Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Stehlíková (* 1922)

• narozena 12. února 1922 v Juliánově u Brna

• dětství prožila ve Vyškově

• v 15 letech nastoupila do Baťovy školy práce ve Zlíně

• v roce 1943 se vdala za Oldřicha Stehlíka

• za druhé světové války zažila bombardování Zlína

• pracovala u firmy Baťa a podniku Stavosvit

• v roce 2023 žila ve Zlíně

Život Drahomíry Stehlíkové ovlivnila zlínská firma Baťa v podstatě už od narození. Narodila se 12. února 1922 v Juliánově u Brna, ale ve dvou měsících se s rodiči přestěhovala do Vyškova do domu své babičky. Pamětnice vzpomíná: „Můj dědeček, kterého jsem neznala, byl švec a Baťa všechny ševce zničil. Vyškov byl ševcovské město. Na naší a vedlejší ulici bylo pět ševcovských rodin, ve kterých byly čtyři, pět i šest dětí. Žili chudě, to byl jiný život, než je teď.“

Dědeček se zadlužil ve vyškovské bance. Po jeho smrti zůstala babička sama bez prostředků a hrozilo, že o svůj dům přijde. Poprosila tedy svého syna, tatínka pamětnice, aby se k ní nastěhovali a pomohli jí dluh splácet. Kvůli tomu nemohl otec Antonín Bouda jít dělat ševcovinu do Zlína, ale zůstal ve Vyškově, kde pracoval jako dělník. Nejprve ve firmě na měděné kotle a poté ve vyškovském pivovaru, „pijováru“, jak se tehdy říkalo. „Můj tatínek byl zdravý jako rys až do 78 roků,“ vzpomíná Drahomíra Stehlíková. „Denně se napil piva a pivních kvasinek, neznal žádné jiné vitamíny, nebyl u doktorů a měl všechny svoje zdravé zuby.“

Dětství ve Vyškově

Ve Vyškově chodila Drahomíra Stehlíková na obecnou i měšťanskou školu. Na to vzpomíná velmi ráda: „Milovala jsem paní učitelku a pana učitele. Měla jsem většinou jedničky, my jsme říkali ‚bičík‘, a lehce jsem se učila. Měla jsem paměť na básničky a písničky. Ale co jsem neměla ráda od dětství, to byly počty a měřičství. Dnes je to matematika a geometrie. Z toho mi hrozila trojka nebo čtyřka. Jako děcko jsem chodila na roráty [ranní mše v době adventní] a Májovou [mariánské pobožnosti] a naše paní učitelka, která byla silně nábožensky založená, se mi začala věnovat. Nakonec jsem měla dvojku.“

Zážitkem pro pamětnici bylo i to, jak jako šestiletá viděla na vyškovském vlakovém nádraží prezidenta T. G. Masaryka: „Když jel z Přerova do Brna, tak vlak zůstal stát na nádraží asi deset minut. Pan prezident Masaryk stáhl okno. Měl bílý oblek, bílý klobouk, brejličky a bradku a mával nám. A my křičeli: ,Ať žije tatíček Masaryk!´ Měli jsme vlaječky a třásně.“

Ve svých 13 letech viděla pamětnice ve Vyškově na náměstí na pódiu před radnicí i prezidenta Edvarda Beneše s manželkou Hanou Benešovou. Vzpomíná, jak ji překvapil malým vzrůstem, a také na kytici konvalinek v ruce paní Benešové: „Tenkrát jsem se dozvěděla, že paní Hana Benešová miluje konvalinky, a když je někam pozvaná, tak jí dávají její oblíbené květiny.“

V Baťově škole práce

Po dokončení měšťanské školy ve Vyškově Drahomíra nastoupila do Baťovy školy práce ve Zlíně. Z různých oborů si vybrala rodinnou výchovu. „Říkala jsem si, že se naučím vařit a šít a pak jsem toho litovala. Měla jsem si radši zvolit obchodní školu a nemusela bych dělat u kruhu a mohla jsem jít do účtárny. To se ale nedá nic dělat, takový je život.“

