Ondřej Stavinoha

„No já jsem si vzal kilo dvacet, kilo čtyřicet trhaviny s sebou pěkně v balíčku, dvanáctivteřinovej zpožďovací palník a čtyři a půl voltovou baterii. Došel jsem ke Gottwaldovi, koukl jsem nahoru a říkám: ´Ty bláho, ty seš velkej.‘ Dal jsem mu to mezi nohy a spustil jsem to. Pak jsem slyšel, jak to klaplo a měl jsem dvanáct vteřin na to, abych zdrhnul. Odpaloval jsem to úplně nakrátko. Doběhnul jsem ke kašně, to je tak sto metrů od toho Gottwalda, ozvala se detonace, tlaková vlna mě poponesla... a rachot skel. A když jsem se otočil, tak vidim, jak ten Gottwald pomalu... říkám krucifix, doběhnu do podchodu, Polák [spolupachatel František Polák] už tam nebyl, zmizel. Tak jsem doběhl na ubytovnu a on už byl doma a povidá: ‚Ty bláho, to byla šupa.‘ Tak jsme si ještě chvíli popovídali, zakouřili jsme si, šli jsme spát a ráno jsme jeli normálně do práce.“

„Máma, třeba i nechtěně, nadávala vždycky na komunisty. Když nás osvobozovali Rusové, tak bydlela v Beskydech a vyprávěla, že chování Rusů bylo něco neskutečného a že i Němci se chovali lépe. Každou chvíli to byla nějaká výtka vůči komunistům. A ono to se mnou šlo. V osmašedesátym mi bylo třináct. V tu dobu mě zajímala myslivost a chodil jsem s otčímem, který byl nimrod, na čekanou. Třiadvacátýho nebo čtyřiadvacátýho jsme byli na čekaný, a když jsme se vraceli lesem domů, tak letěly tři nebo čtyři ruský vrtulníky a on po nich vystřelil z kulovnice. Na to nezapomenu do smrti. Nic se nestalo. Pak jsme se schovávali chvíli v lese. To mi do dneška ulpělo v paměti.“

„Nevim, co vyšetřovali 9 měsíců, jako jestli chtěli vyvolat frašku nebo komedii, nevim, proč to trvalo 9 měsíců, než jsem se dostal k soudu, to nevim, prostě. Po těch 9 měsících, když byl soud, takže to byla soudní síň narvaná, byl tam i muj předák z práce a tydtlety. Tak tam četli nejdřív, že národní výbor příbramskej žádá o exemplární potrestání, pak se zved třeba muj předák, ten zase žádal o zmírnění trestu, že se za mě parta zaručuje, byly tam kompromisy. Ale většinou chtěli všichni exemplární potrestání, ať to byl krajskej národní výbor a tydlety organizace. No a po rozsudku, když mě odsoudili, po rozsudku jsem se hned odvolal. Hned ten den, hned jsem se odvolal k nejvyššímu (soudu). Nejvyšší jsem měl zhruba za měsíc nebo za jak dlouho, to byla ňáká Dojčárová, předsedkyně senátu, Dojčárová, ta mi utkvěla v hlavě taky. To byla blondýna, ale přísná, to byl metr! Takže s trestem mi neudělala nic, akorát jednu třetinu, ani ne, Polák musel zaplatit něco, jako malou část z tý škody, co bylo. Když zazněl rozsudek, jako jsme se postavili a začala číst rozsudky, to začalo vod toho nejmenšího, to začala vod Týsla. To dostal rok. Řikám: ‚Dostal rok, to já dostanu tak tři, no, to ještě unesu.‘ Jo, pane. Já jsem dostal, když to tak vemu, paragraf 95, to bylo záškodnictví, hanobení hlavy státu a nedovolený vozbrojování. A ještě jsem měl obecný ohrožení, ale to mi snad zrušili. Nechali jenom ten nejvyšší, protože tam byly odstavce: první byl vod 3 do 6, druhej byl vod 7 let… Prostě byl až trest smrti na ten paragraf 95, to záškodnictví. A já už ve vazbě jsem si řikal - no voni mě snad pověsej. Jako to mi řikali tydlety, co se mnou byli, že co se se mnou... Jako že jsem udělal něco, za co se věší! Se mi podlomily nohy, řikám: ‚Krucifix, s tim jsem...‘ Ale zase jsem si řikal, mě neoběsíte už. Jako člověk měl čas těch 9 měsíců přemejšlet, já jsem čekal exemplární jo, exemplární potrestání. Jako těch 9 let bylo hodně, ale zase v koutku duše zase byl ten trest smrti, když člověk neví o tom nic...“

