Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Stehlík (* 1934)

• narodil se 6. dubna 1934 v Semilech jako první syn Františka a Boženy Stehlíkových

• s rodiči a mladším bratrem Jaroslavem vyrůstal v Nouzově u Semil, kde jeho otec pracoval v truhlárně

• po konci války se s maminkou a bratrem přestěhovali do Frýdlantu v Čechách, kam přicházeli Češi nahradit vysídlené německé obyvatele

• po vyučení jemným mechanikem kancelářských strojů nastoupil do Sdruženého komunálního podniku ve Frýdlantu

• v letech 1954 až 1956 sloužil základní vojenskou službu

• po reorganizaci komunálního podniku a vzniku Kovozávodů ve Frýdlantu podával zlepšovací návrhy

• v roce 1967 s bratrem Jaroslavem vyvinul dvoulůžkový pletací stroj Dopleta

• v Kovozávodech, které se v roce 1978 staly součástí podniku Elitex Chrastava, pracoval až do odchodu do důchodu

• v září 2023 žil se svou manželkou Hanou v rodinném domě ve Frýdlantu, v němž vychovali dceru Irenu a syna Jiřího

Jiří Stehlík se svým mladším bratrem Jaroslavem vyvinul na konci šedesátých let 20. století dvoulůžkový pletací stroj Dopleta, který urychlil domácí pletení a oproti jednolůžkovému pletacímu stroji dokázal plést různé vzory a dokulata. Ve frýdlantském podniku Kovozávody přitom bratři Stehlíkovi nepatřili mezi vývojáře, měli ale bohaté praktické zkušenosti z výroby a po svém tatínkovi zdědili zručnost a lásku ke konstrukční práci. Díky tomu dokázali za tři měsíce splnit úkol, na který jejich kolegové nestačili. Dvoulůžková Dopleta se stala fenoménem – umožňovala českým ženám plést oblečení, kterého se v socialistických obchodech nedostávalo.

S maminkou často chodíval pěšky

Narodil se 6. dubna 1934 v semilské nemocnici jako první syn Františka Stehlíka a jeho ženy Boženy. O tři roky později se narodil jeho bratr Jaroslav a pamětník si na to dobře pamatuje. „Šel jsem s tatínkem do nemocnice, ale nepustili mě na pokoj. Dokonce si pamatuji, že to byl pokoj číslo deset. Tatínek poprosil jednoho pána na chodbě, aby mě pohlídal.“

Maminka byla v domácnosti, tatínek pracoval jako truhlář v truhlárně u Steinů. Řemeslo se vyučil v Chuchelně u truhlářského mistra, který mu k jeho svatbě v říjnu 1933 nechal vyrobit nábytek. Rodina bydlela v Nouzově, který je dnes součástí Semil. „Byla to osada s pár domky, a přitom tam byla nově postavená škola, do které jsem to měl pár kroků,“ vypráví pamětník.

I tak v dětství často chodil pěšky – s maminkou a bratrem navštěvovali rodinu maminky ve Žlábku u Tatobit. Dvanáct kilometrů z kopce a do kopce museli zdolat někdy i dvakrát týdně, a to nosívali třeba brambory ve velkém proutěném koši. „Tenkrát si rodiny hodně pomáhaly,“ tvrdí pamětník a dodává, že se vždy těšil na zastávku v cukrárně v Semilech. Když cestou natrhali jahody trávnice, dostali za ně zákusky zdarma.

Tatínek byl truhlář i zručný konstruktér

Dětství má spojené také s koníčky svého tatínka, kterého bavila elektrotechnika a dokázal sestavit radiový přijímač. „Prodával je sousedům, ale nic z toho neměl. Maminka se zlobila, protože lidé s nimi neuměli zacházet, rozbili je a nosili mu je zpátky. Dokonce si postavil malou větrnou elektrárnu,“ říká pamětník a ukazuje fotografii, na které u ní stojí s maminkou a s bratrem.

Dobu války má pamětník spojenou s obavami o zdraví svého tatínka, kterého stále více omezovala jeho srdeční vada. Domnívá se, že dnes by ji lékaři dokázali operací vyléčit, v tehdejší době na ni ale pacienti umírali. S vděčností vzpomíná, jak rodinu v době otcovy nemoci podporovalo okolí. Zaměstnavatel mu umožnil pracovat doma, mohl čerpat nemocenskou a třikrát jet zdarma na léčení do lázní.

„Když už byl na tom otec zle, tak poslal dopis do prezidentské kanceláře, což mu matka zazlívala. Přišla spousta peněz, i poté, co v únoru 1945 zemřel. Podpořily nás různé organizace i fabrika, kde pracoval,“ popisuje pamětník.

Po válce se rodina přestěhovala do Frýdlantu

Tři měsíce po otcově smrti skončila válka a maminka pamětníka se rozhodla přestěhovat do Frýdlantu, kde bylo mnoho pracovních příležitostí po vystěhování místních Němců. Ti tvořili na celém Frýdlantsku převážnou většinu obyvatel, po válce je v početných zejména textilních továrnách museli nahradit nově příchozí Češi.