Bydlela na Baťových internátech, kde byl přísný, až vojenský režim. Na jednom pokoji bylo pohromadě 16 děvčat. Vstávalo se po páté hodině ranní a před snídaní a odchodem do práce musely dívky dát do pořádku pokoj. Chodila kontrola a úklid bodovala. Drahomíra Stehlíková vzpomíná na svůj tehdejší denní program: „Za pět minut šest jsme musely stát u kruhu [součást pásové výroby v Baťových závodech]. Dělalo se od šesti do dvanácti a od dvou do čtyř. Ve všední den jsme musely jít hned po práci na internát a neděli jsme měly celou pro sebe. Nastrojily jsme se a šly jsme do ulic.“ V odpoledních a večerních hodinách probíhalo vyučování, které končívalo o půl desáté večer a do deseti hodin musely být učnice na internátě.

Vydělané peníze odevzdávaly internátu, který si strhával částku za ubytování a stravu. Část peněz dostávala děvčata jako kapesné a zbytek se ukládal jako úspory. „Baťa dobře platil,“ vzpomíná Drahomíra Stehlíková. „Dělalo se za 157 korun [týdně]. Já jsem si někdy vydělala víc než můj tatínek.“

Bydlení ve svém

Po začátku druhé světové války se vrátila na tři měsíce domů do Vyškova k rodičům, kteří o ni měli starost. Po žádosti zaměstnavatele a ujištění o relativně klidné situaci ve Zlíně nastoupila znovu do práce a do školy. Na internátech bydlela od svých 15 do 21 let. 30. ledna 1943 se vdala za Oldřicha Stehlíka, který stejně jako ona absolvoval Baťovu školu práce a patřil mezi tzv. mladé muže. Měl jako ženatý zaměstnanec Baťových závodů výhledově nárok na přidělení podnikového bydlení. Kvůli urgenci napsal dokonce žádost tehdejšímu ministru veřejných prací a starostovi Zlína Dominiku Čiperovi. Na jeho přímluvu jim byl přidělen starý byt, postavený v první fázi zlínské baťovské výstavby. Na skromné bydlení pamětnice vzpomíná: „Dřevěný záchod i voda byly venku, muselo se jít po schodech dolů. Stěny byly jen dřevěné omítnuté příčky. A běhaly tam myši.“

Štěstí v neštěstí

Z válečné doby má Drahomíra Stehlíková vzpomínky i na bombardování Zlína. Ještě před hlavním náletem spadla menší bomba poblíž domku, kde manželé Stehlíkovi bydleli. „To byla malá bomba, spadla do mostku vedle garáže. Měli jsme okna vytlučená, dveře vyražené a všecko bylo rozházené. Kdyby to byla velká bomba, tak by ty domy spadly.“ Velké bombardování prožili i s malým synem společně s dalšími třemi rodinami v krytu.

Manžel Drahomíry Stehlíkové pomáhal po náletu hledat věci v sutinách zbořeného domku jejich sousedů. Druhý den ve vedlejším domě našli pyrotechnici nevybuchlou bombu. Manžel pak pamětnici říkal: „Já jsem podruhé na světě. Kdyby to bouchlo, tak jsme všichni mrtví.“

Sestra byla schovaná v peřinách

Konec války má pamětnice spojený především s každodenním běháním do krytu. S malým dítětem v náručí, s dekou a věcmi pro dítě v ruksaku na zádech. Manžel domů nemohl. Jako nejmladší zaměstnanec měl v práci za úkol zamykat provoz, až se všichni přesunou do krytu.