"To je neskutečný. Po devíti letech venku, když nevíte, co se děje, jak to tam vypadá nebo... Za mě třeba nesehnal jsem džíny. V sedmdesátym osmym maximáně někde za bony a pod pultem, a teď, když jsem vycházel, ségra mi píše, že koupila mi džíny, že už se prodávaly, cokoli... Změna v Příbrami byla obrovská. Na Rynečku sídliště nestálo v sedmdesátym osmym a v osmdesátym sedmym (stálo), to je něco neskutečnýho. To se nedalo srovnat. A celkovej život jako, to se nedalo srovnat, byl člověk naučenej na stereotyp. Když to tak vemete, byl člověk naučenej poslouchat bachaře, jako stereotyp, snídaně, večeře, práce, prostě furt jedno a totéž! A teď najednou volno. Teď vylezu za vrata a tam čeká sestra s autem, a já můžu jít. To je něco... To jsem udělal ještě, nevim, jestli bych to měl... To jsem se votočil, vodpliv jsem si tam u toho bachaře, řikám: ‚Krucifix‘ - a jdu. To bylo strašně dlouhý, těch devět let. Prostě nekonečný to bylo... S odstupem času jako dneska už, dneska už si řeknu - stalo se. Udělal jsem to. Ale v tom kriminále jsem si řikal kolikrát: ‚Stálo mně to za to?‘ Jako po těch pěti, šesti letech, když byl stereotyp, jeden den jako druhej, tak si člověk řiká: ‚Stálo ti to za to?‘ Ale už se stalo, to člověk nevymaže, prostě už to nejde."

"Já řikám: ‚Fando, jdeme na to, dnes.‘ Řiká: ‚Nejdu, já mam strach.‘ Já pám: ‚Počkáš v podchodu, v Příbrami na náměstí, já tam zajdu. Prostě budeš dávat pozor jenom, aby z podchodu někdo nevylez a nepřekvapil mě. A ostatní já tam uvidím.‘ No, tak jsme šli, kolik bylo - jedna, dvě hodiny ráno už, z dvaadvacátého na třiadvacátého srpna. To byla nadživotní velikost, to vidim jako dnes. To vim z rozsudku, měla dva metry šedesát, a byla z bronzu. No a když jsem k němu přišel, tak se podivám nahoru, a takovej kolos. Povidám: ‚Ty bláho, bude to na tebe stačit?‘ Pak řikám: ‚Asi jo.‘ Tak jsem mu to dal mezi nohy, dvanáctivteřinovej odpalník, zpožďovač jsem tam dal, plochou baterií čtyři a půl voltovou jsem to odpálil. A běžim. Doběhl jsem - v Příbrami je taková kašna, směrem k podchodu vod toho Gottwalda jsem běžel. Doběhl jsem k tý kašně - detonace. Normálně mě to poponeslo, a rachot skel. Řikám: ‚Tak to jsem přehnal.‘ S tim jsem nepočítal, jako s takovou razancí jsem nepočítal. Doběhnu do podchodu, Franta už tam nebyl. Sochu to roztrhlo v rozkroku a utrhlo jí to myslim pravou nohu. Pravou - asi pravou, no... No a tenkrát to dělal ňákej akademickej sochař Benda, to si pamatuju z rozsudku. Takže mu ji dali do opravy, protože on měl ještě ty formy. Takže on odlil novou nohu ňák prostě, no a škoda... Mně naúčtovali škodu na Gottwaldovi asi 110, 120 tisíc, to nevim přesně už. Který jsem musel zaplatit, no... Sedm dní jsme byli prakticky na svobodě ještě, to nikdo nevěděl. Jsme se sešli kolikrát po práci takhle a pokecali. Samozřejmě člověk přemejšlel, protože z různejch těch hlášení a todle člověk měl strach, co se bude dít. Tak jsme přemejšleli, že bysme eventuelně šli pryč, za hranice ňák. Jenomže jak? Žádný známý nebyli na todle, nikoho jsme neznali, to prostě... Mladý kluci třiadvacetiletý, jako nakonec z toho sešlo. Po dvou, po třech policajti na každym rohu v Příbrami byli. Na každym rohu prostě, v hospodě večer procházeli. To bylo jak stanný právo za heydrichiády, jak jsem to kdysi viděl ve filmu."

