří zlobili jako já, nechávali vězně na takzvané vycházky, prostě bylo volno na cimrách. To bylo to prostředí, kde se lidé mohli spolu scházet. (…) Čtyři lidi si sedli a vykládali. To jsem já vyhledával, málokdy jsem něco řekl, byl jsem rád, že mne tam nechávají, byli o tolik chytřejší než já. (…) Byl tam jeden výborný kunsthistorik - Bonifalerský a ten měl kunsthistorický seminář. Domluvili jsme se s jedním civilem a ten musel kupovat veškeré pohlednicové reprodukce z děl Národní galerie. Na tom nás učil estetiku. Velasqueze, impresionisty i pozdější umění Braqua aj… To vše se muselo zakopávat, protože to dokázali bachaři při prohlídkách zničit. (…) Měl dvacet pohlednic a udělal z toho tři epochy světového malířství. S daty a vším, co je zapotřebí. Ale rozhodně to neznamená, že bych na to nostalgicky vzpomínal."

„O tom všem mluvím proto, že zdraví těla a ducha byl u nás předpoklad, abychom přežili dobře dobu, možná lépe než ostatní, abychom byli schopni přežít to, co nás potom válcovalo, válcovalo nás to brzo, přišla válka, přišlo obsazení."

„V té době bylo stanné právo. Pro tátu přijelo jedno nenápadné auto, odvezli ho, aby nikoho nerušili. Ale protože už jsme s tím měli zkušenost, maminka se okamžitě vydala do Petschkarny a tam čtyři hodiny čekala, než přišel pán od SD, Sicherheitsdienstu. Ten řekl matce, aby šla s ním, a v malé kanceláři jí ukázal cyklostylovaný papír formátu A5. Byl to cyklostylovaný rozsudek smrti. Dodneška z toho jde hrůza. V rámci stanného práva a všeho toho stíhání lidí se to dělalo takto. A bylo tam vyplněno jméno mého otce a už tam byl i jeden podpis. Ukázal to matce, pak jí to zase vzal, papír roztrhal, a řekl: ,Vyřiďte svému muži, že jsme si kvit, protože on mi zachránil život za první světové války v Haliči.‘ Je to tak neuvěřitelná story, že přesto, že jsem spisovatel, bojím se to použít."