Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Stavinoha (* 1955)

• politický vězeň, narodil se 16. června 1955 ve Znojmě

• vyrůstal jenom s matkou a později i s otčímem, vychován v protikomunistickém duchu

• v srpnu 1968 zažil s otčímem v lese na čekané přelet sovětských vrtulníků, po kterých otčím vystřelil z pušky, tento zážitek jej na celý život poznamenal

• po vojně pracoval v podzemí v Uranových dolech Příbram

• v roce 1978 se rozhodli s komplicem pro sabotážní akci k výročí 21. srpna 1968 a zničili výbuchem sochu Klementa Gottwalda na příbramském náměstí VŘSR

• zatčen StB po sedmi dnech

• odsouzen na devět let do třetí nápravně výchovné skupiny, trest zahrnoval i uhrazení škody ve výši asi 150 000 Kč

• celý trest si odpykal ve Valdicích

• byl opět přijat v Příbrami na šachtu, dále pracoval v zemědělství a v lese

• je členem příbramské pobočky KPV, zastává funkci místopředsedy

• v devadesátých letech byl po dlouhých tahanicích rehabilitován

• životní krédo: „hlavně vydržet“, což se mu v kriminálu snad povedlo, jinak pro něho vězení bylo jen ztraceným časem

Ondřej Stavinoha se narodil 14. června 1955 ve Znojmě. Pochází z dělnické rodiny. S matkou Marií Stavinohovou a s o čtyři roky starší sestrou Marií žili krátce ve Znojmě. Rodina se několikrát stěhovala. Nejprve do Velkých Karlovic v Beskydech, dále asi na pět let do Svobodných Heřmanic v okrese Bruntál a po dalších asi pěti letech do Horního Benešova. V Horním Benešově vychodil Ondřej Stavinoha základní školu a nastoupil v Rýmařově do učení jako zemědělec-mechanizátor. Matka se v průběhu let provdala a jmenovala se pak Marie Vaňková. Ondřeji Stavinohovi tak přibil na výchovu i otčím.

Od mládí se Ondřej Stavinoha setkával s negativními postoji ke komunistům i sovětským vojákům. Jak matka, tak i otčím zastávali podobná stanoviska v těchto otázkách. Pamatuje si například příhodu z okupace v roce 1968: „Máma byla podruhý vdaná a otčím byl nimrod. Takže měl flinty jako kulovnice, brokovnice, malorážky a takovýhle. Jednou jsme byli v lese, to bylo zrovna 21. nebo 22. srpna, to už bylo po invazi den nebo přímo ten den. On byl na čekanej a já jsem chodil s ním, mě to zajímalo. Myslivost mě vždycky zajímala a zajímá mě dodnes. Byli jsme v lese a letělo asi pět vrtulníků a otčím povídá: hele už letěj ty... Nechal je trochu poodlítnout a vystřelil z té kulovnice. My jsme se schovávali v tom lese. Určitě ho minul. Možná ne možná jo, já nevím.“ Rovněž matka když posuzovala jednání Němců za války a Rusů při osvobozování, tak z jejího pohledu byli Němci slušnější. „Povídá že, Němci byli daleko slušnější než Rusové, že Rusové když nás osvobodili, že kradli, znásilňovali a zabíjeli a všechno tohle. Že co ona zažila měli Němci lepší chování než Rusové. Možná to šlo všechno tohle se mnou od malička, nějaká ta averze vůči komunistům. Taky máma nadávala vždycky na komunisty. Asi to šlo se mnou od mládí.“

Prvním zaměstnáním pro Ondřeje Stavinohu byla práce traktoristy ve statku v Horním Benešově. Odsud byl povolán na vojenskou službu do Berouna a Příbrami. Po dvou letech vojny nastoupil do Uranových dolů Příbram na úpravnu rudy jako zámečník. Po roce pak byl přijat na šachtu, kde pracoval v podzemí a těžil rudu. Parta byla samozřejmě převážně komunistická, ale protože dělal, tak neměl Ondřej Stavinoha žádné problémy.

