„No, ale co nám udělali. My už jsme tam byly v karanténě, a to jsme byly v nočních košilích, takové flanelové noční košile jsme měly, říkaly jsme tomu boženky. A teď nás z ničeho nic zavolali na nástup. Byl tam vždycky nástup ráno, když jsme šly do práce, odpoledne, když jsme šly z práce, a večer před večerkou. A to nás vyhnali ven, byla hrozná zima a my myslely, protože jsme byly nemocné, že jdeme jen na nástup. Takže jsme šly v těch boženkách, vzaly jsme si gumáky na bosé nohy a vzaly jsme si kabáty. Říkaly jsme jim decembráky. A šly jsme na ten nástup. Tam nám ale dali lopaty a krumpáče a vyhnali nás, takhle oblečené, nemocné, na řepu. My tedy musely jít okopávat řepu, v tom stavu. Několik děvčat tam omdlelo, několik jich pak bylo nemocných. Já ne, byla jsem odolná, zdravá, tak jsem to přežila. Ale jiná děvčata tam měla velké problémy.“
„Když jsem se pak dostala do vězení a slyšela jsem to všechno, jak vězně mlátili, jak je hrozně bili, lámali jim kosti a nohy a všechno možné... Byla tam jedna stará paní, bývalá velkoobchodnice z Prahy, a té zlomili klíční kost. A paní, se kterou jsem se tam skamarádila a byla stará jako moje maminka, tak tu tak strašlivě mlátili, že se zbláznila. Odvezli ji do Černovic, ona byla z Brna. Tam byla v ilegální skupině, část té ilegální skupiny utekla za hranice, část pochytali, ona byla jedna z nich. Ta ilegální skupina ji chtěla odtamtud dostat. Poslali agenta, který ji měl z blázince unést, což se mu povedlo. Dostali se do nějakého bytu, ale byli znovu chyceni. Jeho popravili, jí dali návrh na trest smrti, ale pak to změnili na doživotí a pak jí dali dvacet pět let, už si přesně nepamatuji. Jmenovala se Františka Holková.“
„Zatkli nás, ale já jsem se nikdy ničeho nebála. Nikdy ničeho. Nehroutila jsem se, prostě se nedalo nic dělat. Samozřejmě jsem se bála, co s manželem a tak. Jinak jsem slyšela, co všechno se děje ve vězeních, jak lidi mlátili, ale od toho roku, jak se to převrtlo se Stalinem, tak prý bylo zakázáno bít a týrat lidi. Takže mě ani manžela nebili. Ovšem chovali se k nám strašně. Výslechy byly těžké, vyhrožovali, byli sprostí, uráželi všelijak, hnusně. Já při jednom výslechu dostala nervový šok a zkroutily se mi ruce. Když jsem to viděla, začala jsem ječet, že mě úplně zmrzačili, co mi to udělali!“
„Manžel byl v Kanadě nešťastný pět let. Nemohl si tam zvyknout, nemohl. Já si zvykám na všechno, mně to nevadilo, ale on těžko. Měli jsme ale štěstí, dostali jsme půlroční jazykovou školu angličtiny a pak jsme dostali doporučení do práce v pojišťovně, kde přijímali lidi. Imigrační úřad se s pojišťovnou dohodl, že přijmou české uprchlíky, pokud udělají nějaké zkoušky z angličtiny. Já uměla jen trochu, ale ty zkoušky byly takové, že nás nakonec všechny vzali. Jak jsem tam nastoupila, byla jsem tam až do penze. Bylo mi osmatřicet let a byla jsem tam do šedesáti, kdy jsem šla do penze.“
„Co si vzpomínám, musím říct, že jsme byli na jednom takovém povídání a on tam říkal: ‚Já jsem byl komunista, tak jako nakonec tady vy všichni.‘ To mělo obrovský ohlas, lidi vstávali a málem ho vypískali. My jsme tedy komunisti nebyli, my pro ně nepracovali. A on nám bude vykládat, že jsme jako on. On byl komouš, sice utekl, teď se má dobře, má vydavatelství, umí v tom chodit, ale my rozhodně nejsme jako on. U muklů, tam tedy neměl úspěch.“