„Máma byla podruhý vdaná a otčím byl nimrod. Takže měl flinty jako kulovnice, brokovnice, malorážky a takovýhle. Jednou jsme byli v lese, to bylo zrovna 21. nebo 22. srpna, to už bylo po invazi den nebo přímo ten den. On byl na čekanej a já jsem chodil s ním, mě to zajímalo. Myslivost mě vždycky zajímala a zajímá mě dodnes. Byli jsme v lese a letělo asi pět vrtulníků a otčím povídá: ‚Hele, už letěj ty...‘ Nechal je trochu poodlítnout a vystřelil z tý kulovnice. My jsme se schovávali v tom lese. Určitě ho minul. Možná ne, možná jo, já nevím. A tím to jako... Máma měla vždycky... Třeba mně vyprávěla o Němcích a o Rusech. Povídá, že Němci byli daleko slušnější než Rusové, že Rusové, když nás osvobodili, že kradli, znásilňovali a zabíjeli a všechno tohle. Že co ona zažila, měli Němci lepší chování než Rusové. Možná to šlo všechno tohle se mnou odmalička, nějaká ta averze vůči komunistům. Taky máma nadávala vždycky na komunisty. Asi to šlo se mnou od mládí.“

„Takže já jsem dostal devět let, František Polák dostal sedm let do Valdic taky a Jaroslav Týsl dostal rok, kterej měl prakticky devět měsíců odsezenej ve vazbě, takže odešel za čtyři měsíce do civilu. U soudu jsem věděl, že nás udal. Já jsem to věděl hned ze začátku, protože mi dával vyšetřovatel číst ten protokol. Já jsem to věděl hned. Spolu nešlo mluvit u soudu, to nešlo. Buď bych dostal od bachařů, prostě to nešlo.“

„Když jsme přišli na to náměstí, tak povídám: ‚Fando, počkej tady v podchodu a já to tam umístim.‘ Já měl zkušenosti s trhavinou. Tak jsem vzal dvanáctivteřinovej odpalník-zpožďovač a odpálil jsem to nakrátko asi na půl metru od toho. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych odběh. Dal jsem mu to na žulový podstavec mezi nohy. Socha stála v Příbrami na náměstí, Velké říjnové socialistické revoluce se to, myslím, jmenovalo. Už si to moc nepamatuju. Byla v nadživotní velikosti, to vím z rozsudku. Měla 2,6 metru a byla z bronzu. No a když jsem k němu přišel a podíval se nahoru, takový kolos. Povídám: ‚Ty bláho, bude to na tebe stačit? Asi jo.‘ Tak jsem mu to dal mezi nohy, dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač, plochou baterií 4,5 voltu jsem to odpálil a běžím. Doběhl jsem ke kašně směrem k podchodu, a detonace. Normálně mě to poponeslo... a rachot skel. Řikám: ‚Tak to jsem přehnal.‘ Nepočítal jsem s takovou razancí. Doběhnu do podchodu a Franta už tam nebyl. Ten už zdrhnul, snad ještě než jsem to odpálil, povídal, že už radši šel. Doběhl jsem na ubytovnu, nechytil mě žádnej policajt, nic. V klidu jsem doběhl na Zdaboř na ubytovnu.“ „A viděl jste tu sochu, jak vyletěla do povětří? Můžete to popsat?“ „V tom záblesku jsem se otočil a viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi, rachot skel a všechno. Řikám: ‚Tak to jsem přehnal teda.‘ a uháněl jsem na ubytovnu. Na ubytovnu jsem přiběh a Polák už tam byl. Řikám mu: ‚Co je, kdes byl?‘ - ‚Já už jsem šel napřed.‘ - ‚Ty jsi posera.‘ On povídá: ‚To byla bomba, to bylo něco hroznýho, to bylo slyšet na celou Příbram.‘ Tak jsme pokecali, pokouřili a za hodinu šli spát. Ráno jsme jeli do práce a na 19. šachtu se jezdilo ze Zdaboře přes náměstí, ale to bylo uzavřený. Autobusy to objížděly na Březové Hory, tak jsem nevěděl, jak to dopadlo. Měl jsem ranní. Přišel jsem ve tři z ranní a šel se podívat na to náměstí. Koukám, a Gottwald nikde. Přiblížil jsem se k tomu podstavci a tam byl vytrženej důlek z tý trhaviny, protože já jsem tu trhavinu položil volně na ten podstavec mezi nohy tomu Gottwaldovi. Řikám: ‚No tak...‘ A už to začalo. Každý dvě nebo tři hodiny místní příbramskej rozhlas hlásil, kdo co viděl, ať se přihlásí a tohle a tohle. Bylo mi dost ouzko, bylo to dost na nervy.“

