Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Stiborová roz. Slouková (* 1932  †︎ 2022)

• narodila se 26. května 1932 v Olomouci

• roku 1948 otec zemřel na následky autonehody

• pamětnice musela v šestnácti letech nastoupit do práce

• v roce 1952 se provdala za Ivana Stibora, přestěhovali se do Prahy

• plánovali emigraci, navázali ilegální styky se Západem

• v roce 1955 byl jejich emigrační plán vyzrazen a manželé byli odsouzeni k nepodmíněným trestům

• pamětnice byla celkem pět let v pracovním táboře v Želiezovcích a v pardubické věznici

• manžela po pěti letech pustili na amnestii

• po propuštění v roce 1960 začínali znovu

• v létě 1968 se dostali na dovolenou do Bulharska

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy se rozhodli zůstat v zahraničí

• na podzim roku 1968 dostali azyl v Kanadě

• k definitivnímu návratu do vlasti se rozhodli až v roce 2001

• zemřela 24. června 2022

Marie se narodila v Olomouci 26. května 1932 jako druhé dítě manželů Sloukových. Pokřtěna byla jako Marie Terezie, odmalička jí však všichni říkali Pájo. Matka Ludmila doma pečovala o ni a její tři další sourozence, otec František byl maloobchodníkem. Prodával ovoce a zeleninu, které pěstoval na pronajatých pozemcích. 

Prvním dějinným zvratem, který zasáhl do života pamětnice, byla všeobecná mobilizace v září 1938, kdy otce odveleli do olomouckých kasáren. Doposud neznámou situaci jí rodiče vysvětlili se slovy, „že bude asi válka“. Tehdy šestiletou Páju ovládl strach; bála se o tatínka. 
Válka

Období protektorátu a druhé světové války zastihlo Marii Sloukovou ve školní lavici. Podle jejích slov však školní výuka i v nelehké době probíhala vcelku normálně; jedinou novinkou byla povinná němčina, kterou nikdo ze spolužáků neměl příliš v lásce. Za války Sloukovi hladem netrpěli, a pokud mohli, dělili se s jinými. František Slouka jakožto obchodník s ovocem a zeleninou mohl za svůj obchodní artikl „vybártrovat“ jiné nedostatkové potraviny. Když jednou vyšmelil pytel mouky, maminka z něj upekla několik bochníků chleba a rozdala je skupině sovětských válečných zajatců, kteří byli v Olomouci nasazeni na nucené práce.

O síle válečného běsnění se Marie Stiborová na vlastní kůži přesvědčila ke konci války. Od poloviny roku 1944 až do května 1945 se nad územím protektorátu odehrálo několik leteckých bitev mezi německými a spojeneckými letadly, která útočila na průmyslová centra v Čechách a na Moravě. Dodnes má v živé paměti, jak jedno ze spojeneckých letadel spadlo nedaleko olomouckého hřbitova. Jednalo se o jeden z amerických bombardérů, které se 17. prosince 1944 zřítily v okolí Olomouce po letecké bitvě nad Hanou.

Bombardování průmyslových oblastí však pro pamětnici a její rodinu znamenalo jediné: ukrýt se ve sklepě a nebezpečí tam přečkat. Tato „hra na schovávanou“ před padajícími bombami dospívající Marii jednou přivodila nervový šok. Celá bez sebe chodila po sklepě kolem dokola a něco si pro sebe mumlala.

Na přelomu dubna a května 1945 se začaly šířit zprávy, že se s blížící Rudou armádou schyluje ke konci války. Radostnou zprávu však brzy zatemnily zvěsti o znásilňování žen, které měli na svědomí sovětští vojáci. Proto se bezmála třináctiletá Marie před neurvalými rudoarmějci ukrývala na chodbě pod neckami.

Otcova smrt a nemožnost studovat

Poválečná léta byla v rodině Sloukových poznamenána úmrtím jejího tatínka. Ten zemřel v únoru 1948 na následky zranění, která utrpěl při autonehodě. Ztráta živitele i náklady za manželovo tříměsíční léčení v soukromém sanatoriu pro ovdovělou Ludmilu Sloukovou představovaly obrovskou finanční zátěž. Marie se tedy musela vzdát studií a v necelých šestnácti letech nastoupila do práce. Začínala v olomoucké čistírně a v roce 1951 dostala místo vedoucí v pobočce podniku Chrištof – čistírny a barvírny Vyškov. Ta sídlila v dnešním Zlíně.

