Lilly Štěpánová

„To jsme se dozvěděli (co je Osvětim) až potom, co začali přijíždět nějací lidé z Prahy. Ti nám vyprávěli, co je dál. Že tam je Osvětim. To my jsme vůbec netušili. Vlaky z Terezína sice jezdily přímo do Polska, ale co je to Osvětim, jsme nevěděli. Tenkrát odváželi 3000 mladých mužů. Jeli do neznáma. My jsme, jako jejich ženy, zůstaly v Terezíně. Tak jsme šly a řekly, že pojedeme za nimi, že budují nový tábor, že tam chceme být s nimi. Naštěstí jsme měly takovou moudrou vedoucí, která řekla: ‚Neblázněte, vždyť už je nikdy neuvidíte.‘ Tak jsme se nepřihlásily a zůstaly v Terezíně. Některý. Některý, který ještě měly rodiče nebo příbuzné, tak s nimi šly. Ty už jsme nikdy neviděly. Pak tam byla skupina 100 děvčat, která měla nahradit ty muže. Takže my jsme dostávaly tu práci, co by bývali dělali muži.“

„Že by někomu ubližovali, to ne (kápové). Akorát mě zavřeli. Zavřeli mě, a to totiž, když muž nastupoval do toho transportu, tak jsme měli okna na té ubikaci a ty vedly k nádraží. Tam, co jezdily ty vlaky. Já jsem ho chtěla ještě vidět, tak jsem otevřela to okno a volala jsem na něj. Oni to dole slyšeli, tak pro mě přišli nahoru, že se to nesmí, a já jsem se s nimi začala prát, ať mě nechají, že ho chci ještě vidět. Oni mě sebrali a zavřeli do vězení. To nic nebylo, já tam byla asi jednu noc. Pak mě zase pustili, ale byla jsem tam. Věděla jsem, jak to vypadá.“