„Vím dvě osoby, které to vedly, ještě žijí, ale nechci je jmenovat. To byla věc, která byla neuvážlivá. Ale víte, strašná škoda byla, že tady v Brně zbourali německý dům. Naštěstí zapomněli na Turnhallu. To jsem rád. Ta zůstala. Když něco zničím, tak musím mít náhradu. Já jsem dodnes nedocílil toho, aby tam byl nějaký památník. A oni si tam udělali nějaký park.“
„Já bych rozlišoval na komunisty, kteří škodili, a kteří neškodili. Někteří škodili. Třeba Makovský byl ve straně, ale on když byl poslaný do kostela, tak měl rozhodnout o tom, jestli se to má zničit, nebo ne, mluvím o oltáři v Jedovnicích, který jsem rekonstruoval. A on tam přišel, poklekl a pomodlil se. A přitom to byl komunista. Ale druhý komunista zase ničil, třeba správce zámku v Rájci, kde tehdy zůstala ještě hraběnka a její syn. On byl tak sprostý. Když chlapec chodil do školy, tak on jim večer namazal marmeládu na chleba, aby z toho měl ráno břečku. A to byl komunista, Jirůšek, který dostal vyznamenání. Třeba komunisti něco řešili a říkali, měli bychom to udělat tak a tak, ale nedej, nedej...! Oni se báli k tomu přidat to slovo Bože... Takže asi tak.“
„A to musím říct, že ne. Němci vnímali, co se děje v Brně, ale nebyli to přesvědčení fašisti. Tady v tomto případě byli udavači. Třeba v Židenicích byla Fuchsová, která udávala a o ní se to vědělo. Ona byla Češka a udávala, ale Němci, ti starousedlíci, nebyli fašisti. Tady v Brně žilo hodně Židů, oni mluvili německy. Pamatuju si to jak dnes, když jsem chodil do ulice Orlí, tak jsme tam šli s babičkou a ona mi chtěla koupit košili, a ta Němka jí řekla, máme jenom s dluhama... místo máme jenom dlouhé... A ty Němky z Komárova anebo z Tuřan, tak měly šátky a prodávaly kysané zelí a volaly: ‚Vážená paní, tak pojďte sem!‘ Snažily se mluvit česky.“
Miloš Stehlík se narodil 14. listopadu 1923 v Brně a patří k významným osobnostem moravské metropole. Dětství prožil v brněnských Židenicích a v Juliánově. V roce 1934 ukončil docházku na obecné škole v Brně-Židenicích a poté od svých jedenácti do devatenácti let navštěvoval reálné gymnázium v Brně-Husovicích. Oba rodiče mu zemřeli, když mu byly čtyři roky, a tak se o něho starala a vychovávala ho babička s tetou. Během uzavření vysokých škol za druhé světové války chodil na jazykovou školu a měl být nasazen na nucené práce do říše, ale odmítl to a celou válku se musel schovávat. Po válce studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Když nastoupil do Památkového ústavu v Brně, kde pracuje doposud, komunisté mu zakazovali opravovat církevní památky a nutili ho, aby vstoupil do strany. Radikálně to odmítl. V dobách komunismu se mu podařilo tajně zrestaurovat oltář v Jedovnicích a poté následoval definitivní zákaz, aby se podílel na záchraně církevních památek. Komunistický režim ho považoval za agenta Vatikánu. Pamětník stále pracuje v Památkovém ústavu a v roce 2001 mu byla udělena cena ministerstva kultury za památkovou péči.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