Manžel Ivan Stibor a plány na emigraci

V té době vstoupil do života mladé slečny Sloukové její budoucí manžel Ivan. I přes prvotní matčiny námitky vůči o sedm a půl roku staršímu partnerovi se pamětnice za Ivana provdala a 5. května 1952 začala nový život jako Marie Stiborová.

Ivan, rovněž rodák z Olomouce, byl studentem medicíny. V roce 1949 ho ale ze školy vyhodili, prý proto, že odmítl vstoupit do KSČ, a během vojny se rozhodl, že z Československa uteče. „Zeptal se mě, jestli s ním chci utéct. A já byla zamilovaná, takže jsem samozřejmě chtěla jít s ním,“ vzpomíná Marie Stiborová. Kvůli plánovanému útěku se Stiborovi po svatbě usadili v Praze, kde měli pro přípravu cesty lepší podmínky i kontakty než doma v Olomouci.

Seznámili se s manželi Tydlitátovými, majiteli domu, který jim komunisté zabrali, vystěhovali je do suterénu a nahoře zřídili íránské velvyslanectví. Tydlitátovi přes Íránce pašovali ze Západu nylonové punčochy, cigarety a hodinky, které následně prodávali na černém trhu. Stiborovi zase využili styků Tydlitátových se zahraničím a zaslali dopis na Západ, v němž žádali známého o pomoc při plánované emigraci. V říjnu 1954 Tydlitátovy zatkla StB kvůli překupnictví, a protože manželé věděli o úmyslu Stiborových emigrovat do zahraničí, při výsleších to z nich StB dostala. 

Nebili nás, ale chovali se hrozně

Státní bezpečnost Stiborovy zatkla na pracovišti 9. března 1955. Po strohém oznámení: „Jste zatčeni!“, následoval převoz do vazby v Bartolomějské ulici. Poté je čekaly každodenní deptající výslechy a 4. května se konal soud. „Zatkli nás, ale já jsem se nikdy ničeho nebála. Nikdy ničeho. Nehroutila jsem se, prostě se nedalo nic dělat. Samozřejmě jsem se bála, co s manželem a tak. Jinak jsem slyšela, co všechno se děje ve vězeních, jak lidi mlátili, ale od toho roku, jak se to převrtlo se Stalinem, tak prý bylo zakázáno bít a týrat lidi. Takže mě ani manžela nebili. Ovšem chovali se k nám strašně. Výslechy byly těžké, vyhrožovali, byli sprostí, uráželi, všelijak, hnusně. Já jsem při jednom výslechu dostala nervový šok a zkroutily se mi ruce. Když jsem to viděla, začala jsem ječet, že mě úplně zmrzačili a co mi to udělali!“ vzpomíná Marie Stiborová. 

Den před třetím výročím svatby byl mladý pár obžalován z trestného činu velezrady. Ivana, který se snažil vzít všechnu „vinu“ na sebe, odsoudili k desetiletému a Marii k pětiletému trestu odnětí svobody nepodmíněně. 

V nočních košilích okopávat řepu

Tehdy třiadvacetiletou Marii Stiborovou převezli do pracovního tábora ve slovenských Želiezovcích poblíž maďarských hranic. S ostatními vězeňkyněmi dřela v nelidských podmínkách na polích. Sela obilí, okopávala řepu, sušila tabák, pracovala v kravíně nebo vypomáhala při žních. Po roce v Želiezovcích vypukla žloutenková epidemie a nemocné musely být v karanténě. Přesto je vyhnali na pole. 

„To jsme byly v nočních košilích, takové flanelové noční košile jsme měly, říkaly jsme tomu ‚boženky‘. A teď nás z ničeho nic zavolali na nástup. Byl tam vždycky nástup ráno, když jsme šly do práce, odpoledne, když jsme šly z práce, a večer před večerkou. Vyhnali nás ven, byla hrozná zima a my myslely, protože jsme byly nemocné, že jdeme jen na nástup. Takže jsme šly na nástup v těch ‚boženkách‘, na bosé nohy jsme si natáhly gumáky a přehodily přes sebe kabáty, ‚decembráky‘. Jenže na nástupu nám rozdali lopaty a krumpáče a vyhnali nás, takhle oblečené, nemocné, okopávat řepu. V tom špatném zdravotním stavu. Několik děvčat tam omdlelo, několik jich pak bylo nemocných ještě víc. Já ne, byla jsem odolná, relativně zdravá, a tak jsem to přežila. Ale jiná děvčata tam měla velké problémy,“ vzpomíná Marie Stiborová, kterou spolu s dalšími ženami nakonec odvezli do pardubické věznice. 