S kamarády rádi zašli na pivko a snažili se režim alespoň provokovat americkou vlajkou na bundě nebo nošením černého oblečení. Když se blížilo desáté výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, uzrálo u Ondřeje Stavinohy a jeho kamaráda Františka Poláka přesvědčení, že musí zorganizovat nějakou větší akci proti režimu. V jejich rozhodnutí je ještě utvrdil otec Stavinohovy přítelkyně, který byl policista a vychloubal se, že k výročí srpna se nemůže nic stát, že všechno je pokryto a zabezpečeno. Kamarádi začali tedy přemýšlet jakou akci by uskutečnili. Nakonec padlo rozhodnutí na sabotážní akci, při které by pomocí trhaviny odpálily Gottwaldovu bronzovou sochu na příbramském náměstí VŘSR. Ondřej Stavinoha vynesl ze šachty asi kilogram trhaviny, která se používala na odstřel horniny a ukryl jí ve své posteli na zdabořské ubytovně. Vynést trhavinu nebyl žádný problém a to dokonce i v osmdesátých letech po návratu z vězení. S Františkem Polákem se dohodli, že 21. srpna 1978 půjdou v noci na náměstí a umístí trhavinu k soše. Ondřeji Stavinohovi se však zdálo množství trhaviny jako nedostatečné, a proto František Polák přinesl ještě půl kilogramu od svého spolubydlícího z ubytovny Jaroslava Týsla. Později se ukázalo, že použité množství trhaviny bylo výrazně předimenzováno a výbuch způsobil značné škody i v okolí sochy.

Celá akce se nakonec opozdila o dva dny. V noci z 23. na 24. srpna 1978 se Ondřej Stavinoha s Františkem Polákem posilněni alkoholem vydali na akci. Cestou na náměstí VŘSR se Ondřej Stavinoha rozhodl vyzkoušet - odpálit  malé množství držené trhaviny. Po slabém výbuchu si vyzvedli zbytek trhaviny a odebrali se k náměstí: „Když jsme přišli na to náměstí, tak povídám: Fando počkej tady v podchodu a já to tam umístím. Já měl zkušenosti s trhavinou. Tak jsem vzal dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač a odpálil jsem to na krátko asi na půl metru od toho. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych odběh. Dal jsem mu to na žulový podstavec mezi nohy. Socha stála v Příbrami na náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, se to myslím jmenovalo. Už si to moc nepamatuji. Byla v nadživotní velikosti, to vím z rozsudku. Měla 2,6 metru a byla z bronzu. No a když jsem k němu přišel a podíval se nahoru takový kolos. Povídám ty bláho: bude to na tebe stačit? Asi jo. Tak jsem mu to dal mezi nohy, dvanáctivteřinový odpalník-zpožďovač, plochou baterií 4,5 voltu jsem to odpálil a běžím. Doběhl jsem ke kašně směrem k podchodu a detonace. Normálně mě to poponeslo a rachot skel. Říkám: tak to jsem přehnal. Nepočítal jsem s takovou razancí. Doběhnu do podchodu a Franta už tam nebyl. Ten už zdrhnul snad ještě než jsem to odpálil, povídal že už radši šel. Doběhl jsem na ubytovnu, nechytil mě žádnej policajt nic. V klidu jsem doběhl na Zdaboř na ubytovnu. V tom záblesku jsem se otočil a viděl jsem, jak Gottwald padá k zemi, rachot skel a všechno. Řikám: tak to jsem přehnal teda a uháněl jsem na ubytovnu. Na ubytovnu jsem přiběh a Polák už tam byl. Řikám mu: co je, kdes byl? Já už jsem šel napřed. Ty si posera. On povídá: to byla bomba, to bylo něco hroznýho, to bylo slyšet na celou Příbram. Tak jsme pokecali, pokouřili a za hodinu šli spát. Ráno jsme jeli do práce a na 19 šachtu se jezdilo ze Zdaboře přes náměstí, ale to bylo uzavřený. Autobusy to objížděli na Březové Hory, tak jsem nevěděl, jak to dopadlo. Měl jsem raní. Přišel jsem ve tři z raní a šel se podívat na to náměstí. Koukám a Gottwald nikde. Přiblížil jsem se k tomu podstavci a tam byl vytrženej důlek z té trhaviny, protože já jsem tu trhavinu položil volně na ten podstavec mezi nohy tomu Gottwaldovi. Řikám no tak... A už to začalo. Každý dvě nebo tři hodiny místní příbramskej rozhlas hlásil, kdo co viděl, ať se přihlásí a tohle a tohle. Bylo mi dost úzko, bylo to dost na nervy.“

Okamžitě po výbuchu nastala mimořádná opatření ze strany StB i státních orgánů. Hned následujícího dne 24. srpna 1978 byl vypracován součinnostní plán operativně taktických opatření. Celé jedno patro příbramské policie bylo obsazeno pracovníky pražské StB. Celý plán obsahoval na několik desítek bodů: nasazení služebního psa na místo činu, zajištění svědků a ohledání místa činu, provést razii v restauracích a ubytovacích zařízeních, vytěžovat alibi předvedených osob na dobu výbuchu, zabezpečit a provést operativní noční průzkum náměstí VŘSR a přilehlých ulic, úkolovat a vytěžovat agenturní síť, vyhodnotit případ destrukce sochy na okrese Sokolov v šedesátých letech s totožným charakterem trestného činu, typování osob se vztahem k trhavinám, provedení uzávěrky okresu, typování osob mezi skupinami závadné mládeže, provést expertízu trhaviny a kontrolu všech skladů trhavin na okrese, prověření ošetření osob v OÚNZ a ZÚNZ Příbram v době po činu, zpracovat relaci do místního rozhlasu atd. Celý plán obsahoval na padesát opatření.