Pamětníkovi bylo jedenáct let, maminka chodila do práce a on s bratrem a s kamarády poznávali okolí. Přitom nacházeli zbraně, které po lesích nechali ustupující němečtí vojáci. „Zbraně byly všude. Jednou jsme na vozíku přivezli domů kulomet a náboje. A také mi jednou bouchla v ruce rozbuška, ještě mám na to na ruce památku,“ říká a ukazuje jizvu.

V lese zůstala opuštěná dokonce i německá auta. Jedno takové našel a opravil jeho švagr. Chtěl také takové a našel ho na inzerát u České Lípy. „Vytáhli ho ze stodoly, kde byla sláma a slepice,“ doplňuje vyprávění pamětníka jeho manželka Hana Stehlíková a dodává, že německé vojenské auto bylo její nejoblíbenější pro rodinné dovolené. Oba vzpomínají na to, že v srpnu 1968 lidé jejich auto považovali za vozidlo sovětské armády a spílali jim.

V Kovozávodech s bratrem vyvinul dvoulůžkový pletací stroj

Svatbu měli v červnu 1955, když pamětník sloužil základní vojenskou službu. Vzal si kolegyni Hanu Bernardovou ze Sdruženého komunálního podniku, kam nastoupil po vyučení jemným mechanikem kancelářských strojů. V dubnu 1959 se podnik stal součástí Kovozávodů řízených okresním národním výborem a hned na začátku své existence se proslavil na 1. mezinárodním strojírenském veletrhu, který se konal v Brně v září 1959.

„Kovozávody ve Frýdlantě v Čechách vyrobily dokonalý pletací strojek, na kterém se dá plést všechno od svetrů a sukní až po šaty,“ hlásil z veletrhu týdeník Vlasta pro ženy o jednolůžkovém pletacím stroji Dopleta 160, který vyvinuli kolegové Jiřího Stehlíka. I on sám podával zlepšovací návrhy a za mimořádné odměny si koupil svoji první motorku Jawa 350. Říká, že tehdy stačilo, když odváděl dobrou práci, pro lepší finanční ohodnocení se nemusel politicky angažovat. K vývoji dvoulůžkové Doplety se dostal až poté, co se jeho kolegům nedařilo.

„Podnik dostal za úkol z okresu, aby původní Dopletu vylepšil na dvoulůžkový stroj, na kterém by se daly dělat složitější úplety. Zkoušeli to naši vývojáři, ale dva jejich návrhy neprošly zkušebnou v Brně. Podnik byl pod velkým tlakem a můj vedoucí si vzpomněl na mne s bratrem, že bychom to mohli zvládnout. Ředitel souhlasil, dal nám volnou ruku a lhůtu tři měsíce,“ popisuje Jiří Stehlík, který stejně jako jeho mladší bratr Jaroslav zdědil po tatínkovi talent pro mechanické a elektrotechnické konstrukce.

Jako vzor jim sloužil zahraniční pletací stroj, který ovšem nemohli okopírovat kvůli patentu. Nakonec se jim šibeniční termín podařilo dodržet, protože si potřebné součástky vyrobili v dílně sami. „Do tří měsíců byl stroj připravený a prošel zkušebnou v Brně a za další tři měsíce šel do výroby,“ vzpomíná pamětník na rok 1967, kdy frýdlantské Kovozávody spustily novou vlnu zájmu o nový stroj Dopleta 380, na který si šetřily ženy po celém Československu.

Pletení na dvoulůžkové Dopletě bylo dvacetkrát rychlejší než ruční a nahrazovalo nedostatek pleteného zboží v socialistických obchodech. Každý rok vycházel magazín „Dopleta“ se vzory a návrhy pro každý rok. „Bratr pracoval na dalším vylepšení, které by pletení ještě více zautomatizovalo, ale bohužel v roce 1976 zemřel v devětatřiceti letech na rakovinu. Jeho nástupce novému stroji nerozuměl, o dva roky později Kovozávody převzal Elitex z Chrastavy a jeho vývojáři už stroj nijak nevylepšili,“ vzpomíná Jiří Stehlík.

Vývoj po pádu komunismu ho zklamal

Fenomén Doplety definitivně ukončila sametová revoluce, která otevřela volný trh. I když pamětník pád komunistického režimu uvítal, při zpětném hodnocení konstatuje, že Frýdlantu svoboda prosperitu a rozvoj nepřinesla – zkrachovala většina textilek včetně Elitexu v Chrastavě.

Dnešní Frýdlant se mu líbí méně než ten poválečný. Vzpomíná na kašny s pitnou vodou, které byly všude po městě, četná zahradnictví a benzínovou pumpu na náměstí před restaurací U bílého koně, kam jezdil tankovat ještě starým způsobem. „Benzín se prodával tak, že pumpa vedla do sudu, nad ním byla pověšená skleněná pětilitrová nádoba a do ní se napumpovalo pět litrů a pustilo se to do nádrže,“ popisuje Jiří Stehlík a dodává, že druhá pumpa stála před železným mostem a patřila k drogerii.

V důchodu zvelebil rodinný dům, ve kterém s manželkou vychovali dceru Irenu a syna Jiřího a ve kterém žil i v září roku 2023. Jeho poselství pro budoucí generace zní, aby mládež i v době rychlého technologického vývoje více naslouchala starší generaci.