„Vyšli jsme z krytu a ruský voják jel na kole. Ale nebyly tam galusky. To řinčelo! A my jsme se smáli a on nevěděl čemu. Pořád šlapal a ono mu to nejelo. Říkali jsme si, že to snad vidí poprvé. Pak jsme zjistili, že oni opravdu některé věci ještě neviděli. Maminka mi říkala, že třeba ve Vyškově stříleli do budíku, který zvonil, a umývali se v klozetové míse. Oni třeba byli někde ze zapadlých dědin, kde nic neměli. Já proti nim nic nemám, jenže jsou zlí lidé a jsou dobří lidé. Ale ve Vyškově, tam, kde jsem já bydlela, se nesmělo říct 'Rus'. Tam znásilňovali ženy. Moje sestra byla schovaná v peřinách.“
„Když bylo bombardování na Kotěrce [Kotěrova ulice ve Zlíně], tak to už jsme zažili nahoře pod lesem, kdy byly udělané nové kryty. Byly tam tři rodiny. Nikdy na to nezapomenu. Můj malý syn byl ve fusaku, a když to bouchlo, tak jsem nad ním stála a manžel nade mnou. Paní Svobodová, co tam byla s námi, říkala: ,Lidi, modleme se, nastala poslední hodinka.´ Zavřené dveře to tlakem vyrazilo a zhaslo světlo. Za chvilku jeden pán z rodiny, co jsem neznala, vyšel ven a říká: ,Zlín hoří.´ Tak jsem prožila bombardování v krytu.“
„Byl tam bufet, kde jsme snídali. Dostaly jsme hrnek kávy nebo čaj a k tomu byl velký krajíc chleba s máslem. Nikdy nebyla buchta, vždycky chleba s máslem a ta káva. Vstávaly jsme po páté hodině. Zahoukalo, a to jsme musely vyskočit z postele, ne si ještě poležet. Musely jsme dát postel do pořádku, složit a vyrovnat deku jako na vojně. Vždycky měla dvě děvčata službu celý týden a upravila, co nebylo v pořádku. Chodila pak kontrola a bodovala, jak je tam uklizeno. Ale uklízečky umývaly podlahu, ne my. A za pět minut šest jsme musely stát u kruhu [pásová výroba obuvi].“
Drahomíra Stehlíková, rodným příjmením Kotulánová, se narodila 12. února 1922 v Juliánově (dnes část města Brna). Hned po narození se s rodiči přestěhovala do Vyškova do domu její babičky, která po smrti svého manžela zůstala v domě zatíženém dluhem sama. Ve Vyškově chodila do obecné i měšťanské školy. Poté nastoupila na Baťovu školu práce ve Zlíně se zaměřením na rodinnou výchovu, jejíž součástí byla práce v továrním provozu. Bydlela na tamním internátě. V roce 1943 se vdala za Oldřicha Stehlíka a spolu se nastěhovali do baťovského domku, který jim byl přidělen po urgenci u ministra a starosty Zlína Dominika Čipery. Na konci druhé světové války zažila bombardování Zlína i jeho osvobozování. Pracovala u firmy Baťa a později v podniku Stavosvit, což byla bývalá baťovská stavební společnost. Měnová reforma v roce 1953 připravila manžele Stehlíkovy o celoživotní úspory. Drahomíra Stehlíková nevstoupila nikdy do Komunistické strany Československa (KSČ). Celý život ctí Baťův odkaz a jeho ideály, mezi něž patří pracovitost, čestnost a skromnost. V roce 2023 žila ve Zlíně.
Autorský tým: Jakub Zavadil, Patricie Stehlíková, Matěj Zahradník a Tomáš Řehánek
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