Ondřej Stavinoha, jak konečně sám uvádí, chodil normálně až do zatčení do zaměstnání. Samozřejmě se celá událost probírala na šachtě i v partě. Šířily se různé zvěsti a báje. Ondřej Stavinoha měl obrovské nutkání to chlapům říct, ale strach byl silnější. Až po sedmi dnech došlo během noční šichty k zatčení. „Po sedmi dnech jsem měl noční a ve dvě v noci se objeví asi čtyři nebo pět chlapů na dobývce v cicilu. Kterej je Stavinoha prej. Já. Půjdete s náma. My jsme nosili do podzemí vrecka na rameni a v tom jsme měli sekeru, se kterou se dělala výdřeva a svačinu atd. Tak jsem si chtěl vzít to vrecko sebou a tak mě odstrčil, sekeru vyhodil a pak mi nasadili klepeta. Na dobývku se leze po žebřících, podle toho jak jste vysoko. My jsme byli zhruba těch 30 metrů ve výšce. V těch klepetech? Řikám: to my snad sundáte ne? Tak mi je sundali. Dva lezli přede mnou a dva za mnou. Tak jsme vyfárali nahoru. Dva se postavili do koupelny a nechali mě teda vykoupat ještě, to mě tam hlídali a odvezli mě do Příbrami. v Příbrami mě nechali hodinu nebo dvě asi do tří do rána a nic se nedělo. Já už věděl asi o co jde. Tak mě nechali dole v tý kobce v suterénu. Pak se otevřeli dveře a přišel nějakej v civilu: tak pojď Ondřeji. Takovej hodnej. Tak jsme přišli do kanceláře a on povídá: víš proč seš tady? Nemám tušení vůbec. On povídá: nemá cenu zapírat vůbec. Já nic nezapírám, já nevim co po mě chcete. Tak netušíš ani? Já nevím. Tady vyhodily toho Gottwalda, vy jste tady asi od toho, asi mě podezříváte? Víš co, tak já tě nechám rozmyslet. Odešel. Přišel druhej. Tak Stavinoha budeš mluvit nebo nebudeš mluvit? S kým si to vyhodil? Jak to bylo? A už to jelo. Ruce za záda na židli, klepeta na ruce a začal mě fackovat. Já to z tebe dostanu! Poslouchejte, o co vám jde? A furt jsem zatloukal, to nemůžou vědět, to neexistuje. Po půl hodině řvaní a tohohle toho přišel zase ten hodnej. Ondřeji já ti dám něco přečíst a pak zvaž jestli má cenu zapírat a dal mi přečíst Týslovu výpověď.“

Po naléhání ze strany vyšetřovatelů a pod tíhou důkazů se Ondřej Stavinoha nakonec přiznal a druhý den byl za nepřetržitého houkání v doprovodu několika vozů převezen do vazební věznice v Praze-Ruzyni. S Františkem Polákem i Jaroslavem Týslem se znovu viděl až u soudního přelíčení. Asi po pěti měsících přišel převoz na Pankrác. Bachaři byli tvrdí, ale fyzicky týrán již nebyl. Vyšetřovatelé stále zjišťovali a tlačili na to, kdo další o výbuchu věděl, ale nikdo další o celé akci neměl tušení. Nešlo jim rovněž na rozum, jak mohl tak snadno vynést trhavinu. V souvislosti s tím byla na nějaký čas zpřísněna i opatření na šachtě.

Téměř po devíti měsících vazby se konala na příbramském náměstí rekonstrukce trestného činu. Účastnil se jí pouze Ondřej Stavinoha sám. Když přijeli na náměstí, tak bylo plné lidí. Při samotné rekonstrukci bylo naprosté ticho na celém náměstí. Najednou z davu zařvala nějaká babka: „ty syčáku“ a Ondřej Stavinoha stáhl hlavu a pokračoval dál.

Krajský soud v Praze se konal ve dnech 22. až 26. ledna 1979. Ondřej Stavinoha byl odsouzen na devět let do třetí nápravně výchovné skupiny, František Polák dostal sedm let rovněž do Valdic a Jaroslav Týsl dostal rok, který si prakticky devět měsíců odbyl ve vazbě, takže odešel za čtyři měsíce do civilu. Hlavní trestné činy za které byl Ondřej Stavinoha odsouzen zněly na záškodnictví a nedovolené ozbrojování.

