Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Miloš Stehlík (* 1923)

Komunisti mi zničili život

  • Miloš Stehlík se narodil 14. listopadu 1923 v Brně

  • za války měl být nasazen na nucené práce do říše

  • během celé války se skrýval, aby nemusel odjet pracovat do Německa

  • po válce studoval dějiny umění a archeologii

  • v Památkovém ústavu mu komunisté zakazovali restaurovat církevní památky

  • v padesátých letech tajně zrestauroval oltář v Jedovnicích

  • komunisté mu přezdívali „agent Vatikánu“

Miloš Stehlík se narodil 14. listopadu 1923 v Brně a svému rodnému městu zůstal dodnes věrný. Oba rodiče mu zemřeli, když mu byly čtyři roky, a tak se jeho výchovy ujala babička s tetou. Už od dětství projevoval zájem o divadlo a měl velký smysl pro krásno. Ještě na gymnáziu vážně uvažoval o tom, že se stane operním režisérem, ale babička ho od toho zrazovala, a tak za druhé světové války vystudoval jazykovou školu, po válce se přihlásil na dějiny umění a archeologii na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity a poté začal pracovat v Památkovém ústavu.

Válka

Patřil k lidem, kteří okupaci přežili, aniž se zapojili do výrobního průmyslu, který se podílel na udržení okupantské diktatury. Během druhé světové války byl nasazen na nucené práce do říše, ale odmítl nastoupit do fabriky a musel se až do konce války ukrývat. Když válka skončila, ve společnosti panovalo nadšení a spousta mladých lidí byla plná odhodlání poznávat pravdu. Jejich nadšení však netrvalo dlouho.


Osudný rok 1948


Přišel rok 1948, všechno se změnilo a také posluchačů na dějinách umění ubylo. Někteří hledali spásu za hranicemi. Kdo zůstal v tehdejším Československu, byl vystaven naléhání ke vstupu do komunistické strany. „Kdo odmítl průkazku KSČ jako já nebo moje budoucí žena a řada dalších, byl nutně odsouzen k zápasu s touto rudou hydrou. Zápasu, který trval až do roku 1989,“ vzpomíná Miloš Stehlík. Nastala doba komunismu, kdy se vyučující museli podřizovat požadavkům komunistické strany. „Tehdy přišel profesor Antonín Václavík za přednostou památkového úřadu, že by potřeboval, aby přišel někdo vyučovat památkovou péči pro etnografy. A prý, abych šel já. Tak jsem vyučoval na rohu ulice Augustinské, dnes Jaselské, v prvním patře, proti Akademické kavárně. Tam jsme se jednou sešli s mou budoucí ženou jako studenti a tam jsme si poprvé a naposledy zapálili cigaretu.“


Ideologie vládne památkám


Veškerou činnost Miloše Stehlíka musela schválit závodní rada památkového střediska. Vědělo se, že pamětník není ideologického ražení, jak by měl být. To měl také napsáno v posudku. „Ale protože nebyl nikdo jiný, kdo by památkovou péči a znalectví mohl přednášet, tak jsem to dělal já. Kolega v práci mi říkal: ‚Prosím tě, neříkej něco, aby nám to potom nevytýkali, protože ty jsi schopen říct všechno. No a já jsem přesto mluvil, a nic se mně nestalo a nechali mě na fakultě. Musím říct, že komunistická ideologie se ale u posluchačů příliš neprojevovala.“

