Lilly Štěpánová

„Že by někomu ubližovali, to ne (kápové). Akorát mě zavřeli. Zavřeli mě, a to totiž, když muž nastupoval do toho transportu, tak jsme měli okna na té ubikaci a ty vedly k nádraží. Tam, co jezdily ty vlaky. Já jsem ho chtěla ještě vidět, tak jsem otevřela to okno a volala jsem na něj. Oni to dole slyšeli, tak pro mě přišli nahoru, že se to nesmí, a já jsem se s nimi začala prát, ať mě nechají, že ho chci ještě vidět. Oni mě sebrali a zavřeli do vězení. To nic nebylo, já tam byla asi jednu noc. Pak mě zase pustili, ale byla jsem tam. Věděla jsem, jak to vypadá.“

„My jsme na to nereagovali (na emigraci). Říkali jsme, že pokud je rodina pohromadě, tak je všechno dobrý. Potom později se rozhodl jeden bratr, že by šel do Izraele, přihlásil se někde. Ten druhý měl v Anglii dívku, s kterou předtím chodil. Tak ten chtěl do té Anglie. Šel si na nádraží pro lístek na vlak a v tu ránu, ten den právě, spadla klec. Skončila možnost emigrace. A ten do Izraele se také nedostal, protože všechno skončilo tím určitým datem. Tak jsme zůstali pohromadě. Když začaly ty transporty, tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby s každou rodinou šel nějaký mladý člověk. Ještě jsme měli plno příbuzných. Oba dva bratři se oženili, takže s rodinami těch žen šel každý z nich. Jeden šel s našimi a druhý s rodinou té ženy. Mysleli jsme, že tak bude o všechny postaráno, že tak si budou nápomocní.“