Věznice Pardubice 

Zde byly pracovní podmínky o něco snesitelnější, ženy pracovaly na „švadlárnách“, „kablovnách“ či „korálkárnách“. V Pardubicích zůstala pamětnice až do konce svého trestu. Veškeré nabídky na předčasné propuštění výměnou za „spolupráci“ striktně odmítala. „Radši jsem si všechno odseděla,“ říká.

V březnu 1960 ji konečně propustili. Její manžel měl tou dobou za sebou teprve půlku trestu. Díky amnestii vyhlášené prezidentem se však dostal ven i on. Po pěti letech odloučení Stiborovy čekal druhý společný začátek. V průběhu šedesátých let se manželé snažili odrazit od psychického i materiálního dna. Jejich nový život na „svobodě“ v socialistickém Československu byl naplněn především prací v přiděleném zaměstnání. Marie Stiborová se také snažila doplnit si zameškané vzdělání a přihlásila se do večerní školy, z té jí ale jako bývalou vězeňkyni vyloučili. 

Stejně tak Stiborovi dlouho nemohli vycestovat ani do „spřátelených“ socialistických zemí. První výjezdní doložku získali až v létě 1968, a to na dovolenou do Bulharska. To se pro ně nakonec stalo pouze přestupní stanicí na cestě za jejich novým domovem.

Domů už se nevrátím

Dne 21. srpna 1968 Stiborovy v černomořském letovisku zastihla zpráva o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do okupované vlasti se vrátit nechtěli: báli se, že jako bývalí političtí vězni by za nynější vyhrocené situace mohli být znovu pronásledováni. „Řekla jsem Ivanovi, že se domů nevrátím, že jsem si kriminálu užila až dost a že budu klidně někde umejvat záchody,“ vzpomíná Marie Stiborová na chvíli, kdy se s manželem vlastně již podruhé rozhodli emigrovat na Západ.

Hned 22. srpna odjeli do Vídně a odtamtud pokračovali do Bernu na kanadské velvyslanectví, kam se šli spolu se svými známými jen zběžně informovat o možnostech, které se jim jako politickým uprchlíkům nabízely. Neuvažovali o opuštění Evropy, a tak je čekal velký šok, když přišla zpráva, že mají na velvyslanectví připravené dvě letenky do Kanady. 

Škvorecký u muklů neměl úspěch

Dne 17. září 1968 přistáli na torontském letišti. Již potřetí tak Stiborovi začínali od nuly. Ujal se jich imigrační úřad, který jim zajistil ubytování, kurzy angličtiny a nakonec i zaměstnání ve městě Kitchener, které se stalo jejich novým domovem a nachází se asi sto kilometrů od Toronta. Marie Stiborová dostala práci v pojišťovně, Ivan jako strojní konstruktér v továrně na pneumatiky. Oba v tomto zaměstnání setrvali až do důchodu.

V Kanadě udržovali styky i s dalšími českými emigranty, ale politicky se nijak neangažovali. Různých setkání se však účastnili, a tak se dostali také na besedu se spisovatelem a zakladatelem torontského azylového nakladatelství Josefem Škvoreckým. „Co si vzpomínám, musím říct, že jsme byli na jednom takovém povídání a on tam říkal: ‚Já jsem byl komunista, tak jako nakonec tady vy všichni.‘ To mělo obrovský ohlas, lidi vstávali a málem ho vypískali. My jsme tedy komunisti nebyli, my pro ně nepracovali. A on nám bude vykládat, že jsme jako on. On byl komouš, sice utekl, teď se má dobře, má vydavatelství, umí v tom chodit, ale my rozhodně nejsme jako on. U muklů, tam tedy neměl úspěch,“ vypráví pamětnice.

Díky své pracovitosti a spořivosti dosáhli manželé životního standardu, který jim umožňoval posílat peníze domů rodině. Po té se jim po celou dobu velmi stýskalo. V roce 1973 dostali kanadské občanství a Marie s Ivanem už nepočítali s tím, že by se kdy do Československa vrátili. 

Zpátky se Stiborovi nehrnuli ani po revoluci v roce 1989. Obávali se, že změna režimu není trvalá. Od poloviny devadesátých let ale začali mezi oběma svými domovy „pendlovat“ a k definitivnímu návratu se odhodlali v roce 2001.