Jiří Stehlík

„Pak byla ještě jedna překážka u toho stroje. Tam, kde se shazuje nebo jak se posunuje úplet, tak tam jsou plíšky, říkalo se tomu lamely. Měly dva takové zobáčky a ty bylo potřeba vyrobit v nástrojárně. A přestože jsme měli dobrou nástrojárnu, vedoucí mistr řekl, že tohleto nedokážou udělat, ať to dáme udělat do Totexu. Tak tenkrát vedoucí výroby požádal Totex, aby zhotovil ten nástroj. Oni to taky odmítli. Takže nám nezbylo nic jiného, než že jsme si ten nástroj udělali sami. Udělali jsme ho a musím říct, že do tří měsíců byl stroj připravený a bratr ještě s vedoucím výroby, s Pokorným, tenkrát odjeli do zkušebny do Brna a tam to napoprvé schválili. Takže stroj byl schválený, nakonec všichni měli radost, i nástrojárna, protože měli práci, protože tam byla spoustu nástrojů na součástky. No a za tři měsíce se to dostalo do výroby.“

„Otec začal marodit, tenkrát tomu říkali srdeční vada. Teď by to asi nebyl problém vyléčit, ale tenkrát to problém byl. Nemoc pokračovala, zadýchával se, nemohl se pořádně nadechnout. Musím říct, že i ten fabrikant, kde dělal, měl pro něj pochopení, a dokonce mu začal vozit materiál k nám do domu, aby mohl dělat doma. Jenomže se to neosvědčilo, protože doma na to nebyl takový prostor, takže se to muselo zrušit. Pak to šlo takhle dál, byl dost často na nemocenské. A dokonce musím říct, bylo to za protektorátu, a byl dvakrát určitě, možná i třikrát, v lázních. Jednou, to vím určitě, to tady mám i podklady, fotografie, v Poděbradech a v Choceradech. A nic ho to nestálo. A vím, že i když byl nemocný, tak nějak jsme moc netrpěli bídou. Jednak proto, že jsme byli na venkově a základní potraviny jsme si vypěstovali, no ale když pak otec už nemohl, tak začal být problém. A také se pamatuju, co tenkrát otec udělal, když viděl, že už na to nestačí, o rodinu se starat. Naše matka mu to vyčítala a nechtěla o tom nikdy mluvit. Poslal dokonce dopis do prezidentské kanceláře, v jakém je stavu a že nemá dost sil, aby živil rodinu, jestli by nám nezaslali nějaký příspěvek. A musím říct, že tenkrát přišlo tolik peněz, že jsme se divili. Ale naše matka se za to styděla, nechtěla o tom nikdy mluvit. Ale skutečně to tak bylo.“