„My jsme byli v krytu a někdo volá: ,Konec války, pojďte ven!´ Vyšli jsme ven a viděli jsme, jak ruský voják jel na kole. Ale to nemělo gumy. Řinčelo to a my jsme se smáli. On nevěděl čemu a pořád šlapal a ono mu to nejelo. Asi to viděl poprvé,“ vzpomíná na osvobození Drahomíra Stehlíková

Maminka pamětnice jí popisovala, jak sovětští vojáci z neznalosti stříleli na zvonící budík a umývali se v klozetové míse. Ve Vyškově mnozí obyvatelé nevzpomínají na osvobození dobře. Z vyprávění i z dochovaných pramenů (mj. Sborník Archivu bezpečnostních složek 12/2014) vyplývá, že rudoarmějci měli na svědomí velký počet znásilnění, zabití z nedbalosti i krádeží všeho možného. V ulici, kde bydleli rodiče Drahomíry Stehlíkové, byly znásilněny a poté i s rodiči zabity dvě nezletilé dívky. Podle očitých svědků musely být oběti pod pohrůžkou a dohledem sovětských samopalů urychleně pohřbeny. Pamětnice zmiňuje i případ, kdy byla ve mlýně za Vyškovem mnohonásobně znásilněna osmdesátiletá paní, která následkem toho zemřela. Tuto událost ale nelze z oficiálních pramenů doložit.

Na vyškovském zámku, kde pracovala teta Drahomíry Stehlíkové jako kuchařka, vojáci vyrabovali sklad s jídlem a tetě sebrali šaty a šperky. „Mojí tetince vzali všecko. Šaty, prádlo i šperky, co dostala od paní baronky. My jsme to měli zdědit, až budeme velké.“

Chtějí tě zavřít

V poválečných volbách v roce 1946 měla Drahomíra Stehlíková jasno: „My jsme byli baťovci a Baťa byl národní socialista.“ S komunisty měla v padesátých letech problém, když kritizovala nátlak na manžela její kamarádky. Tomu nebylo umožněno dělat vedoucího dílny, pokud nevystoupí z katolické církve. Hrozbu kriminalizace pamětnice, která měla malé dítě, využili komunisté při přesvědčování jejího manžela, aby vstoupil do komunistické strany. Ten nátlaku neodolal, ale zůstal podle Drahomíry Stehlíkové jen tzv. „příspěvkovým komunistou“. I přesto byl kvůli kritice vedoucího z jednoho zaměstnání propuštěn a dlouho hledal jinou práci.

Měnovou reformou v roce 1953 znehodnotil komunistický režim hodnotu tehdejších peněz. I manželé Stehlíkovi tím přišli v podstatě o celoživotní úspory. „Oni mě opravdu okradli,“ vzpomíná pamětnice. „Chtěla jsem si tenkrát koupit boty, ale stály 1 600 korun. Ale nemohla jsem přece ochudit rodinu, tak jsem si je nekoupila. Pak přišla měna. To mi i slzy tekly.“

Rodina je základ

Ve všech obdobích života byla pro Drahomíru Stehlíkovou středobodem dění rodina. „Měla jsem dobrou rodinu, dvě děti a manžela. Starali jsme se o sebe. Prožili jsme spolu 60 let. A nebýt smrti našeho syna, tak jsme měli velkou oslavu diamantové svatby.“ Oldřich Stehlík zemřel ve svých 83 letech.

Pamětnice žila v dětství i v mládí ve velmi skromných podmínkách. Jídla byl nedostatek a v jejím okolí žily i velmi chudé rodiny. I proto má pocit, že dnes mají mladí lidé všechno. Přesto ráda vzpomíná na dětství, které považuje za radostnější, než mají dnešní děti obklopené technikou a počítači. „Mám ráda mladé lidi, ale když si dnes stěžují, tak si myslím, že by měli poznat trochu tvrdší život. Dnes se lidé nemají špatně.“

Jejím životním mottem je: „Mějte rádi život a lidi kolem sebe.“ Podle svých slov se má dobře. Má hodné děti, vnuky, pravnuky, a dokonce dva prapravnuky a těší se z jejich návštěv. „Občas se vidíme a jsem šťastná. Jsem spokojená se životem, co jsem prožila.“