„Nás nepustili nikdy nikam za hranice. Jako političtí vězni jsme to měli vyloučené. V roce 1968 nás poprvé pustili do Bulharska a tam nás zastihl 21. srpen. My jsme se už nevrátili, protože jak lidé utíkali, tak my jsme z Bulharska odjeli do Vídně a lidé, co tam přicházeli, nás varovali, abychom se už nevraceli. Brežněv prý říkal, že není problém milion Čechů poslat na Sibiř, když se budou vzpírat, a milion Rusů dovézt sem. Tak jsme si říkali, kdo by asi šel první na tu Sibiř, pokud by se tohle mělo stát? Političtí vězni. Tak jsme se rozhodli, že se nevrátíme.“
Marie Stiborová, rozená Slouková, se narodila 26. května 1932 v Olomouci do rodiny Ludmily a Františka Sloukových. Měli čtyři děti, otec živil rodinu jako maloobchodník. Na pronajatých pozemcích pěstoval ovoce a zeleninu a prodával je. Válku přežili v Olomouci bez úhony. Těžké období nastalo rokem 1948, když otec zemřel na následky autonehody. Rodina finančně strádala a pamětnice musela v šestnácti letech nastoupit do práce, do čistírny. V roce 1952 se provdala za Ivana Stibora, přestěhovala se s ním do Prahy a rozhodla se následovat jeho plán k emigraci. V roce 1955 byl jejich plán vyzrazen jejich komplici a manželé byli odsouzeni k nepodmíněným trestům. Marie Stiborová si odseděla pět let v pracovním táboře v Želiezovcích a v pardubické věznici, manžel polovinu trestu odpracoval v jáchymovských dolech a po pěti letech ho pustili na amnestii. V roce 1960 tedy oba manželé začínali znovu od nuly, pod kontrolou StB, s cejchem politických vězňů. V roce 1968 poprvé vycestovali do zahraničí. V Bulharsku je zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Ihned se rozhodli pro emigraci. Na podzim téhož roku dostali azyl v Kanadě. Tam žili do roku 2001, kdy se odhodlali k definitivnímu návratu do Čech. Paní Marie Stiborová zemřela 24. června roku 2022.
Marie se svou maminkou Ludmilou, Niagarské vodopády, Kanada, 80.léta. Po čase směla Mariina maminka svou dceru v Kanadě navštívit. Režim tyto návštěvy povoloval zejména penzistům.
Marie se svou maminkou Ludmilou, Niagarské vodopády, Kanada, 80.léta. Po čase směla Mariina maminka svou dceru v Kanadě navštívit. Režim tyto návštěvy povoloval zejména penzistům.
Stiborovi, Praha, 1992. V 90. letech Stiborovi střídavě pobývali v Kanadě a v Česku. V Praze si v roce 1992 koupili nový byt na sídlišti na Barrandově. Zde bydlí paní Stiborová dodnes.
Stiborovi, Praha, 1992. V 90. letech Stiborovi střídavě pobývali v Kanadě a v Česku. V Praze si v roce 1992 koupili nový byt na sídlišti na Barrandově. Zde bydlí paní Stiborová dodnes.
Svatba Stiborových, Staroměstská radnice v Praze, 5.května 1952. Nalevo od Marie stojí její bratr Rostislav (se zlomeným palcem). Z vojny ho na svatbu sestry nechtěli pustit, a tak si dobrovolně přivodil tento drobný úraz.
Svatba Stiborových, Staroměstská radnice v Praze, 5.května 1952. Nalevo od Marie stojí její bratr Rostislav (se zlomeným palcem). Z vojny ho na svatbu sestry nechtěli pustit, a tak si dobrovolně přivodil tento drobný úraz.
Marie, Gottwaldov (Zlín), 1950 (18 let). Tehdy pracovala v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Tuto fotografii si majitel fotostudia vystavil do výlohy a Mariina tvář tak několik měsíců propagovala fotografovy služby.
Marie, Gottwaldov (Zlín), 1950 (18 let). Tehdy pracovala v Gottwaldově, dnešním Zlíně. Tuto fotografii si majitel fotostudia vystavil do výlohy a Mariina tvář tak několik měsíců propagovala fotografovy služby.
Ivan, Praha, 1954 (30 let). V té době pracovali s Marií ve státním podniku Ignis. Ona jako sekretářka, on jako konstruktér. V tomto podniku je také dne 9. března 1955 zatkli.
Ivan, Praha, 1954 (30 let). V té době pracovali s Marií ve státním podniku Ignis. Ona jako sekretářka, on jako konstruktér. V tomto podniku je také dne 9. března 1955 zatkli.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