Krátce po soudu přišel odvoz do věznice ve Valdicích. Ondřej Stavinoha neměl nejmenší tušení, co má od tohoto vězení čekat. Naštěstí o jeho příjezdu vědělo již několik politických vězňů, kteří zařídili jeho umístění na 1. oddělení, stejnou celu a seznámili ho s životem za mřížemi. První dojem ze společné cely byl strašný. Asi po měsíci se na vycházkovém dvoře setkal i s Františkem Polákem, který byl umístěn na 2. oddělení. Společně zde pak trávili celý trest až do Polákova propuštění.

Nežli pobývat na společné cele, raději chodil Ondřej Stavinoha na dvanáctihodinové směny do zaměstnání. Vyučil se sklářem a vyráběl korálky pro sklářský podnik ze Železného Brodu. Časem se vypracoval, získal si i svého dozorového bachaře, dokonce se blíže seznámil i s kontrolorkou skla. Měl nadstandardně vysoký výdělek. Po pěti letech byl splacen dluh na Gottwaldově soše i na rozbitých výlohách a oknech. Domů si z Valdic přinesl ještě 80 000 Kč, což byly na tehdejší dobu obrovské peníze.

Během trestu byl Ondřej Stavinoha v kontaktu s matkou i sestrou Marií, která jej v té době hodně podržela a pomohla mu. Měl i myšlenky na útěk, ale zhodnotil tuto variantu jako neuskutečnitelnou. Načerno se cvičilo, ale nesměl odsouzence přistihnout bachař, protože to bylo okamžitě bráno jako příprava na útěk. V porovnání s kriminálními vězni byly podmínky pro tzv. politické vězně samozřejmě obtížnější. Bachaři ztrpčovali život především jim. Občas opilí vtrhli na celu, všechno rozházeli a dělali dusno. Ale dalo se i kšeftovat například s vězeňskými penězi, které ve Valdicích platily. Ondřej Stavinoha díky blízkému kontaktu na civilní zaměstnankyni, která mu kontrolovala několik let kvalitu skla, měl možnost pašovat motáky, cigarety nebo peníze mimo věznici i dovnitř. Za černé obchody s penězi, když u něho byla nalezena civilní bankovka, byl rovněž poslán na třicet dní samovazby.

Přišel den propuštění. Pro Ondřeje Stavinohu si přijela sestra. Týden pobyl u matky a týden u sestry. Aby nebyl nařčen z příživnictví, tak začal shánět zaměstnání. Nakonec zkusil štěstí opět na šachtě. Díky bývalému předákovi byl překvapivě přijat a začal zase pracovat v podzemí na uranu. Po roce se oženil s Miladou Vejnarovou. Byli spolu 16 let a vychovávali dvě manželčiny děti. Po rozvodu začal žít s mladší přítelkyní, která má rovněž již dvě děti. Vlastní děti mu tedy zatím nebyly souzeny.

Po útlumu těžby odešel Ondřej Stavinoha na státní statek do obce Vranovice, kde rovněž začali s první manželkou bydlet. Po roce 1989 pak odešel pracovat do vojenských lesů, kde pracuje dodnes. Od lesů dostal byt v obci Nepomuk, kde s přítelkyní žije i v současné době.

Rok 1989 prožíval naplno, jen litoval, že nepřišel o něco dříve. V polovině devadesátých let se Ondřej Stavinoha přihlásil i v pobočce KPV v Příbrami. Někteří muklové na něho koukali zpočátku nedůvěřivě, ale v současné době byl zvolen i místopředsedou pobočky. Rehabilitace se vlekla několik let, ale nakonec mu byla léta věznění i uznána do let strávených na šachtě a asi po 5 letech byl plně rehabilitován. V souvislosti s výbuchem zažil počátkem devadesátých let Ondřej Stavinoha i jednu nepříjemnou zkušenost. Po detonaci na Staroměstském náměstí v Praze, byl krátce vyšetřován policií, ale po jedné návštěvě dvou civilních policistů již nebyl dále podezříván.

Když se Ondřej Stavinoha dívá s odstupem na svůj čin a léta věznění, tak samozřejmě si mockrát řekl: „stálo mi to vůbec za to“. Léta věznění vnímá jako ztrátu let, času, všeho, ale snaží se to nahlížet jako minulost, která je už za ním. Snaží se, aby ho období věznění co nejméně poznamenalo a daří se mu to, jak jsem sám na vlastní oči poznal. Závěrem je potřeba dodat, že výbuch sochy Klementa Gottwalda na příbramském náměstí VŘSR byl jednorázovou akcí a ze strany Ondřeje Stavinohy se tudíž nejednalo o systematický odboj proti komunistickému režimu. V tomto duchu konečně celou akci i sám prezentuje.