Zákaz jezdit do zahraničí


Bylo pro nás dost tragické, že jsme nesměli za hranice. Bylo to zakázáno. Nemohli jsme jet na žádný zájezd nebo studijní pobyt. Jednou jsme měli už připravené, že pojedeme do Itálie. Profesor Friedl nám říkal, jakou košili si máme koupit. Takovou silonovou, která se vypere a hned je do rána suchá. To jsme všechno věděli, no a druhý den jsme přišli na fakultu a tam jsme se dozvěděli, že cesta není povolena.“ Západ byl skutečně za železnou oponou, která byla nepřekročitelná. Jako pracovník v památkové péči se Miloš Stehlík na nějakou studijní cestu občas dostal, ale bylo to jen tehdy, když zemřel někdo z pražských žadatelů nebo když se něco výjimečného stalo. Takto se například dostal do Anglie. „Můj kolega v práci řekl vedoucí na krajském národním výboru místo ‚soudružko‘ ‚milostivá paní‘. Tak ho škrtli a jel jsem já. To bylo po osmašedesátém. Jinak s cizinou do roku 1948 to bylo ještě dobré. V Karlově Studánce a Šebetově byl studentský mezinárodní tábor. A tam jsem byl jako tlumočník anglického jazyka, protože předtím jsem studoval anglickou školu. Přijelo tam několik Američanů, více Rusů a Francouzů.“ Když pamětníka po dlouhém prověřování pustili ven, museli po návratu napsat, že nebyl ve styku s našimi emigranty. „Já jsem přirozeně nenapsal, že když jsem byl v Londýně, tak jsem se setkal s Milošem Hellerem, naším bývalým asistentem. To bych býval byl pověšený nebo sťatý. To bylo všude, ve všech zaměstnáních, že tam byli fízlové. Také na naší fakultě.“


Prověrky

Do roku 1948 se Miloš Stehlík cítil svobodně, ale pak přišly prověrky. Všem studentům byly odebrány indexy, což byl důležitý průkaz, bez kterého se nedalo studovat. A následoval výslech, který se týkal otázek kolem katolictví a baroka. A pak dostal vyrozumění, aby si přišel pro „rozhřešení“. A když si ho Miloš Stehlík přišel vyzvednout, dočkal se zamítavé odpovědi. Dalo mu pak hodně práce, aby se jako student dostal zpátky na fakultu. Komunisté na něho číhali všude. Bylo jich hodně i mezi studenty. Nedávali o sobě vědět, ale čekali, až přijde jejich čas. Když mu zamítli kandidaturu, tak mu komunističtí spolužáci říkali, že je to tak správné. Že si to přece nezaslouží lidé, kteří nejsou v komunistické straně.


Komunistická ideologie


Z Prahy nás navštěvovali poměrně často. Za komunistickou ideologii to držel Jiří Kostka, který měl bratra v Moskvě. A ten Kostka, to byl tedy komunista non plus ultra, který uměl docílit toho, že komunistická pěticípá hvězda byla umístěna na zámecké věži mikulovské rezervace, kam jsem služebně jezdil. Jejího sestřelení jsem docílil až po pádu komunismu. Kostka přednášel v Bratislavě dějiny umění. On mi říkal: ‚Nemyslete si, že vy ty památky zachráníte, to musí být přebudováno v socialistickém realismu všechno.‘ A Miloše Stehlíka poučil, že nebude rozdíl mezi vesnicí a městem. „Měl jsem třeba za úkol sepsat všechny betlémy. Tak jsem to neudělal, abych je zachránil. Anebo nám psali z Kuřimi: ‚Máme před naším místním národním výborem ohyzdnou sochu svatého Floriána. Hyzdí to obec. Máme tam tribunu, chodí kolem lidé a ideologicky je to také nevhodné. Zlikvidujte to. Ale já jsem demolici nedovolil. A co se stalo: budova národního výboru je zbořena, a socha svatého Floriána tam stojí dál. Bylo mi však vyššími úřady nařízeno, že nesmím s církevními památkami nic mít, zvlášť když jsem pod hradem Perštejnem našel sv. Jana Nepomuckého, vykopal ho z kanálu a postavil při cestě na hrad.“ I tehdy se dalo proti režimu něco dělat, ale záviselo to na odvaze. Miloš Stehlík se snažil, aby si zachoval čisté svědomí. Padesátá léta 20. století ani normalizace ho nepřivedly k myšlence přidat se k vládnoucí straně. To ho vylučovalo z kariérního postupu, přesto zůstával jako historik umění. V určité době mu však byla zakázána péče o církevní památky. O to více se věnoval přednostnímu úkolu v památkové péči a tím bylo poznávání památek a záchrana jejich hodnot. Prosazoval, že k památkám všeho druhu je nutno přistupovat s dobrým úmyslem jim prospět v prostředí, jehož jsou nedílnou součástí. Tak jako člověk ve společnosti má ctít etiku a morálku, tak má tyto hodnoty ctít také památkář. Pamětník stále pracuje v Památkovém ústavu v Brně, je vdovec a v roce 2001 mu byla udělena Cena ministerstva kultury za památkovou péči.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lucie Hostačná)