„Po sedmi dnech jsem měl noční a ve dvě v noci se objeví asi čtyři nebo pět chlapů na dobývce v civilu. Kterej je Stavinoha prej. ‚Já.‘ - ‚Půjdete s náma.‘ My jsme nosili do podzemí vrecka na rameni a v tom jsme měli sekeru, se kterou se dělala výdřeva, a svačinu atd. Tak jsem si chtěl vzít to vrecko s sebou, a tak mě odstrčil, sekeru vyhodil a pak mi nasadili klepeta. Na dobývku se leze po žebřících, podle toho, jak jste vysoko. My jsme byli zhruba těch 30 metrů ve výšce. V těch klepetech? Řikám: ‚To mi snad sundáte, ne?‘ Tak mi je sundali. Dva lezli přede mnou a dva za mnou. Tak jsme vyfárali nahoru. Dva se postavili do koupelny a nechali mě teda vykoupat ještě, to mě tam hlídali, a odvezli mě do Příbrami. V Příbrami mě nechali hodinu nebo dvě, asi do tří do rána... A nic se nedělo. Já už věděl asi, o co jde. Tak mě nechali dole v tý kobce v suterénu. Pak se otevřely dveře a přišel nějakej v civilu: ‚Tak pojď, Ondřeji.‘ Takovej hodnej. Tak jsme přišli do kanceláře a on povídá: ‚Víš, proč seš tady?‘ - ‚Nemám tušení, vůbec.‘ On povídá: ‚Nemá cenu zapírat, vůbec.‘ - ‚Já nic nezapírám, já nevim, co po mně chcete.‘ - ‚Tak netušíš ani?‘ - ‚Já nevím. Tady vyhodili toho Gottwalda, vy jste tady asi od toho, asi mě podezříváte?‘ - ‚Víš co, tak já tě nechám rozmyslet.‘ Odešel. Přišel druhej. ‚Tak, Stavinoha, budeš mluvit, nebo nebudeš mluvit? S kým si to vyhodil? Jak to bylo?‘ A už to jelo. Ruce za záda na židli, klepeta na ruce a začal mě fackovat. ‚Já to z tebe dostanu!‘ - ‚Poslouchejte, o co vám jde?‘ A furt jsem zatloukal, to nemůžou vědět, to neexistuje. Po půl hodině řvaní a tohohle toho přišel zase ten hodnej. ‚Ondřeji, já ti dám něco přečíst a pak zvaž, jestli má cenu zapírat.‘ A dal mi přečíst Týslovu výpověď.“

„Jmenuji se Ondřej Stavinoha a narodil jsem se 14. června 1955 ve Znojmě. Pocházím z dělnické rodiny, když to tak vezmu. Máma se jmenovala za svobodna Marie Stavinohová, po provdání Marie Vaňková. Chvíli jsme bydleli na Znojemsku a asi po dvou letech jsme se přestěhovali do Velkých Karlovic, to jsou Beskydy. Tam jsme bydleli asi pět let. Po pěti letech se máma stěhovala do Svobodných Heřmanic, to je okres Bruntál, a po dalších třech až pěti letech jsme se stěhovali do Horního Benešova. V Horním Benešově jsem dochodil základní vzdělání, tj. devátou třídu, a šel jsem do učení zemědělec-mechanizátor, to je tříletý obor.“