"V Brně jsem znal novináře, třeba i z Lidových novin, a u jednoho člověka si to zvlášť pamatuji, jak se změnil. Jak se lidé promění, když se změní situace, nejdřív jsou samý obrodný proces a pak se mě najednou v hospodě zeptá jak to, že mě ještě nezavřeli. Ta proměna lidí byla nejhorší. Ale o to víc pak člověk měl rád ty, co zůstali stejní."
"Měl jsem po otci hromady obchodních papírů a výhled na železnici, hrozně rád jsem se díval na vlaky. Pravítkem jsem si narýsoval koleje a spojil papíry k sobě, aby navazovaly a pořád jsem přikresloval vlaky, kreslil jsem si nekonečné vlaky. Jednou jsem dostal od dědečka ústecké letopisy nebo snad brožurku hasičského sboru či co a tam byla dětská figurka jak „sere“, velká prdel. A to asi byla předpověď těch ňadrovek, co jsem později dělal.“
"Jednou mi bylo nabídnuto učit, ale když jsem potom viděl na škole výstavu klauzurních prací, tak jsem si řekl, že tohle ne. Konceptuální umění učit nebudu, nápady se nedají naučit. Dneska se tak hezky kopíruje. Snad nebudu brán jako úplný konzervativec, ale myslím si, že druhořadý malíř 19. a 20.století je pořád ještě malíř, ale druhořadý konceptualista, to je obyčejná zlodějina, klik na počítači a to je snadné pro každého."
"Bylo to velmi kolektivní dílo. Zdeněk Beran, Čestmír Janošek a Antonín Málek, později jsme se k nim přidali my s Karlem Neprašem. Kdo řekl první ten název, těžko říct. (Kdo tou školou prošel?) Bylo to otevřené i ne, každý členem být nemohl, nestačilo jen vypít s námi pár piv. Neměli jsme uměleckou teorii, pod kterou bychom společně tvořili. Šlo hlavně o názor, o obecný postoj, a každý měl svobodu dělat si, co chtěl. (Jaký to byl postoj?) Jaký by v té době mohl být, doba byla proti nám a my byli v té době. No tak asi jsme byli proti té době."
"Seděli jsme v Domě umění v klubu (v Brně, se známou z Cambridge) a kolem deváté hodiny hlásili, že jsou tu Rusové. Říkal jsem jí to a ona na to, že je to blbost, že taky musíme všechno kopírovat ze Západu, že je to jako hra Orsona Wellese, jak Marťani napadli Spojené státy. Šli jsme pak domů, létala letadla a z okna jsme viděli tanky. Říkám jí, že je to poněkud dražší inscenace než podle Orsona Wellese, a ona, typická Angličanka, odpověděla: Také se mi zdá."
Jan Steklík se narodil 5. června 1938 v Ústí nad Orlicí. Studia na střední průmyslové škole textilní nedokončil. Vlastní tvorbou se zabýval už v době studií. V roce 1963 spolu s Karlem Neprašem založil Křížovnickou školu čistého humoru bez vtipu. Od šedesátých let byly jeho práce vystavovány na různých společenských akcích, společných výstavách. V roce 1970 vytvořil známý landartový projekt „Letiště pro mraky“. V 70. letech byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. V České republice měl tři autorské výstavy: „Ňadrovečeře“ v Oblastní galerii v Liberci (1970), „Hry“ v Minigalerii VÚVeL v Brně (1977), „Kresby, hry“ v OKS Blansko (1978). V rámci společných výstav se jeho práce objevily kupříkladu v Sydney, St. Catharines (Kanada), ve Florencii, Buenos Aires, Wroclawi nebo v Tokiu. Po roce 1989 měl několik výstav v Praze, Zlíně, Brně, Ústí nad Orlicí a ve Vysokém Mýtě. Hodně byl prezentován v rámci společných výstav: ve spojení s Neprašem nebo Křížovnickou školou. V době natáčení rozhovoru stále tvořil a žil střídavě v Praze, Ústí nad Orlicí a v Brně. Jan Steklík zemřel v listopadu roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
